Nad exhortací Amoris laetitia II.

Církev vyznává věčnou nauku našeho Pána Ježíše Krista a učí: „Církev ve své věrnosti Pánu nemůže nový občanský sňatek rozvedených uznat za platný. ’Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství’ (Mk 10,11-12). Církev projevuje o tyto lidi pozornou starostlivost a vybízí je k životu ve víře, k modlitbě, ke skutkům blíženské lásky a křesťanské výchově dětí. Dokud však trvá situace objektivně odporující Božímu zákonu, nemohou tito lidé dostat svátostné rozhřešení, přistupovat k přijímání eucharistie, ani vykonávat některé zodpovědné funkce v církvirdquo (Kompendium Katechismu katolické církve, 349).

Žít v neplatném manželském svazku a trvale odporovat Božímu přikázání a posvátnosti a nerozlučitelnosti manželství znamená nežít v pravdě. Prohlašovat, že vědomé, svobodné a trvalé praktikování sexuálních aktů v neplatném manželském svazku v jednotlivých případech již nepředstavuje vážný hřích, není pravda, ale závažná lež, a nikdy tedy do lásky nevnese skutečnou radost. V důsledku toho by dát těmto lidem svolení přistupovat ke svatému přijímání bylo podvodem, pokrytectvím a lží. Boží slovo v Písmu stále platí: „Kdo tvrdí: ’Znám ho’, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda“ (1 Jan 2,4).

Magisterium Církve učí univerzální platnost Desatera: „Protože desatero Božích přikázání vyjadřuje základní povinnosti člověka k Bohu a k bližnímu, zjevuje ve svém základním obsahu těžké závazky. Ty jsou v podstatě neměnné a zavazují vždy a všude. Nikdo nás jich nemůže zprostit“ (Katechismus katolické církve, 2072) . To, že Boží přikázání, včetně přikázání „nesesmilníš“, připouštějí výjimky a že lidé v některých případech nemají být voláni k odpovědnosti za hřích rozvodu, hlásali farizeové a později křesťanští gnostici ve druhém a třetím století.

Následující výroky učitelského úřadu jsou stále platné, neboť jsou součástí neomylného Magisteria vyjádřeného univerzálním řádným Magisteriem: „Univerzálně platné jsou i zákazy přirozeného zákona; zavazují všechny dohromady i každého jednotlivce, a to vždy a za všech okolností. Jde totiž o zákazy zapovídající určité skutky semper et pro semper (vždy a provždy) a bez výjimky... takové zakázané jednání není v žádném případě slučitelné s dobrou vůlí jednající osoby... Církev vždy učila, že člověk se nikdy nesmí rozhodnout pro skutky a postoje zakázané morálními přikázáními, jež jsou ve Starém a Novém zákoně vyjádřena záporným způsobem. Jak jsme viděli, sám Ježíš zdůrazňuje neodvolatelnost těchto zákazů: ’Chceš-li však vejít do života, zachovávej přikázání... Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví’ (Mt 19,17-18)rdquo (Sv. Jan Pavel II., encyklika Veritatis splendor, 52).

Magisterium Církve nás učí ještě jasněji: „Dobré a čisté svědomí je osvěcováno opravdovou vírou. Láska totiž ’vyvěrá’ zároveň ’z čistého srdce, z dobrého svědomí a opravdové víry’ (1 Tim 1,5; srv. 3,9; 2 Tim 1,3; 1 Petr 3,21; Sk 24,16)rdquo (Katechismus katolické církve, 1794).

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

poslat dar

300 Kč 500 Kč 1 000 Kč

DAROVAT 500 Kč

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.

OBJEDNAT MONITOR

V případě osob dopouštějících se objektivně hříšných morálních skutků při plném vědomí hříšnosti takového skutku, svobodně a vědomě a s úmyslem tyto skutky opakovat i v budoucnosti, nelze použít zásadu přičitatelnosti za hřích kvůli polehčujícím okolnostem. Aplikace zásady přičitatelnosti na tyto rozvedené a znovusezdané by představovala pokrytectví a gnostický sofismus. Kdyby Církev takové lidi byť v jediném případě připustila ke svatému přijímání, odporovala by tím vlastní nauce, vydávala veřejné svědectví proti nerozlučitelnosti manželství a tím přispívala k šíření „moru rozvodu“ (2. vatikánský koncil, Gaudium et spes, 47).

Církev, aby zabránila takovému nesnesitelnému a pohoršlivému rozporu, ve své neomylné interpretaci Boží pravdy o mravním zákoně a nerozlučitelnosti manželství po dva tisíce let vytrvale zachovává praxi, že ke svatému přijímání připouští pouze ty rozvedené, kteří žijí v naprosté zdrženlivosti a remoto scandalo, bez výjimky a bez jakýchkoli výjimečných privilegií.

Prvním pastoračním úkolem, který Pán svěřil své Církvi, bylo učení, nauka (srv. Mt 28: 20). Dodržování Božích přikázání je s naukou vnitřně spjato. Církev proto vždy odmítala jakýkoli rozpor mezi naukou a praktickým životem a o těchto rozporech mluvila jako o „gnostických“ nebo jako o heretické luteránské teorii simul iustus and peccator. Mezi vírou a každodenním životem Božích dětí by žádný rozpor být neměl.

Zabýváme-li se dodržováním výslovných Božích přikázání a nerozlučitelností manželství, nemůžeme mluvit o jim odporujících teologických interpretacích. Jestliže Bůh říká „nesesmilníš“, žádná lidská autorita nemůže říci „ve výjimečných případech nebo z dobrého důvodu sesmilnit můžeš“.

Následující tvrzení papeže Františka jsou velmi významná. Papež mluví o integraci znovusezdaných rozvedených do života Církve: „Toto rozlišování nelze nikdy oddělit od evangelijních požadavků pravdy a lásky, jak je předkládá Církev … Musejí být nevyhnutelně přítomny následující předpoklady: pokora, rozlišování a láska k Církvi a jejímu učení … Nesmí vzniknout žádné riziko, že konkrétní rozlišování může vést lidi k domněnce, že Církev uplatňuje dvojí standardrdquo (AL, 300). Tyto chvályhodné výroky v AL však zůstávají bez konkrétního požadavku, že znovusezdaní rozvedení jsou povinni se rozejít nebo alespoň žít v naprosté zdrženlivosti.

Když jde o otázku života nebo smrti těla, žádný lékař by svůj názor nevyjádřil nejednoznačně. Lékař nemůže říci pacientovi: „Musíte se rozhodnout podle svého svědomí, jestli si ten lék vezmete, ale zároveň musíte respektovat zákony medicíny“. Takové jednání lékaře by bylo velmi pravděpodobně pokládáno za nezodpovědné. A přece je život naší nesmrtelné duše důležitější, neboť na zdraví duše závisí její věčný osud.

Osvobozující pravda pokání a tajemství kříže

Říkat, že znovusezdaní rozvedení nejsou v Církvi veřejnými hříšníky znamená předstírat něco, co není pravda. Ve skutečnosti jsou navíc všichni příslušníci Církve bojující na zemi v situaci hříšníků. Jestliže znovusezdaní rozvedení říkají, že jejich dobrovolné a vědomé skutky proti šestému přikázání nejsou vždy hříšné nebo přinejmenším nepředstavují těžké hříchy, klamou sami sebe a pravda v nich není, jak říká sv. Jan: „Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není. Když však uznáme, (že se dopouštíme) hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného, protože věrně (plní, co slíbil), a protože je spravedlivý. Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není“ (1 Jan 1,8-10).

Když znovusezdaní rozvedení přijmou pravdu, že jsou hříšníci, a dokonce veřejní hříšníci, nezbaví je to křesťanské naděje. Pouze přijetí reality a pravdy jim umožní vydat se cestou plodného pokání podle slov Ježíše Krista.

Bylo by velmi blahodárné obnovit ducha rané církve a doby církevních otců, kdy existovala živé solidarita věřících s veřejnými hříšníky. Tato solidarita však byla založena na pravdě. Nebylo v ní nic diskriminačního, naopak. Celá Církev se procesu pokání veřejných hříšníků účastnila přímluvnými modlitbami, pláčem, skutky pokání a skutky lásky v jejich prospěch.

Apoštolská exhortace Familiaris consortio učí, že „i ti, kdo se vzdálili od Pánova přikázání a žijí dosud v takovéto situaci, mohou dostat od Boha milost obrácení a spásy, jestliže setrvávají v modlitbě, v kajícnosti a lásce“ (84).

V prvních staletích se veřejní hříšníci účastnili modlitebního shromáždění věřících. Měli klečet s pozvednutýma rukama a prosit o přímluvu svých bratří. Tertulián nám podává toto dojemné svědectví: „Tělo se nemůže radovat, když některý z jeho údů trpí. Musí trpět a usilovat o to, aby se uzdravilo jako celek. Když vztahuješ ruce ke kolenům svých bratří, dotýkáš se Krista, prosíš Krista. Podobně když nad tebou pláčou, má s tebou soucit sám Kristus“ (De paenitentia, 10, 5-6). Sv. Ambrož Milánský použil podobných slov: „Celá církev vzala na sebe břemeno veřejného hříšníka, trpíc spolu s ním v slzách, modlitbách a bolesti“ (De paenitentia 1, 81).

Je samozřejmě pravda, že formy pokání v Církvi se změnily. Jeho duch však musí v Církvi zůstávat živý v každé době. Dnes kněží a biskupové začínají s odvoláním na určité výroky AL naznačovat znovusezdaným rozvedeným, že jejich situace z nich z objektivního hlediska nedělá veřejné hříšníky. Uklidňují je tvrzením, že jejich sexuální vztahy nejsou těžkým hříchem. Takový postoj neodpovídá pravdě. Znovusezdané rozvedené tím zbavují možnosti radikálního obrácení k poslušnosti Bohu a jejich duše nechávají žít v iluzi. Takový pastorační přístup je velmi snadný, laciný a nic nestojí. Nejsou tu žádné slzy, modlitby a přímluvy vedené bratrskou láskou, které by se nabízely Bohu za znovusezdané rozvedené.

Jestliže znovusezdané rozvedené připustíme ke svatému přijímání, byť ve výjimečných případech, aniž bychom žádali, aby se přestali dopouštět skutků odporujících šestému Božímu přikázání, a navíc troufale prohlásíme, že jejich způsob života není vážným hříchem, vydáváme se snadnou cestou, která ignoruje pohoršení kříže. Taková pastorační péče o znovusezdané rozvedené je pomíjivá a zavádějící. Všem, kteří tuto levnou a snadnou cestu znovusezdaných rozvedených a jejich situace obhajují, Ježíš stále adresuje tato slova: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ Svým učedníkům Ježíš řekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě“ (Mt 16,24-25).

V pastorační péči o znovusezdané rozvedené musíme v naší době znovu roznítit ducha následování Krista skrze pravdu o kříži a pokání, protože jedině ona přináší trvalou radost a brání pomíjivým rozkoším, které nakonec vedou na scestí. Následující slova papeže Řehoře Velikého lze nejen skutečně aplikovat na naši současnou situaci, ale také do ní vnášejí jasné světlo: „Nesmíme příliš lpět na našem pozemském vyhnanství, pohodlí tohoto života nás nesmí vést k zapomínání na naši skutečnou vlast, aby náš duch uprostřed těchto příjemností nezmalátněl. Proto Bůh své dary mísí s navštíveními či tresty, aby se nám všechno, co nás na tomto světě těší, stalo trpčím a duše byla naplněna ohněm, jenž v nás neustále rozněcuje touhu po věcech nebeských a umožňuje nám činit pokroky. Tento oheň nás nechává trpět s radostí, křižuje nás něžně a naplňuje nás radostným smutkem“ (In Hez., 2, 4, 3).

Duch upřímného pokání rané Církve byl v Církvi živý vždy až dodnes. Zářivý příklad máme v blahoslavené Lauře Vicuña del Carmen, která se narodila roku 1891 v Chile. Sestra Azocar, která se o Lauru starala, vzpomínala: „Pamatuji se, že když jsem poprvé vysvětlovala svátost manželství, Laura omdlela, pravděpodobně proto, že z mých slov pochopila, že dokud její matka zůstává s oním pánem, žije ve smrtelném hříchu. V té době v Junínu jen jedna rodina žila podle Boží vůle.“ Laura proto znásobila své modlitby a skutky pokání za matku. Dne 2. června 1901 s velkou vroucností přistoupila poprvé ke sv. přijímání. Zapsala si následující rozhodnutí: „1. Můj Ježíši, chci tě milovat a sloužit ti celým svým životem. Proto ti obětuji svou duši, srdce a celou svou bytost. 2. Chci raději zemřít než tě urazit hříchem. Proto se chci zříci všeho, co by mě od tebe mohlo oddělit. 3. Slibuji, že učiním, co budu moci, i kdyby to měly být velké oběti, aby tě lidé stále více poznávali a milovali a abych odčinila urážky, jež ti denně zasazují ti, kteří tě nemilují, zejména moji blízcí. – Můj Bože, dej mi život lásky, sebezáporu a oběti!“ Její velkou radost však kalilo to, že její matka, která byla na slavnosti přítomna, ke sv. přijímání přistoupit nemohla. V roce 1902 Laura nabídla svůj život za matku, která žila v Argentině s jedním mužem v neregulérním svazku. Laura znásobila své modlitby a oběti za matčino skutečné obrácení. Několik hodin před smrtí si matku zavolala k lůžku a řekla jí: „Maminko, zemřu. Prosila jsem o to Ježíše a moje modlitby byly vyslyšeny. Téměř před dvěma lety jsem nabídla svůj život za milost tvého obrácení. Maminko, nebudu mít před smrtí tu radost, aby tě viděla se kát?“ Její matka, šokovaná a ohromená, slíbila: „Zítra ráno půjdu do kostela ke zpovědi.“ Laura zachytila pohled kněze, který za ní docházel, a řekla: „Otče, moje matka právě slíbila, že toho muže opustí. Buďte svědkem jejího slibu!“ Dodala: „Teď můžu šťastná zemřít.“ S těmito slovy vydechla naposled 22. ledna 1904 ve věku 13 let v Junínu de los Andes v Argentině, v náruči své matky, která znovu nalezla víru a skoncovala s neregulérním svazkem, v němž žila.

Obdivuhodný příklad života dívky, kterou dnes známe jako blahoslavenou Lauru, je důkazem vážnosti, s níž opravdový katolík bere šesté Boží přikázání a posvátnost a nerozlučitelnost manželství. Náš Pán Ježíš Kristus nám přikázal vyhýbat se byť i jen zdání, že schvalujeme neregulérní či cizoložný svazek. Církev ve své nauce i praxi toto Boží přikázání vždy a bez jakékoli nejednoznačnosti věrně uchovávala a předávala. Obětí svého mladého života blahoslavená Laura jistě neměla v úmyslu vyjádřit jednu z několika možných věroučných či pastoračních interpretací. Člověk nenabídne svůj život za nějaký věroučný nebo pastorační výklad, ale za neměnnou a univerzálně platnou Boží pravdu. Tuto pravdu dokázal velký počet světců, kteří za ni obětovali život, počínaje sv. Janem Křtitelem až po prosté věřící dnešní doby, jejichž jména zná jen Bůh.