Manželství homosexuálů?

Jak se argumentuje
Ti, kdo se považují za zastánce legalizace stejnopohlavních svazků, často argumentují tím, že současná legislativa je diskriminující vůči osobám s homosexuální orientací. Nejběžnější argument zaznívající z těchto kruhů zní: „Proč by i homosexuálové neměli mít stejná práva jako ostatní?“ Tito lidé přece nejsou méněcenní kvůli své „menšinové“ orientaci. V pozadí této argumentace se nachází často nevyjádřený předpoklad principu spravedlivého přístupu ke vše lidem bez rozdílu, kterému samozřejmě nelze nic vytýkat. Spravedlnost je základní ctnost, bez níž se žádné lidské společenství neobejde, pokud má mít nějaké trvání.

Odpůrci legalizace stejnopohlavních svazků se odvolávají na tradiční pojem a chápání manželství jako výlučného svazku muže a ženy za účelem založení rodiny a tvrdí, že případná legalizace „manželství homosexuálů“ tento tradiční institut ohrožuje. Občas se v jejich argumentaci objeví i odkaz na práva dětí: „Proč by děti neměly mít právo znát své skutečné rodiče (otce a matku) a proč by tyto děti neměly mít právo mít otce i matku a ne jen dva otce nebo dvě matky?“ Tato argumentace je jistě také zajímavá, ale pro prvně jmenovanou skupinu nepříliš přesvědčivá, protože zachování nějakého abstraktního pojmu „manželství“ neobstojí před požadavkem rovného přístupu ke všem lidem.

V současnosti se zdá, že ani jedna skupina argumentujících není schopná přesvědčit své oponenty o pravdivosti svých argumentů. Existuje vůbec nějaký způsob, jak mezi těmito dvěma skupinami rozhodnout, kdo je blíže pravdě?

Realistický přístup: cesta k novému uchopení problému
Rozhodl jsem se napsat tuto úvahu, neboť se mi zdá, že v současné diskuzi citelně chybí odkaz na reálnou povahu (přirozenost) věcí. Jsem si plně vědom, že někteří „moderně“ smýšlející lidé mě šmahem označí za homofoba nebo demagoga, ale tím se nechci příliš znepokojovat, protože takové „nálepky“ jsou jen důkazem toho, že lidé, kteří je používají, nejsou schopni či ochotni racionálně argumentovat.

Co rozumím pod pojmem reálná povaha věcí? Nemyslím zde nějaké sociologické studie o povaze homosexuálních a heterosexuálních svazků – to přenechám odborníkům z jiných oborů. Mám na mysli vztahování se rozumu k realitě věcí. Je to náš rozum, který je jediným měřítkem všeho, nebo je tu určitá realita, kterou sám rozum musí respektovat a která je na samém počátku jeho poznávání a chápání? V zásadě se jedná o protiklad moderního myšlení (např. typu karteziánského: „myslím, tedy jsem“, kde je vědomí toho, že myslím, podmínkou samotného myšlení) a tradičního přístupu, ve kterém se myšlení a chápání podřizuje realitě věcí (pravda definovaná jako adaequatio rei et intellectus ve smyslu připodobnění se rozumu realitě dané věci) a ve kterém je možné, že člověk něco ví, aniž by si nutně musel být vědom, že to ví, protože reflexe nad vlastním úkonem poznávání následuje samotný proces poznávání.

Otázka lidských práv je otázkou moderní doby. Tradiční teologicko–filosofický přístup se zabývá spíše otázkou zákonů. Zákon je v tomto přístupu chápán jako analogický termín, který lze aplikovat stejně dobře na fyzikální zákony, přirozený (morální) zákon či na právní formulaci tohoto zákona pro dobro života jednotlivců ve společnosti. Fyzikální zákony jsou totiž (a to i dnes) chápány jako zákony hmotných (neživých) těles, tedy jako něco daného a neměnného. Nicméně i přirozený zákon je chápán jako daný zákon našeho rozumu. Naše společnost a její způsob uvažování už ale pojem „zákon“ vztahovaný na přírodní zákony, morální zákony a právní formulace zákonů chápe jako zcela odlišné skutečnosti. Pokud by se někdo zeptal člověka argumentujícího odkazem na lidská práva: „Na čem je Vaše chápání určitého práva založeno?“, asi by odpověděl oním odkazem na princip spravedlnosti, kterému (jak bylo naznačeno výše) nelze nic vytknout, ale asi by neodpovídal odkazem na podstatu daných skutečností.

Ale jsou skutečně lidská práva založena na něčem, co odkazuje na podstatu věcí? V současné diskuzi se zdá, že lidská práva jsou chápána spíše jako něco, co si nějaká skupina vybojuje. Jsem přesvědčen, že moderní chápání lidských práv lze úspěšně zpochybnit, zejména s ohledem na jejich „dynamické“ (tzn. proměnné) chápání. To ovšem není cílem tohoto pojednání. A ani to neznamená, že by nic podobného lidským právům neexistovalo.

Přirozené inklinace
Domnívám se, že lze ukázat, že manželství je přirozené společenství, které má své přirozené cíle, a proto není možné jej aplikovat nerozlišeně na soužití muže a ženy, na jedné straně, a na společenství dvou osob stejného pohlaví, na straně druhé. Svatý Tomáš Akvinský definuje čtyři základní inklinace, které patří k lidské přirozenosti a které bychom mohli nazvat tíhnutím či nasměrováním lidské přirozenosti. První inklinací je touha po zachování sebe sama. Tuto inklinaci sdílí lidská přirozenost se vším, co je, protože vše, co je, nějakým způsobem tíhne k zachování svého bytí – jinak by to už nebylo. Defektem (poruchou) na úrovni této první inklinace je smýšlení sebevraha.

Druhou inklinací je touha po zachování rodu. Tu má člověk společnou se všemi živými organismy. Každý ví, že přežívání rodu je trvalejší než život jednotlivce. Tato inklinace je nějakým způsobem vlastní každému živému organismu a u pohlavně rozlišených organismů to znamená vzájemnou přitažlivost pohlavně komplementárních jedinců téhož druhu jednoho k druhému. Přirozeným, základním a prvotním cílem této inklinace je zachování rodu. A právě na této rovině musíme konstatovat, že homosexuální orientace je v rozporu s touto přirozenou inklinací. Proč vlastně? Protože sexuální přitažlivost k osobě stejného pohlaví nemá nic společného s přirozenou inklinací zaměřenou na zachování rodu. Spojení dvou osob stejného pohlaví nemůže nikdy (per principium) vést ke vzniku nového života. Odkaz na argument (z hlediska podobnosti) o neplodnosti některých heterosexuálních párů neobstojí, protože v tomto druhém případě se jedná o defekt per accidens, tj. nikoliv o podstatný, ale pouze o akcidentální nedostatek. Snaha o právní zakotvení společensví dvou osob stejného pohlaví, které by se mělo nazývat manželstvím, je snahou postavit na stejnou úroveň přirozené společenství a společenství nepřirozené (nebo proti–přirozené, chcete-li).

Problémy s pojmy a další rizika
Neméně zavádějící je samotné (dnes už bohužel) obecně přijímané rozlišení homosexuální – heterosexuální. Řecké ὅμοιος (homoios) znamená stejný, zatímco ἕτερος (heteros) znamená jiný, odlišný. Člověk podvědomě vnímá, že stejné patří ke stejnému, nikoliv stejné k odlišnému. V oblasti sexuality je to ovšem právě naopak. To, co bývá označováno jako stejné, je ve skutečnosti nepřirozené, nekompatibilní a nekomplementární (nedoplňující se).

Samostatnou kapitolou problému je otázka dětí. Pokud se skupinám LGBTIQ+ podaří postavit na stejnou úroveň manželský svazek kohokoliv s kýmkoliv, dalším krokem bude zcela logicky otázka adopce nebo „výroby“ dětí na zakázku. Opět se budeme setkávat s argumenty odkazujícími na „rovnost práv pro všechny“. Tedy princip spravedlnosti, kterému se dá těžko něco vyčítat z důvodů uvedených výše, ale který v této argumentaci záměrně některé otázky nechává stranou. Co ovšem taková věc způsobí s nezralými lidskými bytostmi? Všichni víme, že dospívající mají potřebu identifikace (vzor) a vztahování se k opačnému pohlaví. Požadavky nátlakových skupin mouhou tyto dospívající uvrhnout do těžkých osobních krizí.

Jak postupovat?
Nechci, aby moje úvaha vyzněla jako nějaký zaujatý útok proti lidem tíhnoucím na úrovni intimity k osobám stejného pohlaví. Katechismus uvádí, že „psychický zrod homosexuality zůstává z velké části nevysvětlitelný“ (č. 2357) a že tito lidé „mají být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem“ (č. 2358). Písmo svaté odsuzuje nejen protipřirozené neřesti, ale i smilstvo a cizoložství i jiné hříchy (např. 1 Kor 6,9–10).

Myslím, že opravdu důležité je to, aby se každý sám zamyslel nad tím, jak může přispět k autentickému budování společného dobra lidského společenství, aniž by v bojovém zápalu s ohledem pouze na své soukromé cíle a bez ohledu na rizika, které takový boj přináší, chtěl bezhlavě měnit věci, které jsou ověřené zkušeností mnoha tisíci lidských generací.

P. ThLic. RNDr. Tomáš Reschel, Ph.D.