Buď se necháš očkovat, nebo nebo tě propustím

Pro zaměstnance Vatikánu to vypadá špatně. Kvůli probíhající pandemii vydal 8. února předseda Papežské komise Vatikánského městského státu, kardinál Giuseppe Bertello, dekret o „záležitosti ohrožení veřejného zdraví“. V odstavci dva čl. 6 této vyhlášky, článku týkajícího se pracovněprávních vztahů, se praví, že „pracovník, který bez prokázaných zdravotních důvodů odmítne“ podstoupit preventivní zdravotní prohlídky a očkování, se může setkat, jak to vyžaduje čl. 6 reskriptu „Ex Audientia Ss.Mi“ z roku 2011, na který odkazuje stejná vyhláška, „s důsledky různého stupně, které mohou vést až k ukončení pracovního poměru. U uchazečů o zaměstnání se to rovná zřeknutí se žádosti o pracovní poměr“. Stručně řečeno, zaměstnanec Vatikánu, který se nechce nechat očkovat, může riskovat propuštění a pro ty, kteří chtějí pracovat ve Vatikánu, je očkování nezbytnou podmínkou přijetí do zaměstnání.

Je toto extrémní opatření přijatelné z morálního, a tedy právního hlediska? Jak jsme již vysvětlili, odpověď zní ne. Povinnost podstoupit očkování, která hrozí propuštěním, není v současnosti z morálního hlediska ospravedlnitelná. Je to v zásadě ze dvou důvodů.

První důvod: chybí stav nutnosti. Je vakcína jediným nástrojem, který máme k dispozici v boji proti pandemii? Ne. S přihlédnutím k míře jejich účinnosti ve vztahu k vakcínám existují i terapie, jak je připomínáno v článku 3. stejného dekretu Papežské komise Vatikánského městského státu. Zdá se proto nerozumné nutit někoho očkovat, jako by to byl jediný záchranný člun, do kterého by se mohl uchýlit.

Druhý důvod: jsme si jisti, že vakcíny, které jsou nyní na trhu, jsou účinné, to znamená, že jsou schopné bojovat proti infekci a nezpůsobují více škody než užitku? Ne, v současné době tato jistota chybí, protože, jak je známo, chybí potřebných 2–5 roků spolehlivého testování účinnosti vakcín. Proto nemáme takový stupeň jistoty nebo pravděpodobnosti, který by nám umožňoval potvrdit, že vakcína je účinná, a to jak z hlediska vlastní ochrany před Covidem, tak bezpečná z hlediska nežádoucích účinků na zdraví. Z tohoto hlediska se zdá nerozumné nutit někoho k něčemu, když není jisté, že je to bezpečné a užitečné. Stručně řečeno, dekret zavazuje očkování, i když chybí kritéria nezbytnosti a přiměřenosti, kritéria, která samotný dokument, upozorňujeme, připomíná v odstavci 3 článku.

Paradoxně Kongregace pro nauku víry připomněla, že v prosinci loňského prosince nebylo očkování povinné, a to s poznámkou o mravnosti používání určitých vakcín proti Covid-19: „je zjevné z praktického důvodu, že očkování není normativně morální povinností, a proto musí být dobrovolné “(č. 5). Navrhovatelé protiprávního dekretu by se samozřejmě drželi fráze „normativně“ obsažené v Poznámce, která by legitimizovala povinnost očkování na pracovišti, to znamená, že by potvrdili, že, jak uvádí CDF, existují zvláštní podmínky , jako jsou ty, ve kterých dnes žijeme, díky čemuž by bylo morálně legitimní vyžadovat očkování.

Ve skutečnosti však tato „norma“ odkazuje na přítomnost dvou výše uvedených kritérií a přítomných v samotné poznámce CDF. Kdy tedy může být osoba ze zákona povinna nechat se očkovat? Kdyby byla vakcína jediným přijatelným a jistě účinným řešením. Ve většině případů tato dvě kritéria neexistují společně, a proto se „normativně“ povinnost očkovat nespustí. Bude tedy na osobě, aby posoudila svůj stav, zjevně podporovaný radami odborníků, a tak se rozhodla, zda je v jejich případě lepší nechat se očkovat nebo ne, jak jsme již vysvětlili v předchozím článku.

Další námitka na obranu obsahu dekretu o tomto konkrétním aspektu by mohla být následující: vatikánské úřady nikoho nezavazují k očkování, pouze naznačují, jaké důsledky by mohl mít zaměstnanec, který očkování odmítne. Volba je na něm. Podle této logiky by tedy lupič, který Tiziovi nařídil: „Peníze nebo život“, nezavázal Tizia, aby mu dal peněženku, ale pouze sdělil Tiziovi, jaké následky by mu hrozily, kdyby mu odmítl dát svůj majetek. Je pravda, že, přísně vzato, svobodu volby má stále zaměstnanec i Tizio, ale je to svoboda silně omezená – a zde je tedy rozhodující bod – nespravedlivá výhrůžka. V některých případech lze omezit svobodu druhých výhrůžkou spravedlivého opatření – pokud budete krást na pracovišti, tak vás vyhodím. Špatné je však omezit schopnost volby výhrůžkou nespravedlivého zla – pokud se nedáš očkovat, vyhodím tě.

Dekret samozřejmě vytvořil hodně humbuku, protože v kolektivních představách současné Magisterium hodně dává důraz na milosrdenství a takzvanou inkluzivitu. V reakci na tento rozruch včera odpoledne vydala vláda vysvětlující nótu k dekretu, v níž chtěla upřesnit, že právní předpisy z roku 2011 uvedené v dokumentu, které rovněž stanoví propuštění, jsou „nástrojem, který v žádném případě není sankční či represivní povahy, ale spíše má být pružnou a přiměřenou reakcí vedoucí k rovnováze mezi ochranou zdraví komunity a svobodou individuální volby bez zavedení jakékoli formy represí vůči pracovníkům “.

Souhlasíme tedy s tím, že případné propuštění nemá sankční povahu, ale kritizujeme právě údajnou přiměřenost tohoto opatření: je přehnané propouštět někoho, pokud se nechce očkovat právě proto, že očkování není jediným řešením, ani nejbezpečnější způsob řešení pandemie.

Kromě toho se nóta snaží hasit oheň, když uvádí, že „pro ty, kteří odmítnou očkování z důvodu neexistence zdravotních důvodů“, budou přijata opatření, která „stále umožňují nalézt alternativní řešení pro dotyčnou pracující osobu“. Ve vyhlášce je ale kromě této možnosti, která uvádí možnost přeřadit pracovníka povinnostem, také rozsah propuštění, opatření, které není uvedeno v poznámce.

Tommaso Scandroglio, La Nuova Bussola Quotidiana
Přeložil P. Evermod J. Sládek OPraem.