Chodiči do kostela

Ano, jenže podobná úvaha může katolíka také dovést k závěru, že je zbytečné plýtvat na kostel časem a že pandemické mimořádnosti nejsou ponorem do marasmu, ale obohacující změnou. Vždyť v obýváku není zima a nevřeští tu cizí spratci a liturgie se dá zastavit, zrychlit, případně přehrát znovu. Takhle soukromě a bez publika, nerozptylován kostelochodiči kolem, mohu prý konečně zajet na hlubinu.

Tváří v tvář takovým názorům snad ani nelze – dnes ve věku velké virtualizace všeho – dostatečně často připomínat, že Bůh se nám nezjevil online, ale v těle, a že chce, abych jeho tělo tělem přijímal, abych se na něj díval a abych ho jedl, jak často jenom mohu. Digitální náboženství lidí, kteří svou hmotou jeden s druhým v lavicích nesousedí a kteří se hmotou svého Boha nesytí, se snadno může změnit v obdobu starověké gnóze, v herezi, která sebe samu označovala za pravé křesťanství a přitom pohrdala tím, co je čichatelné, hmatatelné, chutnatelné, viditelné a slyšitelné a považovala všechnu tu smyslovou skutečnost za smutné vězení duše.

Kéž křesťan není gnostikem, kéž Boha, který přišel v těle, svým tělem také oslavuje – svýma nohama, jimiž do kostela přijde, svýma rukama, jimiž se pokřižuje, svými koleny, na něž padne, a svým jazykem, kterým Pána přijme. A pokud něco z toho dočasně nejde, kéž alespoň teskní po dnech, kdy mohl být beztrestně chodičem do kostela a nehledá v přibouchnutých vratech chrámu uměle duchovní příležitost.

Václav Boleslavský