Dům ze skla: Láska také trestá!

Tento přístup reprodukuje něco z euforické atmosféry po Druhém vatikánském koncilu, avšak i ta, jak se později mělo ukázalo, v sobě skrývala časovanou bombu. Při návštěvě Irska, kde se církev potýkala s aférami skandálů kléru, se papež Benedikt dozvěděl od dublinského arcibiskupa, jak působila pokoncilní atmosféra právního nihilismu: „Řekl, že trestní právo fungovalo do konce padesátých let; nebylo sice dokonalé – leccos na něm lze kritizovat –, nicméně bylo uplatňováno. Ovšem od poloviny 60. let se prostě přestalo používat. Zavládla představa, že bychom neměli být církví práva, nýbrž církví lásky; církev nemá trestat. Tak vyhaslo vědomí, že i trest může být aktem lásky. I u dobrých lidí tehdy došlo k zvláštnímu zatemnění myšlení.“

Velké naděje se posléze vkládaly do Kodexu kanonického práva, který vydal Jan Pavel II. roku 1983. Avšak i tam bylo zejména trestní právo v mnoha ohledech bezzubé. Již za papeže Benedikta tak vyvstala nutnost vydávat zpřísňující trestní normy a navíc se připravovala také komplexní novelizace trestního práva. Zdálo by se, že za atmosféry současného pontifikátu by měl návrh novelizace spíše zapadnout a být přehlušen dalšími vlnami optimismu a sociální angažovanosti. Avšak někdy to bývá až neudržitelná situace, která církev dožene k potřebě jednat. A pak se může stát vykonavatelem nápravy i ten, od něhož bychom to spíše nečekali. V úvodu apoštolské konstituce Pascite gregem Dei, kterým se novelizuje trestní právo v Kodexu kanonického práva, papež František uvádí: „V minulosti způsobilo mnoho škod nedostatečné vnímání niterného vztahu mezi projevováním lásky a použitím trestů, pokud to okolnosti a spravedlnost vyžadují.“

Zpřísnění trestního práva nespočívá pouze v rozšíření palety trestů (nově jsou například zavedeny tresty peněžité), nýbrž ve snaze zákonodárce pohnout příslušné církevní autority, aby k prostředkům trestního práva skutečně přistupovaly. Trestní řízení se může některým ordinářům zdát zdlouhavé, lépe je vyřídit záležitost tak nějak soukromě, bokem. Za těchto okolností pak bude jistě záležet na tom, zda je dotyčný delikvent u církevní vrchnosti zrovna v milosti či v nemilosti, nebo je-li delikt tak pohoršlivý, že by raději nebylo vhodné, aby vyšel navenek. Ordinářům se ostatně stále nabízí možnost nesvěřit prošetření a rozsudek profesionálnímu a nezávislému církevnímu soudu, nýbrž soudit jej administrativně, ovšemže s pochopitelnou dávkou osobní zainteresovanosti a nedostatečného odstupu.

Je ovšem dobře, že novela výslovně formuluje princip presumpce neviny: „Každý je pokládán za nevinného, dokud se neprokáže opak.“ Je to důležité zejména v dnešní době, kdy se množí také falešné denunciace spáchání údajných trestných činů, a to i formou mediálního nátlaku. Není žádným „zametáním pod koberec“ požadovat, aby byl obviněný nejprve svěřen církevní, popřípadě i světské spravedlnosti. A jestliže i ta se někdy zmýlí, je zde ještě ten nejvyšší vykonavatel spravedlnosti, jehož „spravedlnost je jak Boží hory a rozsudky jsou jak mořská hlubina“.

P. Stanislav Přibyl