Dům ze skla: Koncil číslo 21 v pořadí

21.01.2022, RC Monitor 1/2022

V celých dlouhých dějinách církve nikdy nebyl žádný ekumenický koncil považován za tak přelomový a výjimečný, že by se na základě toho začalo hovořit o církvi „předkoncilní“ a „pokoncilní“. To, že se vůbec takový přístup ujme, lze považovat za projev něčeho nezdravého. Tímto způsobem uvažování se totiž ocitáme blízko reduktivnímu smýšlení protestantské reformace, pro kterou byly směrodatné vlastní představy o prvotní církvi, zatímco v pozdějších dějinách církve údajně došlo k zatmění evangelia, trvajícímu bezmála 1500 let, až do vystoupení Luthera a Kalvína. Teprve od doby jimi založených církevních útvarů prakticky začínají skutečné dějiny církve, zatímco dlouhá předcházející staletí se děly především odsouzeníhodné výstřelky a jen tu a tam se objevily dílčí světlé stránky, které předjímaly skutečnou církev, odpovídající protestantským představám, například františkánství nebo husitství.

O to nepatřičnější je dělení dějin církve samotnými dnešními katolíky na úpadkové, tmářské „předkoncilní“ období, a novou, radostnou epochu po Druhém vatikánském koncilu, který prý teprve osvítil církev poznáním, na které tolik zpozdilých předchozích generací katolíků nebylo schopno přijít. Takovýto způsob zacházení s koncilem, který jej vytrhává z kontextu dějin církve a staví na samozvaný piedestal, je opravdu nedůstojné právě samotného tohoto koncilu. Všech 21 ekumenických koncilů bylo dílem Ducha svatého, ale zároveň také dílem lidským. Pýcha dnešního přístupu však shlíží svrchu pouze na „předkoncilní“ koncily a „předkoncilní“ papeže. Ano, některé koncily si například vytkly za cíl „vykořenění bludů“ (exstirpatio haeresum), přičemž tyto bludy byly schopny pouze pojmenovat, ale nikoliv vykořenit. Nicméně nevysmívejme se jim: Druhý vatikánský koncil si výslovně vytkl za cíl mj. obnovení viditelné jednoty církve: „Podpoření obnovení jednoty mezi všemi křesťany je jedním z hlavních úkolů posvátného ekumenického Druhého vatikánského sněmu“, jak praví první věta dekretu Unitatis redintegratio o ekumenismu. To bylo projevem atmosféry naivního idealismu, který, jak se velmi záhy ukázalo, nelze brát vážně. Jistě i následkem této iluze pak začalo mnohde docházet k praktikování ekumenismu v podobě, „ve které se nekatolíci mnoho nenaučí a katolíci mnoho ztratí“.

Všemu, co se v „předkoncilní“ katolické církvi dělo, se začala připisovat dobová podmíněnost. Pojďme se však podívat například na koncilní deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate. Neprojevuje se třeba i v tomto jinak průlomovém dokumentu dobová příchuť „zlatých šedesátých“, kdy se zdálo, že vývoj světa spěje k nezadržitelnému pokroku? Není i tato deklarace dobově podmíněná? Tak třeba o vztahu k muslimům deklarace v č. 3 uvádí: „Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“ Bezelstnost holubic ve snaze vydat světodějná a efektně znějící prohlášení je zde hmatatelná, avšak opatrnost hadů ve světle, řekněme, budoucích útoků 11. září 2001, zjevně scházela.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

V šedesátých letech byla také módní existencialistická filosofie, jejíž slovník deklarace podsouvá dokonce vyznavačům hinduismu v č. 2: „Hledají osvobození od úzkostí naší existence buď v různých formách asketického života nebo v hluboké meditaci nebo v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou“.

Texty koncilních dokumentů obsahují kromě mnohých takových dobově podmíněných prohlášení a představ také, ba především, erudované teologické úvahy, jakož i výzvy normativní povahy. Ty se postupně převedly do liturgických předpisů a norem kanonického práva. Jistěže by výzvy koncilních otců mohly působit samy od sebe svou bezprostřední závazností, avšak převodové páky v podobě konkretizujících předpisů pro různé oblasti života církve byly po praktické stránce nutné. Duch doby se však bohužel ujal také této normativní recepce koncilních rozhodnutí. Koncilní otcové například jasně odhlasovali potvrzení latinského jazyka v liturgii: užívání latiny ať je zachováno, přičemž více místa má náležet národním jazykům „zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech“ (Sacrosanctum concilium č. 36). O přeložení celé liturgie do národních jazyků zde není ani řeči a je zřejmé, že v roce 1963, kdy koncilní otcové o liturgické konstituci hlasovali, by ani nemohlo projít. Následné liturgické zákonodárství, na něž již neměli hlasující koncilní otcové vliv, tento jasný příkaz koncilu obešlo. Kdo by se pak chtěl dovolávat skutečné vůle koncilu, vyjádřené v koncilních dokumentech, se najednou staví „proti koncilu“, zatímco věřícím se předkládá opak toho, na čem se koncil usnesl. Také toto je jedním z mnohočetných projevů onoho „pokoncilního“ vývoje, který chtěl zúčtovat se zpozdilou minulostí církve. Prakticky vůbec se neuskutečňuje příkaz koncilních otců ve prospěch jinak tolik vzývané „aktivní účasti“ lidu, daný v konstituci Sacrosanctum concilium č. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší.“ Nicméně je příznačné, že ti, kteří považují právě tyto naprosto jasné příkazy koncilu za nepatřičné, překonané, a úmyslně je zamlčují, jinak velmi rádi o koncilu poučují a rozdávají druhým známky z „koncilního“ chování.

P. Stanislav Přibyl

Další články

Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 3. část

01.09.2025, RC Monitor 14/2025

Podle historických svědectví to byl už Sokrates, který se společně se sofisty jako první systematicky zamýšlel nad povahou lidské společnosti a došel přitom k závěru, že na ní lze uplatnit dva základní pohledy. V prvním přístupu se na ní díváme z čistě utilitaristického hlediska. V tom případě se ukazuje, že lidé se sdružují do společnosti a vzájemně se respektují, protože se vzájemně potřebují. Sokratovi a na něj navazující tradici se však tento přístup jeví jako nedostatečný. Neboť pokud by důvod, proč lidé vytvářejí společnost, a tedy primárně zakládají rodiny, spočíval na utilitaristických základech, znamenalo by to snížení druhého na pouhý prostředek k uspokojování mých potřeb. Člověk by se tím pro druhého člověka proměnil v pouhý prostředek a nástroj sloužící k realizaci jeho „osobních“ cílů.

Kde jsou muži, kteří by odpověděli na Boží volání?

28.05.2025, The American Spectator

Muže neinspiruje diverzita, rovnost ani inkluze. Ať už tyto hodnoty představují cokoli, rozhodně to nejsou mužské vlastnosti. Mladí muži dnes zkrátka nemají ambice stát se kněžími – rozhodně ne v takovém počtu jako dříve. Podle vatikánské publikace Annuarium Statisticum Ecclesiae dochází v posledních dvanácti letech k trvalému poklesu počtu kněžských povolání. V roce 2023 bylo na celém světě jen 106 495 seminaristů, což je pokles oproti 108 481 v roce 2022. Od roku 2011 klesl počet mužů připravujících se na kněžství téměř o 12 %, přičemž od roku 2019 zájem poklesl o více než polovinu. Proč dnes tak málo mužů odpovídá na povolání ke kněžství?

Církev není jen instituce

05.09.2025, Catholic Answers

Podle mých zkušeností jsou prohlášení církve o jejím poslání většinou spíše zdrojem problémů než přínosem. Co vlastně dělá naše farnost tak výjimečného, co nedělá farnost sousední? Inu, spoustu věcí... a zároveň nic. Možná jsme dobří v tom, jak dokážeme oslovit lidi mimo církev, zatímco v sousední farnosti mají krásnou liturgii – ale my bychom se měli snažit o lepší liturgii a oni by se měli trochu víc snažit pomáhat lidem, kdo v neděli do kostela nechodí. Zároveň má každé společenství nějaký zvláštní charakter – dokonce bychom mohli říct charisma – a stojí za to ho rozpoznat a rozvíjet.

Mlčet nestačí: hřešíme i vědomým mlčením

11.09.2025, RC Monitor 16/2025

V naší době se slova mění rychleji než činy a význam pojmů bývá často obrácen naruby. To, co bylo po staletí považováno za samozřejmost, je dnes zpochybňováno a přepisováno. Jedním z nejvýraznějších příkladů je tzv. genderová ideologie – myšlenkový směr, který se snaží redefinovat samotný základ lidské identity. A už se nevede jen akademická debata. V roce 2024 se tato ideologie stala součástí vzdělávacích programů našich škol. Profesor Petr Piťha ji výstižně nazval „biologickou diktaturou“ a dodal, že jde o nejnebezpečnější formu diktatury, předčící dokonce i diktaturu třídní či rasovou.

Královský rod a kněžské poslání

13.11.2025, RC Monitor 21/2025

„Lidi sou různý a různý koníčky maj...“ Tato slova písně z alba Pražského výběru z roku 1988 mi vytanula na mysli, když jsem zaregistroval novou zábavu začínající na západ od našich hranic. Po hobby horsingu, kdy člověk osedlá tyčku s koňskou hlavou a hopsá přes překážky, tu máme tzv. vyšší level, a tím je hobby dogging. Je to vpravdě zábava méně fyzicky náročná – nikdo vás nenutí hopsat a podávat sportovní výkony. Stačí, když si pořídíte vodítko a obojek a budete venčit vzduch a po návratu domů stačí, když pověsíte vodítko na věšák a ani z něj netřeba odpoutávat psa. No, neberte to.

Dušičky, odpustky a očistec – proč na tom vlastně záleží?

02.11.2025, RC Monitor 21/2025

Stojíš před branou hřbitova a na chvíli zaváháš. Nadechneš se chladného podzimního vzduchu a sevřeš kliku. Z korun stromů se spouští sprška barevného listí – tolik krásy, a přitom tolik ticha. Tolik života, a přitom tolik připomínek smrti. Možná právě proto člověk cítí zvláštní směs smutku a klidu. Jako by se nebe na chvíli sklonilo k zemi.

načíst další

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.