Byl Shakespeare tajným katolíkem?

V dobách, kdy Shakespeare psal svá díla, procházela Británie obdobím dramatických náboženských otřesů. Lidé se stále ještě nacházeli pod obrovským vlivem anglické reformace, která začala o několik desetiletí dříve, kdy se Jindřich VIII. prohlásil hlavou anglikánské církve. Shakespeare, stejně jako mnozí jeho současníci, navenek vyznával státem vnucené náboženství, jelikož tehdy bylo v Anglii nezákonné být praktikujícím katolíkem. Nicméně badatelé tvrdí, že si přesto uchovával silné sympatie k římské církvi.

Shakespearovy spisy „jasně poukazují na někoho, kdo byl nejen prosycen katolicismem, ale občas jej i obhajoval,“ řekla Clare Asquithová, historička a autorka knihy o Shakespearovi nazvané „Shadowplay: The Hidden Beliefs and Coded Politics of William Shakespeare“. „Bezpochyby předkládal intelektuálnímu publiku katolická stanoviska,“ uvedla.

Jeden příklad tohoto vztahu ke katolicismu pochází ze Shakespearova Hamleta, hry, o níž učenci říkají, že zachycuje pocity z konfliktu, které zakoušelo obyvatelstvo, když byla země převedena k anglikánské církvi.

„Shakespearova hra Hamlet je dramatickým vyjádřením postavení všech těchto lidí, rozervaných jako Hamlet, kteří museli hrát svou roli jako Hamlet, předstírat, že jsou nezodpovědní, snad blázniví, a přesto se museli rozhodnout, co dělat,“ řekla Asquithová v rozhovoru pro CNA/EWTN News. Podotkla, že tento konflikt je symbolizován zejména duchem Hamletova otce v 1. jednání.

„Vše, co reprezentuje duch, je starý řád, který byl nahrazen zbrusu novým tudorovským státem s panovníkem jako hlavou církve, což tehdy bylo velmi, velmi kontroverzní,“ řekla. „Myslím, že tehdy se s tím sotva někdo v Anglii ztotožňoval. Činili tak jen povrchně, z prospěchářství a postupně se to stalo zdrojem plíživého sekularismu.“

Hamletova matka, která se provdala za jeho strýce krátce po králově smrti, představuje „Anglii, jež se neochotně podvolila novému pořádku,“ zatímco naléhala na Hamleta, aby se s tím smířil, řekla Asquithová. „Na druhou stranu mu jeho otec říká: ,Ne, Hamlete. Vzepři se tomu. Musíš s tím něco udělat.‘“

Autor knihy „Through Shakespeare‘s Eyes: Seeing the Catholic Presence in the Plays“, badatel Joseph Pearce, jde v interpretaci tohoto konfliktu ještě o krok dál a tvrdí, že hra Hamlet je výpovědí o pronásledování katolických kněží v Anglii.

„Hra ukazuje, jak Shakespeare ventiloval svou zlost nad špionskou sítí v Anglii, kvůli níž bylo mnoho katolických kněží zatčeno, mučeno a zemřelo mučednickou smrtí,“ řekl Pearce, který je ředitelem Centra pro víru a kulturu v Nashvillu v Tennessee a autorem tří knih o Shakespearovi. „Duch Hamletova otce zjevně symbolizuje katolíka v očistci, který zjevuje špatnost machiavellistického krále Klaudia, jenž se zmocnil trůnu.“

Pearce rovněž zdůrazňuje, že v oné době sympatizovalo s katolicismem více lidí, než se obecně přepokládá.

„Přestože protikatolické zákony nutily každého spisovatele – a Shakespeara nevyjímaje –, aby byl obezřetný ohledně toho, jak pojednával o tehdejších náboženských sporech, je jasné, že Shakespearovy hry v oné neklidné době vykazovaly velkou míru sympatií ke katolickým názorům,“ uvedl.

Ačkoli se badatelé shodují, že Shakespearovy spisy jeví sympatie ke katolicismu, nalézt přesvědčivý důkaz z jeho života, že byl tajným katolíkem, je mnohem těžší. Ve skutečnosti, řekla Asquithová, část akademické obce popírá jeho možný vztah s katolickou církví navzdory rozsáhlým důkazům ze spisů samotného Shakespeara i jeho současníků.

„Fakt, že tato linie bádání, tento způsob čtení literatury z konce 16. století je shakespearovskými badateli tak odmítán, znamená, že se zuby nehty brání skutečnosti, že byl katolík,“ řekla. „Lidé chtějí, aby Shakespeare byl osvícený sekulární humanista, a v žádném případě nejsou ochotni uznat, že byl vůbec věřící v náboženském smyslu.“ To znamená, vysvětlila Asquithová, že existuje jen několik životopisných údajů, které poukazují na možnost, že Shakespeare byl katolík.

Uvedla dva samostatné příklady, kdy Shakespeara jeho současníci označili za „papežence“ – což byl termín používaný k označení katolíka kvůli jeho věrnosti papeži.

První z nich pochází z roku 1611, kdy protestant a vládní propagandista John Speed napadl Shakespeara kvůli parodii, kterou napsal o protestantském mučedníkovi Johnu Oldcastlovi. Speed jej tehdy nazval papežencem. Druhý případ pochází z doby asi 60 let po Shakespearově smrti, kdy byl citován protestantský duchovní Richard Davis, který řekl, že Shakespeare zemřel jako papeženec. Tyto dvě zmínky, že Shakespeare byl papeženec, „jsou jediná dvě skutečná fakta, která lze dohledat,“ řekla Asquithová.

Dodala však, že existují další náznaky z jeho života, které možná poukazují na jeho katolickou víru. Například jeho dcera Susanna byla postavena před soud pro rekusanty, protože stejně jako mnoho katolíků odmítla složit přísahu nadvlády – tedy přísahat věrnost vládnoucímu panovníkovi jako hlavě anglikánské církve. Asquithová poznamenala, že Susanna byla provdaná za puritána, kteří též odmítali složit přísahu nadvlády.

Posledním detailem ze Shakespearova života, který podle Asquithové možná poukazuje na jeho vztah ke katolické církvi, je to, že roku 1613 koupil dům na londýnském předměstí Blackfriars, který vzápětí pronajal jako útočiště pro katolíky.

Podle Pearce je tento údaj nejpřesvědčivějším důkazem o Shakespearově katolicismu. Ve své knize na toto téma píše, že dům byl využíván mimo jiné jako útočiště pro katolické kněze a uprchlíky. Kromě toho bratr nájemce, John Robinson, vstoupil do semináře Venerable English College v Římě, který vznikl, když byla výchova ke kněžství v Anglii zakázána.

„Shakespearova koupě domu ve čtvrti Blackfriars, který byl dobře znám jako základna katolického podzemí, by měla stačit k prokázání Shakespearova katolicismu,“ řekl agentuře CNA. Při studiu sociálního a politického vývoje daného období je důležité znát alternativní nebo „revizionistickou historii Shakespearovy doby a ve světle této historie číst jeho díla,“ řekla Asquithová.

„Opravdu se mnohem více jednalo o zápas o duši Anglie, než si v posledních třech nebo čtyřech stech letech uvědomujeme,“ řekla s odkazem na svou knihu Shadowplay z roku 2009.

„Shakespeare komentoval nejnovější zprávy, významné události tak, jak se odvíjely, a oslovoval přitom osobnosti, které v těchto souvislostech hrály klíčovou roli,“ řekla.

„Co si přáli všichni intelektuálové jeho doby? Náboženskou toleranci. Netoužili po světském humanismu. Skutečně si přáli svobodu praktikovat buď reformované nebo katolické křesťanství.“