Na cestě ke svatosti: Devítičlenná rodina vyvražděna za ukrývání Židů v Polsku

Německá policie vnikla do domu Józefa a Wiktorie Ulmových 24. března 1944 za úsvitu. O chvíli později se ozvalo několik výstřelů. Nejprve bylo zabito všech osm Židů, kterým rodina Ulmových poskytla úkryt. Poté Němci zabili čtyřiačtyřicetiletého Józefa a dvaatřicetiletou Wiktorii, která byla těhotná. Jeden ze svědků tohoto masakru vzpomínal: „Ve chvíli popravy byly slyšet výkřiky a nářek. Děti volaly své rodiče, kteří už byli zavražděni. Byl to srdcervoucí pohled.“

O několik minut později velitel skupiny poručík Eilert Dieken nařídil, že mají být postříleny i děti, aby „obec neměla problémy“. Rozkaz byl vykonán a děti byly na místě zastřeleny: Stasia (8 let), Basia (6 let), Władzio (5 let), Franuś (4 roky), Antoś (3 roky) a Marysia (1,5 roku).

Po několika dnech několik mužů z vesnice za příkrovu tmy vykopalo těla Ulmových a pohřbilo je v rakvích. Jeden z Poláků vzpomínal: „Když jsem ukládal tělo Wiktorie Ulmové do rakve, viděl jsem, že byla těhotná. Své tvrzení zakládám na skutečnosti, že bylo vidět hlavičku a prsa nenarozeného dítěte.“ V roce 1945 byla jejich těla pohřbena na farním hřbitově.

Józef a Wiktoria

Józef Ulma se narodil roku 1900 v Markowé. V době dospívání byl členem mešního svazu diecéze Przemyśl. Působil také ve Sdružení katolické mládeže, v polské jednotě mládeže „Wici“ a v místní sekci zemědělského vzdělávání v Przeworsku. V roce 1929 nastoupil na státní zemědělskou školu, kde se věnoval jedné ze svých vášní – zahradnictví a pěstování zeleniny. Měl školku ovocných stromů v Markowe a pěstoval včely a housenky bource morušového. Získal ocenění za „inovativní konstrukce včelích úlů a včelařských nástrojů“ a za „příkladnou farmu bource morušového a grafy ilustrující životní cyklus tohoto hmyzu“.

Další (a vlastně největší) Józefovou vášní bylo fotografování. Jeho oblíbený fotoaparát je dnes vystaven v Muzeu rodiny Ulmových - Poláků zachraňujících Židy za druhé světové války. Pořídil s ním tisíce snímků a mnohé z nich přečkaly válku. Velmi rád fotografoval členy své rodiny. Dnes si můžeme prohlížet fotografie bezstarostných batolat a malých dětí pobíhajících bosky v trávě, chlapce, jak se koupe, nebo Wiktorie pomáhající s domácími úkoly nebo hnětoucí těsto. Na některých fotografiích je zachycen i Józef, elegantní muž s knírem. Na jedné z nich mu manželka sedí na klíně a my můžeme vidět, že mezi nimi existovalo silné citové pouto.

Józef se s Wiktorií oženil v roce 1935. Wiktoria Niemczak (nar. 1912) rovněž pocházela z Markowe. Byla velmi nadaná, hrála ochotnické divadlo a navštěvovala přednášky na Lidové univerzitě v Gacii. Během devíti let manželství se páru narodilo šest dětí: Stanisława (nar. 1936), Barbara (nar. 1937), Władysław (nar. 1938), Franciszek (nar. 1940), Antoni (nar. 1941) a Maria (nar. 1942). Jejich sedmé dítě mělo přijít na svět na jaře roku 1944. Když se rodina rozrůstala, koupili Ulmovi v roce 1939 5 hektarů půdy v obci Wojsławice u Sokalu. Plánovali, že se tam přestěhují, ale vypuknutí druhé světové války jejich plány zmařilo.

Samaritáni

Kromě fotografií po Ulmových zbyly také knihy, které svědčí o jejich zájmech - například o využití větru při pěstování plodin, o australských domorodcích, příručka o fotografování a zeměpisný atlas. Na poličce také ležela Bible. Kdosi (Józef nebo Wiktoria) v ní podtrhl několik veršů červenou tužkou: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe“ (Lk 10, 27-28) a  „Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl ho do hostince a tam se o něj staral“ (Lk 10, 33-34).

Ulmovi byli velmi zbožní a aktivní členové své farnosti. Władysław Ulma později vzpomínal, že jeho bratr Józef často říkal: „Někdy je těžší prožít důstojně den než napsat knihu.“ Nevíme však, zda se Ulmovi rozhodli pomáhat Židům právě kvůli přikázání lásky. Museli znát mnoho Židů, protože v Markowe, tehdy jedné z největších vesnic v Polsku, žilo asi 30 židovských rodin. Většina místních Židů byla vyvražděna. Přežili jen ti, kterým se podařilo ukrýt se v domech místních sedláků.

Pravděpodobně v druhé polovině roku 1942 nalezlo osm Židů bezpečný úkryt v domě rodiny Ulmových. Jednalo se o rodinu Szallových z města Łańcut (obchodník s dobytkem a jeho čtyři synové) a Golda Grünfeldová a Layka Didnerová se svou dcerou. Možná byli Ulmovi rádi, že získali několik zemědělských pomocníků (Szallovi jim pomáhali vydělávat hovězí kůže). Rozhodně jim nešlo o peníze, protože později byly na těle jedné z židovských žen nalezeny cennosti.

Není přesně známo, jak byl úkryt odhalen, ale je pravděpodobné, že je zradil policista Włodzimierz Leś. Pomáhal Szallovým v nedalekém Łańcutu. Když byla situace nebezpečná, Židé se ukryli v domě Ulmových a nechali značnou část svého majetku u Leśe. Policista jim ho nevrátil, a tak se Židé místo toho pokusili obsadit jednu z jeho nemovitostí.

Leś pravděpodobně před tím, než udal Szallovy, navštívil rodinu Ulmových pod záminkou pořízení fotografií na jakési dokumenty. On sám zemřel nedlouho poté, zastřelen příslušníky odboje.

Beatifikační proces

V roce 1995 bylo Józefu a Wiktorii posmrtně uděleno vyznamenání Spravedliví mezi národy. Roku 2003 byli zahrnuti do skupiny 122 polských mučedníků druhé světové války, jejichž beatifikační proces byl tehdy zahájen. Diecézní fáze procesu byla uzavřena v květnu 2011 v diecézi Pelplin.

V březnu 2017 kongregace pro svatořečení rozhodla vyhovět žádosti arcibiskupa Adama Szala z Przemyśle a vyloučila rodinu Ulmových z kolektivního procesu, což znamená, že další kroky v procesu budou prováděny nezávisle. Brzy se dozvíme jméno postulátora, který bude zastupovat arcidiecézi Przemyśl před římskou kongregací. Bude pověřen přípravou positio, spisu obsahujícího dokumenty a svědectví potvrzující, že Ulmovi zemřeli mučednickou smrtí.

V diecézní fázi procesu bylo rozhodnuto zahrnout do něj i šest dětí Ulmových kvůli víře jejich rodičů. Probíhá rozhodování ohledně dítěte, které zemřelo v matčině lůně. Podmínky vztahující se ke svatořečení a blahořečení jasně stanoví, že kandidát, jenž má být prohlášen za svatého nebo blahoslaveného, musí být znám pod svým křestním jménem a příjmením. Vatikánská kongregace nakonec rozhodne, zda i nejmladší člen rodiny Józefa a Wiktorie bude považován za mučedníka. Případ pozvednutí celé rodiny k poctě oltáře zatím nemá v Církvi obdobu.