Dům ze skla: Koncil číslo 21 v pořadí

21.01.2022, RC Monitor 1/2022

V celých dlouhých dějinách církve nikdy nebyl žádný ekumenický koncil považován za tak přelomový a výjimečný, že by se na základě toho začalo hovořit o církvi „předkoncilní“ a „pokoncilní“. To, že se vůbec takový přístup ujme, lze považovat za projev něčeho nezdravého. Tímto způsobem uvažování se totiž ocitáme blízko reduktivnímu smýšlení protestantské reformace, pro kterou byly směrodatné vlastní představy o prvotní církvi, zatímco v pozdějších dějinách církve údajně došlo k zatmění evangelia, trvajícímu bezmála 1500 let, až do vystoupení Luthera a Kalvína. Teprve od doby jimi založených církevních útvarů prakticky začínají skutečné dějiny církve, zatímco dlouhá předcházející staletí se děly především odsouzeníhodné výstřelky a jen tu a tam se objevily dílčí světlé stránky, které předjímaly skutečnou církev, odpovídající protestantským představám, například františkánství nebo husitství.

O to nepatřičnější je dělení dějin církve samotnými dnešními katolíky na úpadkové, tmářské „předkoncilní“ období, a novou, radostnou epochu po Druhém vatikánském koncilu, který prý teprve osvítil církev poznáním, na které tolik zpozdilých předchozích generací katolíků nebylo schopno přijít. Takovýto způsob zacházení s koncilem, který jej vytrhává z kontextu dějin církve a staví na samozvaný piedestal, je opravdu nedůstojné právě samotného tohoto koncilu. Všech 21 ekumenických koncilů bylo dílem Ducha svatého, ale zároveň také dílem lidským. Pýcha dnešního přístupu však shlíží svrchu pouze na „předkoncilní“ koncily a „předkoncilní“ papeže. Ano, některé koncily si například vytkly za cíl „vykořenění bludů“ (exstirpatio haeresum), přičemž tyto bludy byly schopny pouze pojmenovat, ale nikoliv vykořenit. Nicméně nevysmívejme se jim: Druhý vatikánský koncil si výslovně vytkl za cíl mj. obnovení viditelné jednoty církve: „Podpoření obnovení jednoty mezi všemi křesťany je jedním z hlavních úkolů posvátného ekumenického Druhého vatikánského sněmu“, jak praví první věta dekretu Unitatis redintegratio o ekumenismu. To bylo projevem atmosféry naivního idealismu, který, jak se velmi záhy ukázalo, nelze brát vážně. Jistě i následkem této iluze pak začalo mnohde docházet k praktikování ekumenismu v podobě, „ve které se nekatolíci mnoho nenaučí a katolíci mnoho ztratí“.

Všemu, co se v „předkoncilní“ katolické církvi dělo, se začala připisovat dobová podmíněnost. Pojďme se však podívat například na koncilní deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate. Neprojevuje se třeba i v tomto jinak průlomovém dokumentu dobová příchuť „zlatých šedesátých“, kdy se zdálo, že vývoj světa spěje k nezadržitelnému pokroku? Není i tato deklarace dobově podmíněná? Tak třeba o vztahu k muslimům deklarace v č. 3 uvádí: „Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“ Bezelstnost holubic ve snaze vydat světodějná a efektně znějící prohlášení je zde hmatatelná, avšak opatrnost hadů ve světle, řekněme, budoucích útoků 11. září 2001, zjevně scházela.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

V šedesátých letech byla také módní existencialistická filosofie, jejíž slovník deklarace podsouvá dokonce vyznavačům hinduismu v č. 2: „Hledají osvobození od úzkostí naší existence buď v různých formách asketického života nebo v hluboké meditaci nebo v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou“.

Texty koncilních dokumentů obsahují kromě mnohých takových dobově podmíněných prohlášení a představ také, ba především, erudované teologické úvahy, jakož i výzvy normativní povahy. Ty se postupně převedly do liturgických předpisů a norem kanonického práva. Jistěže by výzvy koncilních otců mohly působit samy od sebe svou bezprostřední závazností, avšak převodové páky v podobě konkretizujících předpisů pro různé oblasti života církve byly po praktické stránce nutné. Duch doby se však bohužel ujal také této normativní recepce koncilních rozhodnutí. Koncilní otcové například jasně odhlasovali potvrzení latinského jazyka v liturgii: užívání latiny ať je zachováno, přičemž více místa má náležet národním jazykům „zvláště ve čteních a připomínkách, v některých modlitbách a zpěvech“ (Sacrosanctum concilium č. 36). O přeložení celé liturgie do národních jazyků zde není ani řeči a je zřejmé, že v roce 1963, kdy koncilní otcové o liturgické konstituci hlasovali, by ani nemohlo projít. Následné liturgické zákonodárství, na něž již neměli hlasující koncilní otcové vliv, tento jasný příkaz koncilu obešlo. Kdo by se pak chtěl dovolávat skutečné vůle koncilu, vyjádřené v koncilních dokumentech, se najednou staví „proti koncilu“, zatímco věřícím se předkládá opak toho, na čem se koncil usnesl. Také toto je jedním z mnohočetných projevů onoho „pokoncilního“ vývoje, který chtěl zúčtovat se zpozdilou minulostí církve. Prakticky vůbec se neuskutečňuje příkaz koncilních otců ve prospěch jinak tolik vzývané „aktivní účasti“ lidu, daný v konstituci Sacrosanctum concilium č. 54: „Je však třeba dbát na to, aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší.“ Nicméně je příznačné, že ti, kteří považují právě tyto naprosto jasné příkazy koncilu za nepatřičné, překonané, a úmyslně je zamlčují, jinak velmi rádi o koncilu poučují a rozdávají druhým známky z „koncilního“ chování.

P. Stanislav Přibyl

Další články

Církev není jen instituce

05.09.2025, Catholic Answers

Podle mých zkušeností jsou prohlášení církve o jejím poslání většinou spíše zdrojem problémů než přínosem. Co vlastně dělá naše farnost tak výjimečného, co nedělá farnost sousední? Inu, spoustu věcí... a zároveň nic. Možná jsme dobří v tom, jak dokážeme oslovit lidi mimo církev, zatímco v sousední farnosti mají krásnou liturgii – ale my bychom se měli snažit o lepší liturgii a oni by se měli trochu víc snažit pomáhat lidem, kdo v neděli do kostela nechodí. Zároveň má každé společenství nějaký zvláštní charakter – dokonce bychom mohli říct charisma – a stojí za to ho rozpoznat a rozvíjet.

Marieta aneb svatá Maria Goretti

12.07.2025, RC Monitor 13/2025

Na začátku léta asi většina lidí myslí na dovolenou, prázdniny a také na děti. Na ty asi přede vším. Přejeme jim jistě pěkné prázdniny, aby si užily sluníčka, vody, hor, lesů, táborů a všeobecně zábav. A jistě není náhodou, že právě na začátku si připomínáme jednu dívku, která, vlastně ještě ve věku dětském, vydala svědectví takové, že díky němu se jí dostalo cti oltáře. Pravda, u nás je v kalendáři tato světice poněkud paradoxně zastíněna jakýmsi mistrem z Husince, ale to jen proto, že nám stát na jeho počest dává volno. A letos navíc je to také neděle.

CORPUS DOMINI – slavnost Těla a Krve Páně

19.06.2025, RC Monitor 11/2025

Slavnost Těla a Krve Páně (lat. Corpus Domini) byla ustanovena v roce 1264 papežem Urbanem IV. Její příběh odráží duchovní cestu jedné epochy, jež usilovala o znovuobjevení ústředního postavení Eucharistie v životě církve. Ve 13. století se svaté přijímání stalo natolik vzácným, že čtvrtý lateránský koncil (1215) musel přikázat alespoň jednou za rok účast na této svátosti. Z obavy před znesvěcením a kvůli přílišnému důrazu na bázeň místo na vroucnost víry se zaváděly přísné podmínky, které prakticky znemožňovaly lidem přístup k Eucharistii.

Technologie nejsou neutrální

09.07.2025, Crisis Magazine

Bůh viděl, že všechno, co stvořil, je dobré. Jako křesťané se z tohoto dobra radujeme. Těšíme se z krásy Slunce a Měsíce, z vůně rozkvetlého olivovníku, z chuti masa, ptactva a obilí, z nápojů, které povznášejí našeho ducha, z manželského svazku, který plodí nový život. Všeho s mírou, říkáme, střídmost nevyjímaje. A i když se ke střídmosti stavíme poněkud moralisticky, máme pravdu, když říkáme, že Bůh nám dal dobrotu svého stvoření jako cestu milosti, díky níž se my sami stáváme dobrými.

Nobelovu cenu za literaturu za rok 2025 získal mistr apokalypsy

12.12.2025, The American TFP

Představte si literární svět plný temných dystopií, absurdních událostí a postav bloudících rozpadajícím se společenským řádem. Taková je tvorba maďarského spisovatele Lászla Krasznahorkaie, čerstvého držitele Nobelovy ceny za literaturu. Je známý těžkým stylem bez odstavců, mnohastránkovými větami a příběhy, v nichž se hranice mezi realitou a absurditou rozplývá. Jeden z jeho románů má čtyři sta stran a tvoří jedinou větu.

Konkretizace abstraktní manželky

22.10.2025, RC Monitor 19/2025

Setkávám se s mladými lidmi, kteří přemýšlejí o své životní cestě. Často hledají opěrné body, a tak jim říkám, co o tom vím. Když jsem před asi 35 lety přemýšlel já, zda mě Bůh volá k manželství nebo kněžství, ptal jsem se různých lidí na jejich zkušenosti. Každý odpovídal trochu jinak. Jedním z lidí, na které jsem se tehdy obrátil, byl Mons. Josef Socha, v té době sekretář biskupa Karla Otčenáška. Byl spolužákem mé matky na kroměřížské konzervatoři a oba rodiče si ho velmi vážili.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.