Ať už v Sýrii zvítězí kdokoli, křesťané na to doplatí

David Cameron se téměř jistě dočká války v Sýrii. Kdo v ní bude bojovat, natož kdo ji vyhraje, zůstává nejasné. Ale už je známo, kdo na ni doplatí: křesťané.

**Nelítostné pronásledování Kristových následovníků je předpovězeno v evangeliích. Utrpení je v nich chápáno jako cesta k vítězství. Současná celosvětová situace má k tomuto stavu velmi blízko. Tři čtvrtiny z celkového počtu 2,2 miliardy křesťanů – ona rostoucí část – žijí mimo velmi tolerantní Západ. Pew Forum on Religion and Public Life současně uvádí, že křesťané trpí pronásledováním více než jakákoli jiná náboženská skupina.**

Na Blízkém východě se však nejedná o růst církve doprovázený pronásledováním, ale o pronásledování vedoucí k úplné likvidaci tamějších křesťanů. Lidé světící neděli nyní následují osud těch, kdo světí sobotu. Odstupující vrchní rabín Lord Sacks, který tuto historii dobře zná, nazývá utrpení arabských křesťanů „lidskou tragédií, která se odehrává téměř bez povšimnutí“. Postěžoval si, že „lidé o tom už ani nemluví“.

Hlavně nečekejte, že o tom bude mluvit britská vláda. Při všech úvahách o terčích útoku, časovém plánu a příležitostech a se stupňujícím se skřípotem britského válečného stroje nebude vláda marnit ani okamžik přemítáním o tom, jaké následky bude mít intervence pro křesťanskou populaci v Sýrii. Ať už v Iráku, Sýrii, Egyptě nebo v jakékoli budoucí rizikové oblasti (další bude pravděpodobně Libanon) je křesťanská komunita vždy prostě příliš bezvýznamná a obvykle stojí na špatné straně sporu. V Iráku měli křesťané příliš blízko k Saddámovi. V Sýrii jsou považováni za spojence Asada. V Egyptě, kde koptský papež otevřeně podpořil vojenský převrat namířený proti muslimskému bratrstvu prezidenta Mursího, křesťané nenašli u západních politiků žádné sympatie.

Jedním z důvodů je to, že arabští křesťané nezapadají do převládajících mylných představ světové politiky. Přemýšliví lidé na Blízkém východě nemají zájem o sliby demokracie. Zejména křesťané po staletích zkušeností pochopili, že sliby Západu jsou bezcenné, protože Západ se nebude angažovat dlouho. Křesťané mají za to, že jejich jedinou zárukou přežití je stabilita, že jejich jedinou nadějí na rovnoprávnost je sekularismus a že jejich největší nepřátelé jsou islámská horlivost a anarchie. A mají pravdu, i když to britskému neokonzervativnímu premiérovi a jeho poradcům nedává smysl.

V případě, že se k moci dostane jakýkoli silný islámský režim, křesťané budou trpět. To je neměnné pravidlo. A čím více je stát islámský, tím krutěji s křesťany nakládá. Od arabského jara každý otřes nebo volby na Blízkém východě vynesly k moci nějakou skupinu islamistů. Křesťané jsou v každém případě ohroženi.

Problémy v Iráku předcházely problémům v ostatních zemích tohoto regionu, ale je důležité se jimi zabývat, protože děsivě předznamenaly budoucí dění. „Demokracie“ vnucená zbraněmi přinesla do Iráku kromě jiných hrůz i masové pronásledování tamější křesťanské menšiny. Vraždy, únosy, zastrašování a vyhánění sycené směsí chamtivosti a fanatismu postupně přivádějí tuto prastarou, uznávanou komunitu k úplnému zničení. Z asi 1,4 milionu křesťanů, kteří žili v Iráku před válkou, zůstalo možná 400 000 – většinou chudí a staří lidé.

Mnoho iráckých uprchlíků se připojilo ke dvěma milionům křesťanů v Sýrii. Nyní sdílí úděl svých hostitelů – perzekuci ze strany syrských povstalců podporovaných Západem, financovaných Saúdskou Arábií a ovládaných islamisty. V rozsáhlých oblastech kontrolovaných syrskou opozicí nyní platí právo šaría. Působí zde saúdští soudci. Nemuslimští obyvatelé jsou tolerováni, pouze když platí džizju, daň uvalenou na nevěřící. Kněží jsou terčem útoků. Na takovémto místě byl minulý měsíc zavražděn syrský katolický kněz otec François Murad. Nebyl první, kdo zemřel. Syrský pravoslavný kněz otec Fadi Haddad byl zajat v prosinci loňského roku, když odešel vyjednat propuštění uneseného farníka. Jeho tělo bylo nalezeno u silnice, oči měl vyloupnuté. Nedávno došlo ke dvěma významným případům – ačkoli ne dostatečně významným, aby si jich povšimla naše vláda nebo většina médií – k únosu řeckého pravoslavného arcibiskupa Paula Yazigiho a syrského pravoslavného arcibiskupa Yohanna Ibrahima.

V dubnu byli uneseni poblíž Aleppa, když se snažili vyjednat propuštění unesených kněží. Oba arcibiskupové jsou nyní považováni za mrtvé.

Případ Egypta je problematičtější, protože Západ – který společně s Británií jako největší naivkou – nesprávně pochopil a špatně provedl každý krok od pádu Mubaraka na začátku roku 2011. Západ se domníval, že odstranění diktátora zajistí demokracii. Místo toho však umožnil vzestup Muslimského bratrstva, jež není politickou stranou, ale konzervativním islamistickým hnutím, které se snažilo rychle, ač nekompetentně, přetvořit celý Egypt, až se nakonec vzbouřili neislamističtí obyvatelé a zasáhla armáda. O tom, zda koptský pravoslavný papež Tawadros II. dokázal přesně přečíst situaci, nebo jen zbrkle kryl kroky armády, rozhodnou pouze další události.

Svým jednáním odmítl tradiční předpoklad muslimů, že egyptští Koptové – 10 procent populace – jsou spokojeni se svým podřadným postavením. To byla přímá výzva. Islamisté na to odpovídají všude, kde se dostanou k moci. Od pádu Mursího bylo vypleněno, vypáleno a zničeno 58 křesťanských kostelů, několik klášterů a škol, desítky domů a obchodů. Sám Tawadros se musel ukrýt. V Káhiře sestry františkánky sledovaly, jak byl z jejich školy stržen kříž a nahrazen vlajkou al-Kájdy. Škola byla vypálena. Tři sestry pak kráčely ulicemi a dav na ně chrlil urážky. Mluvčí amerického ministerstva zahraničí k tomu poznamenal: „Jistě, znepokojují nás všechny zprávy o násilnostech. A znepokojují nás, i když se týkají náboženských institucí (sic).“ Slova „církev“, „křesťan“ nebo „pronásledování“ z úst výmluvného mluvčího vůbec nezazněla. A lze s jistotou tvrdit, že se neobjeví ani v bezpočtu příspěvků Williama Haguea na Twitteru.

Odmítání uznat, že muslimské vlády systematicky týrají křesťany, je samozřejmě ostudné, ale zároveň poučné. Fakta jsou známa, ale zcela ignorována. Tato fakta zahanbují, protože ukazují neschopnost Západu, zatímco by představitelé západních zemí rádi vystupovali jako státníci rozhodující o budoucnosti národů. Ale zahanbují i současné liberály obecně, protože ukazují, jak málo se změnilo ve velkých náboženských a kulturních zápasech, které ovládaly historii.

V květnu papež František svatořečil asi 800 mučedníků. Tito mučedníci z Otranta byli v roce 1480 sťati osmanskými Turky za to, že odmítli konvertovat k islámu. To, čemu dnes čelí křesťané v arabském světě, zatímco Západ váhá, chybuje a předstírá, může vést k další připomínce Otranta.