Trojský kůň genderu v německé Charitě

Německá Charita na svých internetových stránkách nekriticky propaguje knihu šířící genderovou ideologii.

V genderovém mainstreamingu nejde jen o jazyk a rovnost. Skutečným cílem je úplné zrušení biologického pohlaví. Koncem března to potvrdila Gudula Walterskichenová v komentáři ve vídeňském deníku „Die Presse“.

**V těchto dnech se snesla vlna kritiky na německou Charitu za to, že na svých internetových stránkách propaguje kontroverzní knihu Tanji Drägerové „Genderový mainstreaming v mateřské školce“. Charita nehodlá ustoupit, na kritické otázky reaguje hesly, v nichž se dovolává dokonce i papeže Františka.**

Ale co se vlastně v té knize píše? Než se tímto titulem začneme zabývat, měli bychom mít na paměti, že genderový mainstreaming slouží jako trojský kůň, jak píše Walterskirchenová v „Die Presse“. Nikdo nebude nic namítat proti tomu, aby existovaly rovné příležitosti v zaměstnání nebo aby se věnovala pozornost rozdílným potřebám mužů a žen. Walterskirchenová varuje: „V ideologii genderového mainstreamingu v žádném případě nejde o rovnost žen a mužů nebo dokonce o přístup založený na různých potřebách žen a mužů, ale jedná se o úplné zrušení pohlaví!

Za touto ideologií se skrývá názor, že neexistuje žádné pevně dané pohlaví, ale že pohlaví jsou libovolná, a tudíž zaměnitelná a volitelná. Gender existuje pouze v mysli, nemá žádný přirozený základ, je to čistě „společenský konstrukt.“

Tento výrok bychom měli mít na paměti, když budeme číst knihu Drägerové. Na několika úvodních stránkách píše autorka o „genderovém mainstreamingu“ takovým způsobem, s nímž lze bez problémů souhlasit. Nicméně již na začátku knihy (str. 14) prozrazuje a jasně vyjadřuje, co je konečným cílem genderové ideologie: „Ve většině společností je biologické pohlaví od počátku považováno za dané, protože zařazení do jedné ze dvou kategorií, mužské, nebo ženské, se uskutečňuje bezprostředně po porodu, ačkoli toto zařazení může být někdy nejednoznačné.“

Na straně 16 Drägerová uvádí, že rozdíl mezi muži a ženami je „spíše menší“ a jednotlivci je vnucován „společenským tlakem“. Tuto zjevnou ideologii lze najít v celé knize. Drägerová na straně 17 zcela vážně tvrdí: „Pohlaví není vlastností jednotlivce, ale prvek, který vzniká ve společenských situacích.“ S podobnými zmatenostmi pokračuje na straně 37: „,Ženství‘ a ,mužství‘ jsou sociální konstrukty, které se stále znovu vytvářejí v kulturním systému dvou pohlaví.“ Na straně 61 pak autorka hovoří o genderu, tedy podle jejího názoru o „sociálním pohlaví“: „Nakonec se tedy jedná i v pedagogice o změnu postoje, protože genderový mainstreaming tvrdí, že gender, tedy sociální pohlaví, má být součástí všech procesů a úvah.“

Ke konci knihy se pak na straně 132 zamýšlí nad „otevřeným konceptem mateřských škol“. Autorce je zjevně proti srsti, že si dívky raději hrají s panenkami a chlapci s něčím jiným. A tak se na straně 134 popisuje následující „nápad“. Drägerová si přeje, aby byly dětem k dispozici „hrací koutky pro utváření pohlaví“, například koutek s panenkami, kde by se však nacházely i hračky a předměty zajímavé pro chlapce. Potom autorka vyzývá: „Nicméně je také důležité, aby byly hračky a knihy přehodnoceny v rámci genderových aspektů a je-li to nutné, pak i protříděny. Obrázky a dětské knihy zmizí z regálů, jestliže jsou v nich ženy zobrazené převážně v tradičních rolích, chlapci jako stateční a dívky jako dekorativní doplněk.“

Co podle ní ​​znamená „otevřený koncept“, vysvětluje na stranách 135–137. Jde o to, „že by se neměly vyvíjet vzdělávací aktivity jen pro dívky a pro chlapce, ale měly by se vytvářet s nimi společně“. „Dívky a chlapci by se měli účastnit genderově spravedlivé pedagogiky a moci ji spoluutvářet, to znamená, že by se na ní měli podílet.“ Genderově spravedlivá pedagogika by neměla být nabídkou pro dívky a chlapce, ale měla by být společně s nimi vyvíjena. „Demokracie, chápaná jako ,princip svobodného a spravedlivého utváření vůle a spolurozhodování ve společenských skupinách‘, v mateřské školce znamená, že je třeba zapojit dívky a chlapce do vhodných procesů rozhodování, a to způsobem odpovídajícím jejich stupni rozvoje. Proto musí učitelky a učitelé vést s dětmi dialog,“ píše autorka.

Na konci knihy autorka požaduje, aby se v mateřské školce vytvářelo genderové povědomí. K tomu je třeba, aby pedagogové byli „kvalifikovaní a citliví“ vůči genderovým otázkám. Drägerová si pak také stěžuje, že většina populace snad nechce mít s genderovou teorií nic společného. Její věta „Je nutno ještě hodně pracovat na vzdělávání a přesvědčování“ zní téměř jako výhrůžka všem, kdo tuto ideologii jasně odmítají. A tato stoupenkyně genderové ideologie v závěru knihy přesně potvrzuje tezi Guduly Walterskirchenové, že v případě genderu se jedná o trojského koně. Píše totiž: „V genderovém maninstreamingu jde o dvojí strategii, která zakazuje diskriminaci a má odstranit nerovnost mezi muži a ženami, dívkami a chlapci, prostřednictvím nařízení, aby tak byla odbourána tradiční kultura „dvou pohlaví“, která je ve společenských strukturách hluboce zakořeněna.“