Ježíš Kristus vstal z mrtvých!

Bezpochyby největší událostí minulého týdne byla nedělní slavnost Zmrtvýchvstání Páně v neděli 8. dubna. **Velkým povzbuzením pro celou církev byla slova papeže Benedikta XVI. v každoročním Urbi et Orbi.

Kéž vás všechny dostihne jásavý hlas církve těmito slovy, která starobylý hymnus vkládá do úst Marie Magdalské, jež jako první onoho velikonočního rána potkala Ježíše zmrtvýchvstalého. Běžela pak za ostatními učedníky a oznámila jim se sevřeným srdcem: „Viděla jsem Pána!“ (Jan 20,18). Také my, kteří jsme prošli pouští doby postní a bolestnými dny Pašijí, dáváme dnes prostor vítěznému zvolání: „Vstal z mrtvých! Opravdu vstal z mrtvých!“**

Svatý otec hovořil o Kristu jako o naději, která je útěchou pro každého, zvláště pro křesťanské komunity, jež jsou nějakým způsobem pronásledovány nebo diskriminovány. Ve svém proslovu papež zejména pamatoval na křesťany Blízkého východu, Sýrie, Iránu, Svaté země, Izraele, Palestiny a Afriky.

Víte, že neděli, den Páně (Dies Domini), slavíme padesát čtyřikrát za rok obnovovanou památkou onoho „dne po sobotě“? Na to upozorňuje ve svém komentáři „Církev a svět“ na Radiu Vaticana Vittorio Messori. „Evangelia říkají jasně: po oné hanebné smrti na kříži si následníci tohoto dalšího padlého proroka – apoštolové, učedníci a ženy – začínali chystat svá skrovná zavazadla, aby se sklopenou hlavou opustili Svaté město a vrátili se do Galileje. V textech se v této souvislosti vyskytuje zarážející slovesný tvar minulého času, použitý dvěma učedníky cestou do Emauz, kdy se k nim přidal právě vzkříšený Ježíš, kterého však nepoznali: ,My jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele.' Doufali. Měli totiž za to, že ve tři hodiny odpoledne minulého pátku se všechno skončilo na onom popravišti, které bylo pro výstrahu vztyčeno u nejvíce frekventované brány Jeruzaléma. Sobota je v křesťanské tradici odedávna dnem Mariiným, protože onoho dne po popravě uprostřed všeobecné sklíčenosti snad jedině tato Matka měla ještě důvěru. Ona byla tím nejzazším zábleskem víry; doufala proti vší naději. Říkám ,snad', protože evangelia nám o tom neříkají nic.“

Dále V. Messori cituje svatého Pavla: „Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, marné je naše kázání, marná je vaše víra... Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí“ (1 Kor 15,14.19). Slova svatého Pavla zmiňuje v souvislosti s vyhlášením Roku víry papežem Benediktem XVI., kdy se máme více ustálit v pravdě evangelia a nedržet se chytrácky vymýšlených bájí (srov. 2 Petr 1,16).

„Křesťanství není moudrostí, není etikou, kulturou či souborem uvážlivých životních norem. Tím vším je také, ale teprve odvozeně, protože ve svém podstatném jádru je událostí, skutečným příběhem, který vrcholí vzkříšením.“

Ačkoli můžeme pozorovat v církvi mnoho negativního, na druhou stranu, jak píše Messori, zaznamenáváme také hojný návrat ke křesťanským tradicím, což se projevuje například ve větší návštěvnosti mariánských poutních míst.

„Surrexit Christus, spes mea“ – „Vstal Kristus, moje naděje“!