Proč vlastně církev? Nestačí věřit „po svém“?

„Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?rdquo ptá se mladík Krista Pána. Na mnohé již přišel, mnohé již zachovává, ale i tak hledá potvrzení svých nadějí a intuicí u božské autority Mistra.

Náš Pán nepřišel na svět, aby na něj pouze vrhl atomovou bombu milosti – svoji oběť na kříži a své zmrtvýchvstání – ale také aby ustanovil svátost spásy trvající až do jeho druhého příchodu. Svátost? Tímto slovem označujeme viditelná znamení Boží milosti a druhý vatikánský koncil je analogicky vztahuje i na církev. Je znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.

Církev je místem působení Ducha svatého a zárodkem a počátkem Božího království. Je stádcem a jeho pastýřem je Kristus, který dal za ovce svůj život. O církvi hovoříme také jako o Kristově tělu – a také proto můžeme se sv. Janem Pavlem II. říci, že církev žije z eucharistie. Ovšem jak upozorňuje kardinál Ratzinger, Kristus a církev jsou jedním tělem ve smyslu, v němž jsou jedním tělem manžel a manželka: jsou sice nerozlučitelně duchovně spojeni, ale nadále zůstávají nemíšeni. Církev není Kristem, zůstává jeho služebnicí, ale on ji s láskou pozvedá do úrovně nevěsty.

Církev je Božím lidem, ale není lidskou společností. Je společenstvím nás, kteří zde na zemi putujeme k cíli, svatých, kteří k němu již dospěli, a těch, kdo se v cílové rovince připravují na poslední krok. Možná lze říci, že my jsme církev, ale rozhodně platí, že církev nám nepatří v tom smyslu jako spolek patří jeho členům. Je místem úžasu a tajemstvím: sotva chápeme, čím skutečně církev je, a ještě víc žasneme nad tím, že jsme do ní byli pozváni.

Církev má sice svůj neviditelný rozměr a je tajemstvím, současně je ale plně přítomna v naší pozemské realitě. Jako obraz visí na hřebíku, tak také církev má svůj viditelný princip jednoty: římského papeže a biskupy v jednotě s ním. Nejsou zde od toho, aby druhým vládli, nezastupují sami sebe, ani nezvěstují své myšlenky, ale střeží poklad víry.

Jedině prostřednictvím církve se nám hlásá Boží slovo. Bez ní by nebylo Písmo svaté, učitelský úřad ani svátosti. Tak Duch svatý prostřednictvím apoštolů a jejich nástupců zajišťuje kontinuitu víry v čase, tedy to, aby se učení předávané po generace nezměnilo v podstatných bodech, ale současně aby reagovalo na výzvy každé doby.

V těžkých chvílích je nám církevní společenství i oporou. Věřící se za sebe v církvi vzájemně modlí, zahřejí povzbudivým slovem, ale také si pomáhají prakticky. Na úrovni jednotlivců ve farnosti, ale i v rámci větších organizovaných skupin, třeba katolické charity. Využívají tak talentů, kterých se jim od Pána dostalo.

V církvi je teplo domova, mimo ni chlad, mlha a nejistota. To, že lidé bez vlastního přičinění nejsou v katolické církvi, neznamená, že jsou z(a)traceni a není pro ně žádná budoucnost s Bohem, avšak jejich cesta ke svatosti je podstatně náročnější a komplikovanější. A jsou na ni sami. Hledat Boha mimo církev je možná dnes populární a jako důsledek nezaviněné neznalosti i omluvitelné, ale je to jako vydat se na ferratu bez jištění.

Bohužel i dnes se stává, že věřící ostatní lidi od následování církve svým chováním spíše odrazují. Ti, kteří mají být svědky zmrtvýchvstání a lásky, mohou selhat a pohoršit maličké. Papež František ve svém dopisu Božímu lidu citoval z velkopáteční křížové cesty vedené kardinálem Ratzingerem v roce 2005 slova o špíně a zradě v církvi. „Nezbývá nám, než z hloubi duše zvolat: Pane, zachraň nás.“

Ne nadarmo nazýváme církev zde na zemi církví bojující. Musíme přemáhat tělo, svět i ďábla, prostě bojovat s hříchem a s pokušením. Církev by měla být posuzována spíše podle svatých, kteří nám byli příkladem v boji nežli podle nás a našich chyb.

Církev se zrodila ve večeřadle, kde byli apoštolové shromážděni s Pannou Marií. Začala v modlitbě a k svému přežití modlitbu potřebuje. Přidejme se k nim a prosme spolu s nimi, aby nás Duch svatý učinil svědky evangelia.

Petra Křížová