Musíme být spaseni dříve než planeta

Spásu potřebují duše (je to podobné, jako když se říká, že se „křtí“ kniha, že). A možná, pokud se člověk řídí Ježíšovými prioritami v evangeliích, může se to projevit jako to nejdůležitější na lidském bytí. Chápu, že je možné právě pro tuto vlastnost spontánně používat slovo „spása“ i pro řadu dalších věcí.

Nedávno jsem četl poslední knihu Erica Metaxase Is Atheism Dead? Autor v ní opětovně zkoumá argumenty pro přesné vyladění vesmíru. Připomíná nám, jak zásadní roli hrají planety Saturn a Jupiter, které se na vzniku života na Zemi podílely dvěma nejdůležitějšími faktory. Bez jejich ohromné gravitace by asteroidy a komety bombardovaly Zemi po celou její historii a narušily by stabilní evoluční vývoj mnohobuněčných organismů. Lze tedy tvrdit, že Jupiter a Saturn „zachránily“ Zemi? Snad. Ale ne tak docela. Zachraňují ji před bombardováním asteroidy, a tudíž zachraňují atmosféru, nikoli roztavenou horninu s tvrdou slupkou, na které žijeme.

Proč na tom záleží? Protože Země je neživý objekt, který hostí živé bytosti. Slovem „panteismus“ označujeme náboženské tušení, které nachází Boha ve veškerém biologickém životě a prostředí, které ho udržuje. Existuje spousta náboženství a kultur, které to tvrdí. Bible je však výrazně odlišná. Proroci se velice snaží odlišit zemi a život na ní (který je stvořením) od Stvořitele, který je učinil. Právě toto rozlišení nás zachraňuje před modloslužbou.

Mnozí křesťané si stále více uvědomují, že ekologické zaměření nabývá podoby nového náboženského nutkání a že zachází již příliš daleko a velice rychle odvádí naši pozornost od „nebeského Otce“ (Stvořitele – tam venku) a namísto toho ji zaměřuje k matce Zemi (životodárné síle zde dole).

Vznik Lovelockovy Teorie Gaia (samoregulující se symbiotický vztah mezi organickou a anorganickou hmotou) pomohl rozvinout myšlenku, že Země je soběstačnou, samoregulující se entitou. To jen posílilo pocit, že jak naše kultura ztrácí ze zřetele Boha Otce a Stvořitele, je vtahována zpět do starého pohanského instinktivního usmiřování matky Země. Antropologie, narativ, který učinil z člověka ústřední postavu příběhu, začala ustupovat karmě.

Heslo „zachraňme planetu“ se pak stává jakýmsi hromadným pokřikem za matku Zemi a znamená pomalé, ale scestné ponoření do modloslužby usmiřování Země, jako by to byla moderní bohyně plodnosti. Ve snaze dohnat sekulární a současné zájmy se nový důraz na to, co je označováno jako „ekoteologie“, snaží vyvážit teologickou věrnost Stvořiteli i stvoření.

Mějme na paměti, že Starý zákon svěřuje lidstvu odpovědnost za stvoření, nikoli práva. Smlouva obsahuje prokletí v 3. knize Mojžíšově (26,34): „Jestliže mě ani přesto neuposlechnete a budete mi dále odporovat, i já se vám budu stavět na odpor v rozhořčení a budu vás trestat sedmkrát víc za vaše hříchy... Vaše země se stane pustinou... Tehdy bude země odpočívat.“ Poselství je strohé a prosté: „Pokud se k Bohu obrátíte zády, bude to mít vážné ekologické následky.“

Svatý Pavel vyvažuje poznatek, že entropie vesmíru, kterému dochází energie a potřebuje obnovu, je paralelou naší vlastní zraněné smrtelnosti, tvrzením, že vše, duch i hmota, je závislé na Kristu. V listě Římanům 8,22 píše, že hmota je ozvěnou duchovní teleologie, když popisuje svět sténající v touze po novém řádu, v němž se čas a prostor napíná a nahrazuje. Svatý Jan pozvedá prorocký dalekohled o něco výše a zahlédne nové nebe a, což je pro nás v tuto chvíli stejně důležité, novou zemi, která bude povolána k životu. „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly.“ (Zj 21,1)

Takto je země zachráněna. Hmota bude obnovena. Bude zachráněna před prázdnotou smrti a před tím, aby se stala entropickým hvězdným prachem. Stane se novým podivuhodným útvarem, který Bůh Stvořitel zamýšlí, až ukončí časoprostorové kontinuum. Církev by samozřejmě měla být jedním z nejsilnějších hlasů vystupujících proti brutálnímu odlesňování, znásilňování mořského dna průmyslovým rybolovem, škrcení veškerého života k smrti plastem. Ale ne proto, aby spasila planetu. Cílem církve je zachránit naše těla a stále více otrávené prostředí, které obývají a které je zrcadlem otravy duší, před následky hříchu a chamtivosti.

Ale prioritou, jak církev vždy učila, je zachránit samotnou duši.

Zraněná země si zaslouží naši péči. Zůstává však symptomem mnohem více postiženého ekosystému, totiž lidské duše. Zachraňme duši a země pak bude mít mnohem větší šanci zvládnout to, jak ji spravujeme.

Gavin Ashenden
Přeložil Pavel Štička