Kardinál Duka se ujal svého titulárního římského kostela

Kardinál Dominik Duka převzal při večerní mši svaté 25. listopadu svůj titulární kostel sv. Marcelina a Petra ve věčném městě. Přinášíme vám podstatnou část z jeho italsky pronesené homilie:

„Slavnost Krista Krále nese v sobě určité paradoxní ujištění. Je svátkem doby moderní a přitom postava Krista Krále s korunou na hlavě sahá do dávných dob křesťanských království, především se prvně objevuje ve Východořímské říši či v byzantském umění. Pius XI. ustanovuje tento svátek v době, kdy panovníci po pádu říší odvolávajících se na římské dědictví, jako byli rakouský císař, římský císař, ruský car, istanbulský sultán, odešli z dějin po skončení první světové války. Vzniká určité mocenské vakuum, které obsadí totalitní ideologie komunismu, fašismu a nacismu a chtějí se zmocnit vlády nad světem a ujařmit pro sebe celého člověka. Byly to nelidské diktatury.“

Pražský arcibiskup poté ocenil přístup papeže Pia XI. ke smutné kapitole československých dějin – mnichovskému diktátu, který odmítl a odsoudil. Připomněl také encykliky papeže Rattiho, které „hájí člověka před totalitním zotročením a vyvlastněním“. Slavnost Krista Krále je především slavností vtěleného Boha – Lásky, pokračoval otec kardinál.

„V současné době, kdy jsme svědky toho, že celý náš kontinent jakoby ztrácel svou identitu, kdy chamtivost a touha po penězích chtějí nastolit vládu mamonu, který svou krutostí jako vždy požírá své děti, dostává dnešní Slavnost Krista Krále jakoby nový význam. Přicházím k vám z města, které je sídlem Božího syna, který je Božím dítětem a je uctíván v celém světě jako Pražské Jezulátko, ozdoben královskou korunou a zlatem vyšívaným purpurovým pláštěm. Nikoli tyran, despota, bezcitný magnát, ale naplněný něžnou láskou, Boží Syn po celý život prostoupený nevinností dítěte, náš Pán, Ježíš Kristus nás zve do svého království. Naší identifikací, či příslušností do jeho království je schopnost lidského srdce milovat, být druhému bratrem, sestrou, být schopen i největšího důkazu lásky, dát život za své přátele. Tomu nás učil ten, kdo s námi uzavřel novou smlouvu v jediném příkazu lásky. To je také i důvodem dnešní slavnosti, kterou nejenom prožíváme, ale kterou spoluvytváříme.

„Ježíš, ne césar!“, v době nejkrutější okupace naší země volal z londýnského exilu na vlnách britského rozhlasu ministr zahraničí Jan Masaryk, který zaplatil svým životem na počátku nové temné a potupné poroby, kterou nám připomene výstava o pronásledování církve v době komunismu v naší zemi, která bude otevřena zítra na Papežské univerzitě Svatého Kříže zde ve Věčném městě. Výstava dá také i vám příležitost, abyste poznali osud kardinála Josefa Berana, mého předchůdce, který po několikaleté perzekuci v izolaci v Čechách pak žil zde v Římě jako vyhnanec v nedaleké české koleji sv. Jana Nepomuckého.“

Výstava Diktatura versus naděje, na kterou otec kardinál pozval své nové římské farníky, byla slavnostně zahájena v pondělí 26. listopadu. Vatikánský rozhlas se při inauguraci výstavy pana kardinála Duky zeptal na jeho dojmy ze slavnostního převzetí titulárního kostela:

„Musím říci, že jsem byl překvapen. Byla to hezká slavnost, protože bazilika či kostel svatých Marcelina a Petra není velký svou rozlohou, ale má zajímavou historii. Je v tom pro mne připomínka nejenom oněch dvou mučedníků, kněze a exorcisty, ale vyvolává ve mne v souvislosti se zmíněnou výstavou také jakousi myšlenku na exorcismus, aby se ten „rudý ďábel“ už do našich zemí nevracel.“