Papež František a jeho osobní historie

Od svého zvolení projevuje papež solidaritu s chudými a s přistěhovalci. Jistěže by tuto solidaritu měl projevovat každý papež, protože je silným prvkem katolického sociálního učení, ale u papeže Františka tento důraz zřetelně souvisí s jeho životní historií.

Papež nikdy neopomíjí důraz na solidaritu s přistěhovalci. Mluví o „dramatické a často tragické migraci tisíců lidí, kteří prchají před válkou a bídou“; proto podle něho mají evropské církve „povinnost spolupracovat na solidaritě a přijímání cizinců“.

Jeho přesvědčení má osobní kořeny. Ty začínají rokem 1920 v severoitalském Piemontu. První světová válka zanechala Itálii v bankrotu a chaosu, jež přichystaly cestu fašistickému hnutí Benita Mussoliniho. Tehdy se mnoho Italů rozhodlo odejít. Mnozí zvolili Argentinu, která měla ve dvacátých letech vyšší životní úroveň než jiné evropské země. Na cestu se vydali i dva Bergogliovi prastrýci, kteří v Argentině založili prosperující dlaždičskou firmu v Buenos Aires. Františkův dědeček Giovanni Angelo Bergoglio se v roce 1927 rozhodl se k nim připojit. Vypravil se do Nového světa s manželkou Rosou Margaritou Vasallo di Bergoglio a jejich šesti dětmi.

Na začátku šlo všechno dobře. Giovanni se připojil ke svým bratrům a firma vzkvétala. Ale v roce 1929 zasáhla Argentinu krize, takže se Giovanni a Rosa museli přestěhovat do skromnějšího domova v Buenos Aires.

Františkův otec Mario José Bergoglio vystudoval ekonomii v Itálii a podporoval rodinu skromným výdělkem z prodeje jízdních kol. Oženil se s Reginou Marií Sivori, narozenou v Argentině v jiné přistěhovalecké rodině z Piemontu. Usadili se ve čtvrti Flores, kde se v roce 1936 narodil František jako první z pěti dětí.

Jaký je dopad této historie na Františkovo myšlení?

Vidí se jako syn přistěhovalců. Když mluví o jejich lidské důstojnosti, o tom, že by přistěhovalci měli být spíše vítáni než vylučováni, není to pro něho pouze věc sociální spravedlnosti, ale také úcta k jeho předkům.

Má zkušenost s nejistotou trhu. Slýchal od svých příbuzných, jak může být stabilita rodiny ohrožena velkými ekonomickými silami, jimž obyčejní lidé nerozumějí a jež nemohou kontrolovat.

Když tedy mluví o „divokém kapitalismu“ a požaduje, aby veřejné autority zajišťovaly chod hospodářství pro obecné dobro, má to pro něho osobní dimenzi.

Zkušenost jeho rodiny se opírá o širší zkušenost argentinské i latinskoamerické situace. Zažil ekonomické zhroucení Argentiny v devadesátých letech a viděl, kolik Latinoameričanů se vydalo za lepším životem jako imigranti. Jeho osobní historie má svou váhu.

Je to podobné jako příběh Jana Pavla II., jehož zásadní opozice proti komunismu odrážela jeho chápání sebe sama jako syna Polska; podobně je papež František zaujat pro chudáky a přistěhovalce.