Církev v Polsku „má velký potenciál pro víru, modlitbu, lásku a křesťanskou praxi“

Vzhledem k tomu, že se blíží svatořečení blahoslaveného Jana Pavla II., přijal papež František při audienci biskupy z polské biskupské konference, kteří tak zakončili svou návštěvu „ad limina“, konanou každých pět let. O budoucím světci hovořil jako o „velkém pastýři, který… nás z nebe provází a připomíná nám důležitost duchovního a pastoračního společenství mezi biskupy“.** Vyzval krajany bývalého papeže, aby zajistili, aby mezi ně nic a nikdo nemohl vnést rozkol, neboť jsou „povoláni k budování společenství a míru, který vyrůstá z bratrské lásky, všem nabízet pozitivní příklad a polskému lidu dodávat sílu naděje“.

Rozhovory, které římský biskup vedl v těchto dnech s polskými pastýři, potvrdily, že Církev v Polsku „má velký potenciál pro víru, modlitbu, lásku a křesťanskou praxi“ a že právě toto „podporuje křesťanskou formaci národa, motivovanou přesvědčenou praxi i získávání dostatečného počtu laiků a řeholníků, kteří aktivně spolupracují v církevních a společenských strukturách“. Nicméně v různých oblastech křesťanského života došlo k určitému úpadku, což vyžaduje „správné rozlišování a hledání základních příčin a způsobů, jak čelit novým výzvám, jako je například představa neomezené svobody, netolerantnost, nedůvěra vůči pravdě nebo odpor k legitimní opozici Církve vůči převládajícímu relativismu“.

Rodina, „místo, kde se člověk učí žít v rozdílnosti a patřit k ostatním a kde rodiče předávají svým dětem víru“, by měla zaujímat ústřední postavení v rámci běžné pastorace biskupů – také proto, že „manželství je v dnešní době chápáno spíše jako forma pouhého emocionálního uspokojení, které může být konstruováno jakýmkoli způsobem nebo na přání upravováno. Tato představa bohužel ovlivňuje i mentalitu křesťanů a podporuje tendence směřující k rozvodům či rozlukám. Pastýři jsou vyzýváni k tomu, aby si kladli otázku, jak mohou pomoci těm, kdo se dostali do takovéto situace, aby tito lidé nepřišli o Boží milost, bratrskou lásku ostatních křesťanů a péči Církve o jejich spásu. Pastýři jim mají pomáhat, aby neopouštěli svou víru, a umožňovat jim vychovávat děti v plné křesťanské praxi. V této souvislosti papež poznamenal, že biskupové musí zvážit, jak zlepšit přípravu mladých lidí na manželství, aby dokázali „objevit krásu tohoto svazku založeného na lásce a zodpovědnosti“, a jak „pomáhat rodinám prožívat a vážit si nejen okamžiků radosti, ale i bolesti a slabosti“.

S ohledem na příští Světové dny mládeže, které se budou konat v roce 2016 v Krakově, papež obrátil pozornost k mladým lidem, „kteří jsou spolu se seniory nadějí Církve“ a kterým dnešní svět technologií „nabízí nové možnosti v oblasti komunikace, ale zároveň zhoršuje mezilidské vztahy založené na přímém kontaktu, na sdílení hodnot a zkušeností. V srdcích mladých lidí je však touha po něčem hlubším, co by umožnilo jejich osobnosti plně rozkvést. Musíme usilovat o naplnění této jejich touhy.“ Dobrou příležitost k tomu nabízí katecheze, jejímž prostřednictvím lze oslovit většinu polských školáků, kteří projevují vysokou úroveň chápání pravd víry. „Křesťanské náboženství však není abstraktní věda, nýbrž nezbytné poznání Krista, osobní vztah s Bohem, který je láska.“

Třetím tématem papežova proslovu bylo povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu. Poté, co zmínil, že je mnoho polských kněží, kteří vykonávají svou službu v místních církvích a také v zahraničí a v misích, pochválil univerzity a teologické fakulty v celé zemi, neboť „poskytují dobrou intelektuální a pastorační přípravu“, kterou musí vždy doprovázet „lidská a duchovní formace“.

V kněžské službě „může být světlo svědectví zatemněno nebo skryto, pokud se nedostává misijního ducha, přání vyjít na periferii se stále se obnovujícím přesvědčením hledat a setkávat se s těmi, kdo čekají na Kristovo evangelium. Tento apoštolský styl také vyžaduje ducha chudoby a skromnosti, jenž dává svobodu hlásat a upřímně svědčit o milosrdenství“. Pokud jde o povolání k zasvěcenému životu, a to zejména u žen, „je znepokojivé vidět pokles počtu osob, které vstupují do řeholních společenství, dokonce i v Polsku: je to složitý jev, který má mnoho příčin. Doufám, že ženské řeholní instituty budou i nadále, a to způsobem vhodným pro naši dobu, privilegovanými místy lidského a duchovního růstu žen. Kéž jsou řeholnice připraveny čelit úkolům a poslání – a to i složitým a náročným –, které zdůrazní jejich intelektuální, citové a duchovní schopnosti, jejich osobní nadání a charismata.“

Papež biskupy na závěr povzbudil k péči o chudé, neboť „i v Polsku, navzdory současnému ekonomickému rozvoji země, je stále mnoho těch, kteří mají nouzi, mnoho nezaměstnaných, bezdomovců, nemocných a lidí na okraji společnosti, a také mnoho rodin – zejména těch početnějších – jež nemají dostatek vlastních prostředků k obživě a výchově svých dětí. Buďte jim nablízku! Vím, kolik toho Církev na tomto poli v Polsku koná, což svědčí o velké štědrosti, a to nejen na národní úrovni, ale také v dalších zemích po celém světě. Děkuji vám a vašim komunitám za vaši práci. I nadále povzbuzujte své kněze, řeholníky a všechny věřící, aby si uchovali ,představu milosrdenství’ a prokazovali je za všech okolností. A nezapomínejte ani ty, kteří z různých důvodů odcházejí ze země a hledají lepší život jinde. Jejich počet roste a jejich potřeby vyžadují větší pozornost ze strany biskupské konference. Doprovázejte je vhodnou pastorační péčí, aby si uchovali víru a náboženské tradice polského národa.“