U volební urny hledáme zástupce, ne spasitele

Věřící katolík dnes stojí před nelehkým rozhodnutím. Strany, které se verbálně hlásí ke křesťanství, v uplynulých letech mlčely tam, kde měl zaznít silný, statečný hlas. A politici, kteří se při mších rádi ukazují v první lavici, pak v parlamentu hlasují pro smrt v různých podobách – ať už jde o umělé potraty, eutanazii nebo opatrné mlčení v debatách o nich. Když dojde na lámání chleba, buď cudně hledí jinam, nebo takticky mizí na toaletu. Obyčejný farník tak najednou zjišťuje, že křesťanskými hesly nejvíce mávají ti, kdo křížek poznali leda při focení na volební letáčky.

Jenže křesťan se nemůže zbavit své odpovědnosti. „Císaři, co je císařovo, Bohu, co je Boží,“ říká Kristus. Věřící laik nemůže zůstat lhostejný k politice, pokud se dotýká lidské důstojnosti. Mlčení, útěk, vnitřní emigrace – to vše jsou lákavé reakce na frustraci dneška. Kdo má ovšem hlas, má i odpovědnost.

A ne, odpovědností opravdu není to, že se ve čtvrtek večer podíváme na lehce trapnou televizní show, které se stále ještě říká „Velká předvolební debata“. Rozhodovat se podle takových náhražek možná uklidní svědomí falešným cukříkem, ale výsledkem může být volba horší než náhodný los.

Stále častěji slýcháme povzdech: „Tentokrát už opravdu není koho volit.“ Pak je možná čas pokorně si připomenout: věřící nevolí spasitele, ale svého zástupce. Ve volbách nehledáme Boha. Hledáme občana, který je ochoten hájit ústavní hodnoty, lidskou důstojnost a pravdu v souladu s naším svědomím. Někdy jde o volbu menšího zla. Jindy o symbolický hlas pro někoho, kdo třeba nepřekročí pětiprocentní hranici, ale stojí za tím, čemu věříme. A někdy může být i neplatný hlas – prázdná obálka – legitimním protestem proti volbám, kde všichni zúčastnění popírají základní hodnoty: život, rodinu, svobodu.

Křesťan nesmí být naivní. Nevolí si pastýře, ale – alespoň podle etymologie slova v evropských jazycích – svého vyslance. A při tom by se měl ptát: Kdo odolá cenzuře, ideologii a nálepkování? Kdo šíří nenávist pod rouškou moralizování – a kdo naopak, jako milosrdný Samaritán, podává ruku i nepříteli?

Ne, nejde o to vést kulturní války. Jde o rozlišování. Kristus říká: „Buďte chytří jako hadi a bezelstní jako holubice.“ Křesťan nemá být agresor ani hlupák. Nemá se nechat oklamat. Křížek na krku se stal módním doplňkem kandidátů. A všichni jistě známe leckterého adepta mandátu, který před volbami oběhne každou neděli několik kostelů, aby se zalíbil. Ne Bohu, ale voličům. V jednom kostelíku čte první čtení, ve druhém pronáší přímluvy, ve třetím nese obětní dary – a vše, pokud možno, ještě zopakuje ve vedlejším okrese. Každý hlas se přece počítá. A fotografie s biskupem? To je cenný artefakt katolického předvolebního marketingu.

Není divu, že se věřící při pohledu na to vše vrací ke slovům Krista: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!“

K odpovědné volbě patří i znalost aktuálních postojů kandidátů, protože volba ze setrvačnosti odpovědná být nemusí.

Ale možná bychom měli volit s rozvahou. Pokud by existovala volební kalkulačka pro křesťana, mohla by patrně zahrnovat alespoň tato kritéria:

1. Ochrana života od početí po přirozenou smrt. Odmítání umělých potratů, eutanazie, asistované sebevraždy. Život jako posvátný dar.

2. Podpora manželství jako svazku muže a ženy, otevřeného přijetí dětí, s úctou k důstojnosti každého člověka bez rozdílu.

3. Svoboda svědomí a náboženství. Právo rodičů na výchovu dětí podle víry. Odpor k ideologické indoktrinaci.

4. Odmítání ideologií a kulturní revoluce. Kritika genderové agendy a transaktivismu, důraz na přirozenou antropologii.

5. Odmítání cenzury. Obhajoba svobody projevu a práva diskutovat.

6. Zdržení se zneužívání víry. Odmítnutí laciného katolického marketingu bez obsahu.

7. Obrana národní suverenity. Důraz na subsidiaritu, odmítnutí přenosu moci na nevolené nadnárodní struktury.

8. Úsilí o mír. Odmítnutí zbrojního lobbismu. Důraz na lidský život, příměří a pokoj.

To nejsou výstřelky fanatiků, ale základy přirozeného zákona a morálního řádu, jak je hlásá Církev. Politika, která tyto hodnoty systematicky přehlíží, není přijatelná, i kdyby se oháněla svatými slovy.

Papež Lev nedávno francouzským křesťanským politikům řekl: „Veřejný činitel nemá být vnitřně rozpolcen: není na jedné straně politik a na druhé křesťan. (...) Jsem si vědom toho, že otevřeně křesťanské nasazení služebníka není snadné, zejména v některých západních společnostech, kde jsou Kristus a jeho církev marginalizováni, často ignorováni a někdy i zesměšňováni. Jsem si také vědom tlaků, stranických omezení a ’ideologické kolonizace‘ – abych použil výstižný výraz papeže Františka –, kterým jsou politici vystaveni. Potřebují odvahu: odvahu říci ’Ne, nemohu!‘, když je v sázce pravda. Také zde jen pouto s Ježíšem – ukřižovaným Ježíšem! – dává odvahu trpět pro jeho jméno. Svým učedníkům řekl: ’Ve světě jste v tísni; ale buďte stateční: dobyl jsem svět.‘“

Volit podle svědomí znamená myslet, porovnávat, ptát se: koho moje volba posiluje? A možná je opravdu na čase se znovu modlit:

„Aby Pán Bůh potentátům rozum ráčil dát – a pak zachovat.“

Hana Lipovská