Kardinál Sarah: Jak mají katolíci přijímat LGBT věřící

„Já jsem se proto narodil,“ řekl Ježíš Pontiu Pilátovi, „abych vydal svědectví pravdě.“ Katechismus katolické církve vyjadřuje toto trvání na čestnosti tvrzením, že při zvěstování Církve světu „je důležité naprosto jasně vysvětlit radosti a požadavky Kristovy cesty“.

Ti, kdo mluví jménem Církve, musí být věrni neměnnému Kristovu učení, protože pouze tehdy, když budeme žít v souladu s Božím stvořitelským plánem, nalezneme hluboké a trvalé naplnění. Ježíš popsal svou vlastní zvěst slovy, která jsou uvedena v Janově evangeliu: „To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“

Katolíci věří, že Církev vedena Duchem Svatým čerpá své učení z pravd Kristovy zvěsti.

Mezi katolickými kněžími je jedním z nejhlasitějších kritiků církevní zvěsti ohledně sexuality americký jezuita P. James Martin. Ve své knize „Building a Bridge“ vydané v loňském roce uvedl obvyklou námitku, že katolíci tvrdě kritizují homosexualitu, avšak zároveň zanedbávají význam sexuální integrity všech svých věřících.

Otec Martin má pravdu, když tvrdí, že by neměly existovat dvojí standardy, pokud jde o ctnost cudnosti, která – ač je nesmírně náročná – patří k dobré zprávě Ježíše Krista určené všem křesťanům. Pokud jde o nesezdané – bez ohledu na jejich sexuální orientaci –, skutečná cudnost vyžaduje absenci sexu.

Může to vypadat jako vysoký nárok, obzvláště v dnešní době. Bylo by však v rozporu s Kristovou moudrostí a dobrotou požadovat něco, čeho nelze dosáhnout. Ježíš nás vyzývá k této ctnosti, protože naše srdce stvořil pro čistotu, stejně jako naši mysl učinil pro pravdu. S Boží milostí a naší vytrvalostí je cudnost nejen možná, ale stane se též zdrojem pravé svobody.

Nemusíme se dlouho rozhlížet, abychom viděli smutné následky odmítnutí Božího plánu pro lidskou intimitu a lásku. Sexuální osvobození, které svět prosazuje, nepřinese to, co slibuje. Promiskuita je spíše příčinou spousty zbytečného utrpení, zlomených srdcí, osamělosti a zacházení s druhými lidmi jako s prostředky sexuálního uspokojení. Církev se jako matka snaží chránit své děti před zraněním hříchem, což je projev její pastýřské lásky.

Ve svém učení o homosexualitě Církev vede věřící k tomu, aby odlišovali svou identitu od své orientace a svého jednání. V prvé řadě jsou vždy samotní lidé, kteří jsou dobří, protože jsou Božími dětmi. Pak existuje homosexuální orientace, která není hříšná, pokud není chtěná nebo se podle ní nejedná, ale přesto je v rozporu s lidskou přirozeností. A konečně existují také vztahy osob stejného pohlaví, které jsou těžce hříšné a škodlivé pro blaho těch, kdo v takových svazcích žijí. Lidé, kteří se považují za členy LGBT komunity, by měli slyšet tuto pravdu v lásce, především od kněží hovořících o této složité a obtížné záležitosti jménem Církve.

Modlím se za to, aby svět konečně zaslechl hlasy křesťanů, kteří zakoušejí homosexuální orientaci a kteří nalezli pokoj a radost v tom, že žijí podle pravdy evangelia. Setkání s nimi je pro mě požehnáním a jejich svědectví mě hluboce dojímá. Napsal jsem předmluvu k jednomu takovému svědectví, ke knize Daniela Mattsona „Why I Don’t Call Myself Gay: How I Reclaimed My Sexual Reality and Found Peace“, s nadějí, že tak bude jeho a podobné hlasy více slyšet.

Tito muži a ženy dosvědčují moc evangelia, ušlechtilost a houževnatost lidského srdce a pravdivost církevního učení o homosexualitě. V mnoha případech žili po určitou dobu odděleně od evangelia, ale smířili se s Kristem a s jeho Církví. Jejich život není snadný a bez oběti. Jejich homosexuální orientace nebyla poražena. Ale oni odhalili krásu cudnosti a počestných přátelství. Jejich příklad si zaslouží úctu a pozornost, protože nás mohou mnohému naučit o tom, jak lépe a se skutečnou pastýřskou láskou vítat naše bratry a sestry a pomáhat jim.