Nyní je čas otevřít dveře kostelů

Milí bratři a sestry v Ježíši Kristu, Synu Božím!

Touto posvátnou liturgií slavíme památku sv. Anežky. V útlém věku 12 let raději položila život pro Krista, než aby uctívala falešné bohy pohanů. A dnes by byla znechucena divadlem kolem Pačamamy, jež zorganizovali křesťané, kteří zapomněli na první přikázání. Ve víře odolávala výhružkám mocných i pokušením hmotných požitků. V první knize svého spisu „O pannách“ předložil sv. Ambrož Milánský výklad o naší svaté mučednici: „Proto když vydala svůj život jako oběť, jednalo se o dvojí mučednictví, totiž o panenství a o uctění Boha“ (De virginitate I, II, 9).

K umučení sv. Anežky došlo v době strašlivé morové epidemie, která v polovině 3. století zpustošila téměř celou římskou říši a na mnoha místech jí padla za oběť polovina populace. Biskup a mučedník Cyprián z Kartága (+258) dával ve svém spise „O smrtelnosti“ křesťanům ve své severoafrické vlasti, kteří měli strach ze smrti, jedinou útěchu, jež přesahovala prázdná slova a beznadějné zoufalství. Je to pohled na našeho Pána Ježíše Krista, který jako Syn nesmrtelného Boha na sebe vzal náš ubohý život a utrpení až do hořké smrti na kříži. Slovo samotného Otce, které se stalo tělem, při nás může stát v životě i ve smrti, protože on svou smrtí přemohl naši smrt.

Tento velký církevní otec působivě líčí, jak se v Kartágu denně vršily hory mrtvol, jak mor lidi tělesně znetvořil a doháněl je k šílenství. Rodinná i společenská soudržnost se rozpadala a odhalovala se bezbřehá lačnost po životě a bezohledný egoismus. A stejně jako dnes v době epidemie koronaviru křesťané kolísali ve víře. Cyprian popisuje situaci následovně: „Narážejí na to, že zuřící nemoc i pohané zachvátili náš lid: jako kdyby křesťan věřil jenom proto, aby byl ušetřen doteku zla, byl šťastný a užíval si časného života, a nikoli proto, abychom byli zachráněni pro budoucí radost poté, co zde budeme snášet všechna protivenství“ (De mortalitate 8).

Protože my křesťané od narození až do smrti sdílíme s pohany stejnou lidskou přirozenost. Všichni máme vyměřen jen krátký čas na této zemi a doufáme ve štěstí a blaženost bez konce. Podléháme stejným přírodním zákonům, jsme vystaveni náhodám vnějších událostí nebo jsme vydáni napospas mocným v politice a tvůrcům veřejného mínění v médiích. Stejně jako kdokoli jiný můžeme zahynout při plavbě lodí, při letecké havárii, přijít na svět znetvoření nebo skončit postižení po nehodě nebo nemoci. Cítíme stejnou bolest, když ztrácíme své blízké a přátele při mezilidských konfliktech nebo v důsledku předčasného úmrtí.

To, co nás však odlišuje od pohanů, je víra, „že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8, 28). Ani ve svém největším neštěstí se strádající Jób stižený přemírou utrpení nenechal svést k tomu, aby přestal doufat v Boha, nebo Bohu dokonce něco vyčítal či mu spílal. Ukázalo se tedy, že „je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého“ (Jób 1,8).

My křesťané interpretujeme pandemii koronaviru jako zkoušku, kterou přijímáme ve víře v Boha vyšší spravedlnosti a kterou můžeme přestát ve víře v ukřižovaného a vzkříšeného Krista. Na úrovni přirozené příčiny a následku respektujeme preventivní opatření, abychom zabránili šíření infekce a pokud možno potlačili nemoci pomocí léků a hygieny. Ale nadpřirozenou vírou také víme, že zde nemáme trvalé místo. Zdraví, blahobyt a dlouhý život jsou jen relativní hodnoty, které nikdy nemohou uspokojit naši touhu po věčném životě v Bohu a opětovném shledání s našimi blízkými. „Smrt rozhodně neznamená konec,“ jak se domnívají pohané nebo křesťané, kteří se vzdali víry v Boží všemohoucnost, spravedlnost a lásku či nanejvýš nesou křesťanskou kulturu jako pouhou tradici a zvyk, který byl oloupen o svou podstatu.

Smrt je spolu s proměnou našeho těla přechodem z časnosti do věčnosti. Kristus „zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu“ (2Tm 1,10). A tak nás křesťany africký církevní otec vyzývá: „Pokud věříme v Krista, chceme také důvěřovat jeho slovům a zaslíbením, a protože nezemřeme navěky, spěchejme ke Kristu s radostnou jistotou, že s ním budeme navždy žít a panovat“ (De mortalitate 21).

V dobách krize – ať v osobním, či veřejném životě – by měli služebníci Božího slova a pastýři církve posilovat věřící Boží útěchou a požehnáním Ducha svatého. Nemůžeme tak, jak to činí pohané, vkládat veškerou naši naději do vakcíny, která nikdy nebude „lékem nesmrtelnosti“ (Ignác z Antiochie, List Efezským 20,2) a ani nám nemůže zaručit život bez utrpení. Lékem na smrt je Kristus, který se nám nabízí ve svátostech a především v eucharistii jako pokrm věčného života. Proto je důležité neochabovat v přímluvách za ostatní lidi a útočiště hledat v uctívání Boha. Nyní je čas otevřít dveře kostelů. Cesta ke Kristu v nejsvětější svátosti oltářní by nikdy neměla být zavřená. Poutníkům musí být znovu umožněno modlit se u hrobů apoštolů. Právě teď bychom neměli nechávat nemocné umírat osaměle bez útěchy nejsv. svátosti. Právě nyní by měli být kněží věřícím nablízku. Ti, kdo v této krizi věřícím ze strachu upírají svátosti – navzdory odpovídajícím ochranným prostředkům – zapomínají, že sám Boží Syn „na sebe vzal naše utrpení a nemoci“ (Mt 8,17) a nevyhýbal se smrtelnosti našeho těla, aby pro nás svou smrtí získal věčný život. Jenom Bůh nám ve své milosti dává sílu obstát v této zkoušce a odolat ďábelskému pokušení k nevíře, lhostejnosti a zesvětštění srdce.

Pokud dvanáctileté děvče dalo přednost Kristu před dlouhým a příjemným životem, pak i my křesťané můžeme podle příkladu sv. Anežky vytrvat ve zkouškách naší víry v současné pandemii a odolat ďábelskému pokušení odpadnout od Krista nebo vzdorovat snahám učinit z nás užitečné idioty nelidské agendy potratů jakožto údajného lidského práva, ničení přirozené rodiny a v podobě eutanázie maskovaného zabíjení nemocných a starých lidí.

Svatá Anežko, která jsi nám vzorem ve víře, jež přemáhá svět, oroduj za nás.

Katholische Nachrichten
Přeložil Pavel Štička