Dům ze skla: Koncil číslo 21 v pořadí

21.01.2022, RC Monitor 1/2022

V celých dlouhých dějinách církve nikdy nebyl žádný ekumenický koncil považován za tak přelomový a výjimečný, že by se na základě toho začalo hovořit o církvi „předkoncilní“ a „pokoncilní“. To, že se vůbec takový přístup ujme, lze považovat za projev něčeho nezdravého. Tímto způsobem uvažování se totiž ocitáme blízko reduktivnímu smýšlení protestantské reformace, pro kterou byly směrodatné vlastní představy o prvotní církvi, zatímco v pozdějších dějinách církve údajně došlo k zatmění evangelia, trvajícímu bezmála 1500 let, až do vystoupení Luthera a Kalvína. Teprve od doby jimi založených církevních útvarů prakticky začínají skutečné dějiny církve, zatímco dlouhá předcházející staletí se děly především odsouzeníhodné výstřelky a jen tu a tam se objevily dílčí světlé stránky, které předjímaly skutečnou církev, odpovídající protestantským představám, například františkánství nebo husitství.

O to nepatřičnější je dělení dějin církve samotnými dnešními katolíky na úpadkové, tmářské „předkoncilní“ období, a novou, radostnou epochu po Druhém vatikánském koncilu, který prý teprve osvítil církev poznáním, na které tolik zpozdilých předchozích generací katolíků nebylo schopno přijít. Takovýto způsob zacházení s koncilem, který jej vytrhává z kontextu dějin církve a staví na samozvaný piedestal, je opravdu nedůstojné právě samotného tohoto koncilu. Všech 21 ekumenických koncilů bylo dílem Ducha svatého, ale zároveň také dílem lidským. Pýcha dnešního přístupu však shlíží svrchu pouze na „předkoncilní“ koncily a „předkoncilní“ papeže. Ano, některé koncily si například vytkly za cíl „vykořenění bludů“ (exstirpatio haeresum), přičemž tyto bludy byly schopny pouze pojmenovat, ale nikoliv vykořenit. Nicméně nevysmívejme se jim: Druhý vatikánský koncil si výslovně vytkl za cíl mj. obnovení viditelné jednoty církve: „Podpoření obnovení jednoty mezi všemi křesťany je jedním z hlavních úkolů posvátného ekumenického Druhého vatikánského sněmu“, jak praví první věta dekretu Unitatis redintegratio o ekumenismu. To bylo projevem atmosféry naivního idealismu, který, jak se velmi záhy ukázalo, nelze brát vážně. Jistě i následkem této iluze pak začalo mnohde docházet k praktikování ekumenismu v podobě, „ve které se nekatolíci mnoho nenaučí a katolíci mnoho ztratí“.

Všemu, co se v „předkoncilní“ katolické církvi dělo, se začala připisovat dobová podmíněnost. Pojďme se však podívat například na koncilní deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate. Neprojevuje se třeba i v tomto jinak průlomovém dokumentu dobová příchuť „zlatých šedesátých“, kdy se zdálo, že vývoj světa spěje k nezadržitelnému pokroku? Není i tato deklarace dobově podmíněná? Tak třeba o vztahu k muslimům deklarace v č. 3 uvádí: „Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“ Bezelstnost holubic ve snaze vydat světodějná a efektně znějící prohlášení je zde hmatatelná, avšak opatrnost hadů ve světle, řekněme, budoucích útoků 11. září 2001, zjevně scházela.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

V šedesátých letech byla také módní existencialistická filosofie, jejíž slovník deklarace podsouvá dokonce vyznavačům hinduismu v č. 2: „Hledají osvobození od úzkostí naší existence buď v různých formách asketického života nebo v hluboké meditaci nebo v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou“.

Texty koncilních dokumentů obsahují kromě mnohých takových dobově podmíněných prohlášení a představ také, ba především, erudované teologické úvahy, jakož i výzvy normativní povahy. Ty se postupně převedly do liturgických předpisů a norem kanonického práva. Jistěže by výzvy koncilních otců mohly působit samy od sebe svou bezprostřední závazností, avšak převodové páky v podobě konkretizujících předpisů pro různé oblasti života církve byly po praktické stránce nutné. Duch doby se však bohužel ujal také této normativní recepce koncilních rozhodnutí. Koncilní otcové například jasně odhlasovali potvrzení latinského jazyka v liturgii: užívání latiny ať je zachováno, přičemž více místa má náležet národním jazykům „zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech“ (Sacrosanctum concilium č. 36). O přeložení celé liturgie do národních jazyků zde není ani řeči a je zřejmé, že v roce 1963, kdy koncilní otcové o liturgické konstituci hlasovali, by ani nemohlo projít. Následné liturgické zákonodárství, na něž již neměli hlasující koncilní otcové vliv, tento jasný příkaz koncilu obešlo. Kdo by se pak chtěl dovolávat skutečné vůle koncilu, vyjádřené v koncilních dokumentech, se najednou staví „proti koncilu“, zatímco věřícím se předkládá opak toho, na čem se koncil usnesl. Také toto je jedním z mnohočetných projevů onoho „pokoncilního“ vývoje, který chtěl zúčtovat se zpozdilou minulostí církve. Prakticky vůbec se neuskutečňuje příkaz koncilních otců ve prospěch jinak tolik vzývané „aktivní účasti“ lidu, daný v konstituci Sacrosanctum concilium č. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší.“ Nicméně je příznačné, že ti, kteří považují právě tyto naprosto jasné příkazy koncilu za nepatřičné, překonané, a úmyslně je zamlčují, jinak velmi rádi o koncilu poučují a rozdávají druhým známky z „koncilního“ chování.

P. Stanislav Přibyl

Další články

Co je růženec a proč ho církev doporučuje?

03.04.2026, RC Monitor 6/2026

Podle tradice sahající do 13. století se počátky modlitby růžence připisují svatému Dominiku Guzmánovi, kterému se měla zjevit Panna Maria a naučit ho této zbožnosti. Později, v 16. století, papež Pius V. ustanovil jeho liturgickou památku na 7. října, den, který připomíná výročí vítězství v bitvě u Lepanta. Od té doby tuto modlitbu římští papežové neustále doporučují jako veřejnou a všeobecnou modlitbu tváří v tvář běžným i mimořádným potřebám svaté církve, národů i celého světa.

Mariologie: Panenství Matky Boží

30.01.2026, RC Monitor 1/2026

Dnes bych se rád věnoval ustavičnému panenství nejblahoslavenější Matky Boží. Panenství obecně je snad ve všech náboženských kulturách považováno za výraz čistoty, nedotčenosti, neporušenosti, zasvěcení. Obsah naší víry tvoří jak věci přímo zjevené Bohem, tak i skutečnosti, které z nich logicky vyplývají nebo na ně mají nepochybnou návaznost. Byla-li Maria Matkou Božího Syna a nazývaná milostiplnou, nebylo problémem uznat její neposkvrněnost, včetně jejího vlastního neposkvrněného početí v těle její matky.

Mlčení, které koná: tajemství svatého Josefa

19.03.2026, RC Monitor 5/2026

Kdo z nás má tu odvahu, anebo tu nevědomost, aby mohl říct, že nepotkal svatého Josefa? Chodí všelijak přestrojen, zjevuje se ve všech „společenských vrstvách“, vždycky mlčí, nikdy neprozrazuje svou důstojnost, poněvadž tak je pokorný a poslušný, že o ní neví, a kdyby o ní věděl, nechce o ní vědět. Zacpi pramen dobra rukama: čím více na něj tlačíš, tím silněji jej utlačuješ, tím výše vystřikuje. Pramen a skutečná síla se utlačit nedá. „Já jsem, který jsem,“ takto sám sebe definuje Bůh. Zaniká to, co není; co není v Bohu, to vůbec není. Co jest, to nezrušitelné a neporušitelné jest v Tom, který jest.

Co znamená „věřit srdcem“?

07.04.2026, RC Monitor 6/2026

Španělská biskupská konference nedávno publikovala rozsáhlou doktrinální nótu o roli emocí v aktu víry s příznačným názvem Cor ad cor loquitur – „Srdce mluví k srdci“. Motto, jež si kdysi zvolil sv. John Henry Newman a které převzal od sv. Františka Saleského, vystihuje základní křesťanskou intuici: vztah mezi Bohem a člověkem není pouze intelektuální ani pouze morální, ale zasahuje celé lidské bytí – rozum, vůli i emoce.

Připravte cestu Pánu

19.12.2025, RC Monitor 24/2025

Není to tak dávno, co jsem slyšel stížnost jednoho známého, že doba, ve které nyní žijeme, je příliš hlučná a že ho již obtěžují hlasy znějící ze všech stran. Myslím, že není špatné se nad tímto jevem zamyslet, zvláště v právě doznívající době adventní. Jistě je nám všem známa ona poučka a rada, že advent má být dobou ztišení, abychom nepřeslechli hlas volajícího na poušti: „Připravte cestu Pánu!"

Nobelovu cenu za literaturu za rok 2025 získal mistr apokalypsy

12.12.2025, The American TFP

Představte si literární svět plný temných dystopií, absurdních událostí a postav bloudících rozpadajícím se společenským řádem. Taková je tvorba maďarského spisovatele Lászla Krasznahorkaie, čerstvého držitele Nobelovy ceny za literaturu. Je známý těžkým stylem bez odstavců, mnohastránkovými větami a příběhy, v nichž se hranice mezi realitou a absurditou rozplývá. Jeden z jeho románů má čtyři sta stran a tvoří jedinou větu.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.