Být ženou

Vyrostla jsem v totalitě a v duchu budování šťastných a rovných zítřků jsem byla i vychovaná. Kolektivní vzdělávání od batolecího věku, maminka–soudružka vracející se pozdě ze stranických schůzí, ideologie nadšeně vzhlížející k ženám jeřábnicím, soustružnicím, kosmonautkám... To všechno se hluboce obtiskovalo do dětských duší a první konflikt s tím, jak jsme byly stvořeny, byl na světě. Nebylo oč se opřít, protože nebyl Stvořitel, a tedy ani Jeho řád a smysl. Také jsem se hádala, neboť i já sama jsem byla přesvědčená, že spravedlnost (je-li vůbec nějaká) nahrává spíše mužům, a role matky a manželky mi přišla podřadná a nedoceněná. Bez Boha ale taková skutečně byla!

Zápasila jsem i poté, co stranické schůze skončily na smetišti dějin. Otevřenost, nové příležitosti a celospolečenská atmosféra svobody v duchu „dělej si, co chceš“, touhám po rovnosti a neomezenosti nahrávaly ještě víc. Potom však do mého života vstoupil Bůh a ve světle víry v Trojjediného začala padat všechna falešná a pyšná schémata, představy o světě a mém údělu v něm. Bez sociologických či psychologických studií, pouhým vhledem a milostí jsem pochopila, že nikde jinde než v Bohu nemohu nalézt skutečnou lidskou důstojnost a s ní i svobodu. Bůh se nemýlí, Jeho stvořitelský plán je dokonalý a jen v něm jsme schopni žít naplněný a dobrý život. Nezmýlil se, když mne stvořil jako ženu, ale teprve ve spolupráci s Ním jsem nahlédla, co to znamená pro mé bytí ve společnosti a v církvi. Nahlédla jsem to, co mi dnes přijde samozřejmé: Božím plánem se mnou není, abych usilovala o vyrovnání se mužům, ale abych v sobě rozvíjela ženu, takovou, jakou si přeje On sám.

Občas, když se při liturgii čte známý úryvek z páté kapitoly Pavlova listu Efesanům, slýchám, že i zbožné ženy se ohrazují. Nelíbí se jim přísná apoštolova slova, že „mají být podřízeny svým mužům, protože muž je hlavou ženy“. Obtížné, uznávám, ale apoštol pokračuje: „muži, ať každý z vás miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev...“ (srov. Ef 5, 21–33)

Před nějakým časem mě oslovilo kázání věnované právě tomuto textu. Jednu myšlenku mám na paměti dodnes. Proč apoštol po ženách chce, aby byly mužům podřízeny, ale neradí jim, aby své muže milovaly? Odpověď je jednoduchá: protože pro ženu je milovat bytostně potřebné a samozřejmé, přímo „zakódované“ v jejím ženství. Žena miluje, být ženou znamená vydávat se v lásce – svému muži, dětem, bližním, církvi... Nejsou to emoce, i když i ty dotvářejí obraz ženství, není to zamilovanost, ale je to láska ve smyslu služby, agapé, celoživotní úděl. Úděl, ve kterém je obsažena věrnost, trpělivost, statečnost a pokora. Úděl, který je radostnou a pokojnou obětí, která udržuje pomyslný oheň v krbu nejen rodin, ale celé církve.

Může být něco důležitějšího a radostnějšího, než darovat lásku? Skutečnou, nesobeckou, která pramení z toho, že uznám záměr svého Stvořitele a vložím se do Jeho rukou? Ano, nejspíš se v průběhu života rozdám, neuchovám si perfektní tělo a pleť bez vrásek, málokdy se vyspím, modlit se budu narychlo a nesoustředěně mezi chystáním obědů a žehlením prádla, budu zažívat spoustu strachu o své nejbližší, možná budu víc plakat než se smát, ale: nikdy se nebudu cítit frustrovaná a méněcenná, nikdy nebudu řešit, kdo vlastně jsem a kam patřím, a na konci, až přijde Pán, neodejdu zahanbena, protože svou nádobu, ať je jakkoliv velká, mu odevzdám naplněnou.

Naslouchám, ptám se. Roky práce u lůžka nemocného, v kolektivu žen, vesměs nevěřících, víře a zvlášť církvi nepřátelských. Sleduji, jak se proměňují. Stále jsou takové, které se radují ze svého manželství a mateřství, ale mezi těmi mladšími je stále víc těch, jejichž oči i životy jsou prázdné a předčasně vyhaslé. Mluví o seberealizaci, sebepoznání a seberozvoji, hledají se v různých více či méně okultních terapiích, platí velké peníze za kouče, maséry, trenéry a výživové poradce, biorytmus si ničí antikoncepcí. Cestují, studují, žijí s„přítelem“, který se často mění, a se psem nebo jiným živým tvorem, protože je přece potřeba „o někoho se starat“. Cítí své ženství, mají ho hluboce zakořeněné stejně jako ty, které ho radostně přijaly, ale vlečeny tolika přesvědčivými a na první pohled lákavými vyhlídkami naší doby, nejsou schopné vystoupit, zastavit se a uznat ten veliký omyl. Tu velikou lež Božího nepřítele, která člověka svádí od počátku stejně: „neposlouchej, nenech se svázat, buď jako Bůh!“

Jak veliký je to klam, lze poznat z těch vyhaslých očí. Z touhy, hluboce ukryté a někdy i nahlas vyslovené, být navzdory vší módě tou jedinou pro jediného, krásnou nevěstou, a ještě krásnější maminkou. Jenže nic než pokorné ano Bohu, ano po vzoru Mariinu, prázdnotu ze ženských srdcí nevyžene. Nic, než fiat Boží vůli ji naplnit nemůže, ale jak to nahlédnout, když se pýcha důmyslně skrytá za právo na vlastní život a svobodu, hluboce zakořenila v našich životech a společnosti?

A tak se modlím, abychom alespoň my ženy v církvi byly těmi, kdo budou udržovat oheň v jejím krbu. Ne aktivismem, ale láskou projevovanou otevřeností k mateřství, láskou pečující o nemocné, osamělé a zestárlé. Láskou, která nekřičí, ale modlí se, a své kříže přináší k oltáři jako oběť za vše, čím Bohu a jeho stvoření ubližujeme. Pán nepovolal ženy mezi svých Dvanáct, ale vždy v Jeho blízkosti byly. Tiché, sloužící, modlící se, doprovázející... Možná z povzdáli, ale o to pevnější a věrnější, a proto jako první svědky Pánova zmrtvýchvstání. Ne proto, že toužily po senzaci nebo význačných postech, ale proto, že mu šly poskytnout poslední službu.

V takové ženství věřím. V ženství, ve kterém se snoubí naslouchající Marie, pečující Marta a oddaná Magdalena, ženství, jenž svůj vzor a obraz nachází v samotné Panně Marii, Matce našeho Pána.

Na svých cestách zajíždím ráda do Orlických hor. Uprostřed krásné a svěží krajiny je malé městečko Klášterec nad Orlicí a v něm prastarý kostel zasvěcený Nejsvětější Trojici. Dlažba v kostele je stará a vyšlapaná, a místní jsou na ni velmi hrdí. Traduje se totiž, že za první světové války po ní přistupovaly ženy po kolenou od vchodu až k mřížce, aby prosily za životy svých mužů na frontě a obživu svých rodin. Jen stěží si dovedu představit, co prožívaly, stejně tak těžké je představit si celoživotní útrapy stigmatizované Aničky Tomanové, která v tomto kraji žila v první polovině minulého století. Prostá, těžkou chorobou upoutaná na lůžko, obětující své kříže za církev a její kněze. I takovou podobu může mít ženství, a věřím, že je to podoba požehnaná, protože je nezahořklá a netoužící po falešné seberealizaci.

Síla ženy není v přehnaném aktivismu a ve snaze nahradit muže tam, kam je povolal Pán. Být ženou znamená být modlitbou, být tou, která uchovává v srdci, služebnicí Páně po vzoru Mariinu. Je to naplněné bytí vycházející z darování se svému Pánu.

Jolana Jaczenková