29. května 2019 začala stavba obnoveného Mariánského sloupu. Přesně v 10 hodin dopoledne se na Staroměstském náměstí objevuje sochař Petr Váňa se svými kolegy. Na ručním vozíku přiváží složené stavební ohrazení, bleskově provádí zábor a na místě, kde Sloup až do svého stržení 3. listopadu 1918 stál, začíná rozebírat dlažbu.
Záhy přijíždí policie. Nejprve městská, krátce poté i státní. Policejních vozů přibývá, stejně jako i zájmu kolemjdoucích, z valné části zahraničních návštěvníků Prahy, doposud fascinovaných velkou nafukovací Pandou, Hnědým Medvědem a Krtečkem, v jejichž hyperbarických plyšových komorách se již po léta nacházejí občané ze zemí bývalého Sovětského svazu. I zájem o „staročeské“ trdelníky dočasně pomíjí a jedna starší americká turistka klade otázku, zda tu probíhá exhumace. Bleskurychle vzniklé staveniště – zárodek místní Mariánské huti – poutá i pozornost početné skupiny pejzatých chassidských Židů. Policistů mezi tím přibývá, včetně dvou tajných, objevují se zastupitelé z Městské části Praha 1, z Magistrátu, stejně jako i odpovědné úřednictvo. Petr Váňa dělí svůj čas mezi chlapské vytrhávání dlažebních kostek a poutavý výklad pro policisty, o tom čím Mariánský sloup byl a proč tu zase bude. Sochařova nezdolná energie, mírumilovná rozhodnost a vždy přítomný úsměv dělají divy. Přes vnější dramatičnost scény, které již nepřipomíná místo řízené exhumace, ale spíše místo, na kterém se před chvílí stala vražda, tu panuje přátelská, vpravdě happeningová atmosféra, která v jistém stupni strhuje každého z přítomných. To vše již za bohaté účasti rychle přispěchavších médií, veřejnoprávních i soukromých. Někdy po poledni přichází úřední příkaz, že stavbu je nutno přerušit a dlažbu uvést do původního stavu. Petr Váňa verdikt s úsměvem přijímá a chlapi (včetně jedné křehké dívky – kameničky) se pouštějí do dláždění. Mezitím přinášejí Pražané pracovníkům jídlo, objevuje si pizza, řízky, bramborový salát... Po pár hodinách je vše jako před záborem. Středobodem Staroměstského náměstí se opět stávají nafukovací medvědi a smysly přízemně kýčovitě dráždící trdelník.
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
Nesnáším ty nafukovací stvůry, nesnáším ten prolhaný, falešný a prázdný trdelník..., ale najednou, aleluja, je vidím daleko smířlivěji! Totiž v kontextu nádherného barokního sloupu s Pannou Marií na vrcholu, krasavicí s tváří Afrodité a luxusními vlasy jak ze salonu Petry Měchurové, sloupu, který se na těch několik hodin na náměstí jaksi, byť virtuálně vrátil, získávají ty potvory své místo. Fungující náměstí – agora je pro všechny. Mixuje se tu profánní i sakrální, u Krocínovy kašny se přeci scházely služky z celého Starého a města a drbaly a klevetily, stejně jako trhovkyně s dvoukoláky u sloupu s panenkou. K náměstí přeci trhovci patří, stejně jako kejklíři, umní i trapní, patří sem demonstrace, protestanti i katolící, krišnovci i ten pitomý trdelník. Každá agora má mít svého magora. Všechno je fajn, existuje-li v blízkosti i vertikála. Mariánský sloup tou vertikálou býval. Marie na něm se nepovyšuje, má však smířlivý nadhled. Se sloupem se vrátí na Staroměstské náměstí řád. Vrátí se zdravý městský život. Zdravé město nafukovací příšery, stejně jako trdelníkovou epidemii ustojí. Je-li poblíž i jejich vertikální kontrapunkt. Vítej zpět, Mariánský sloupe!
Svatí překračují hranice i časy, protože jejich život je Boží odpovědí na konkrétní potřeby lidí. Jan Nepomuk Neumann, šumavský rodák z Prachatic a biskup ve Filadelfii, ukazuje, že věrnost Kristu může rozkvést i uprostřed rychle se měnícího světa. Neodešel za oceán, aby udělal kariéru, ale proto, že slyšel volání tam, kde „byl žádaný“.
Intronizace nového pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla jsem se účastnila osobně. I když jsem nemohla vidět detaily, které zprostředkovávala televize, můžu mluvit o celkové atmosféře, vanutí Ducha sv. či jak jinak přesně nazvat duchovní dojem z obřadu, který může pocítit každý, i když stojí vzadu a nevidí nic.
Současný člověk slyší slovo „hierarchie“ velmi nerad – pokud se ovšem nenachází na vrcholu pomyslné pyramidy. Připomíná mu moc, nerovnost, někdy i zneužití autority. Není proto divu, že otázka, proč má Církev biskupy, kněze a jáhny, zaznívá čím dál častěji. Neměla by být spíše společenstvím rovných lidí, bez pevné struktury?
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.