Ohlédnutí za poválečnou volbou pražského arcibiskupa

Nedávno zpřístupněné dokumenty z vatikánských archivů, které pokrývají pontifikát Pia XII., nám umožňují nahlédnout do zákulisí výběru kandidáta na post pražského arcibiskupa před 75 lety. Z tehdejších relací se dovídáme, že v roce 1946 nebyla nouze o vhodné kandidáty na uprázdněný svatovojtěšský stolec. V užším výběru se objevila jména jako biskup Mořic Pícha, františkánský kněz Jan Evangelista Urban, strahovský opat Stanislav Bohuslav Jarolímek, svatovítský kanovník Otakar Švec nebo jeho spolužák ze studií a spoluvězeň z koncentračního tábora rektor pražského semináře Josef Beran. Všichni navržení kandidáti vynikali kněžskými kvalitami.

Kromě těchto osobností se ve společnosti spekulovalo také o dalších jménech. Jednalo se především o politicky angažované duchovní, veřejně známé, kteří si již v předválečné éře úspěšně budovali svou image a mediální obraz. Tyto ambice přitahující mediální pozornost však nebyly ve shodě s preferencemi Svatého stolce, a tak se o jejich kandidatuře vážně uvažovalo jen v kruhu jejich obdivovatelů a v kuloárech politických stran.

Před Jeho Svatostí stál úkol postavit do čela církve pastýře, jenž bude splňovat nejen vysoké kněžské a morální kvality, ale dokáže církev provést nadcházejícími těžkými časy, které se již rýsovaly v poválečné Evropě. Zároveň to musel být člověk, jehož podle modu vivendi přijme i československá vláda. Tato podmínka mohla vyřadit rektora Berana, protože v jeho případě existoval vážný konflikt mezi ním a tehdejší vládou. Jádrem sporu byla budova pražského semináře, kterou za okupace zabralo německé ministerstvo pošt, a na konci války převzal jeho český protějšek. V čele resortu stanul kněz, lidovecký politik a člen zahraničního odboje František Hála, který odmítal vrátit budovu církvi. Nakonec mu nezbylo než ji uvolnit, avšak sporem byl vztah obou osobností poznamenán. Hála tehdy po ostré výměně názorů rektoru Beranovi vyhrožoval: „Jen počkejte, až bude jmenován nový arcibiskup, budu si na Vás stěžovat!“

Po Beranově jmenování se tomuto incidentu společně zasmáli, ale z této věty je patrné, že ministr vůbec nepředpokládal, že by rektor Beran mohl uspět jako kandidát u československé vlády. Zároveň i vatikánské straně bylo jasné, že žádat souhlasit s jeho jmenováním může být pro vládu politicky nepřijatelné. Přesto si o něm Svatý otec vyžádal od internuncia bližší informace. Co nakonec rozhodlo o jeho jmenování, nevíme. Nebyl favoritem, a přesto byl vybrán.

O svém jmenování se Josef Beran dověděl 16. října 1946, zveřejněno bylo 7. listopadu současně v Praze i Římě. Při této příležitosti prohlásil: „Chci nést všechny kříže radostně a ochotně. Musíme ukázat světu, co nám dává víra a že sloužíme Tomu, který řekl: ,Nebojte se, já jsem přemohl svět!‘ Na sebe nespoléhám, ale jen na Toho, který mi pomáhá.“

Arcibiskup Beran se ujal úřadu již 11. listopadu a v neděli 8. prosince 1946 přijal v katedrále sv. Víta v Praze biskupské svěcení. Jeho světiteli se stali Saverio Ritter, apoštolský internuncius v Praze, Mořic Pícha, biskup královéhradecký, a Antonín Eltschkner, pomocný biskup pražský.

Před novým arcibiskupem stála řada úkolů, které musel naléhavě řešit. Po dlouhé sedisvakanci shledal svěřenou arcidiecézi značně zanedbanou. Po kontrole hospodaření propustil některé správce a vydal zákaz pořádat v arcibiskupské rezidenci okázalé hostiny a recepce. Vybral si schopné spolupracovníky a přesunul na ně část z rozsáhlé agendy. Sám se činorodě pustil do práce a začal provádět vizitace ve vikariátech, biřmoval, kázal, zakládal sdružení, spolky, účastnil se poutí, žehnal základní kameny kostelů, charitních budov a škol.

V roce 1947 uspořádal oslavy 950. výročí mučednické smrti sv. Vojtěcha. Rozhodl, že světcova relikvie bude putovat po českých a moravských diecézích, aby požehnání sv. Vojtěcha přispělo k obnově mravnosti a statečnému následování Krista. Tato hluboce náboženská událost zaznamenala v zemi mimořádný ohlas.

Na své kněžstvo kladl vysoké morální i pracovní nároky, zato se mohli spolehnout, že jeho dveře i srdce jsou pro ně vždy otevřené. Nelitoval času ani námahy, aby kněze vyslechl, pomohl mu nebo povzbudil.

Mnohé z nich poznal už jako pedagog na Teologické fakultě nebo rektor dejvického semináře. Již tehdy jim vštěpoval zásadu, že veškerá činnost kněze musí vycházet z jeho nitra. Za primární požadavek pro příkladné působení kněze pokládal pevnost charakteru, živou víru a hluboký duchovní život. Tento Beranův duchovní program, který celoživotně dodržoval – sebevýchovou a kázní upevňovat svůj charakter, horlivou modlitbou a vřelou láskou k eucharistii prohlubovat svůj duchovní život –, stále zůstává platným návodem pro kněžské působení. Otevřeně s nimi hovořil o problematice tak zvané celibátní zakrnělosti, která je následkem negativního řešení celibátu. V každodenním životě se pak tato zakrnělost projevovala ve sklonu k labužnictví, ješitnosti, panovačnosti, lenosti, lakotě nebo hrabivosti. Celibát plně chápaný a zachovávaný vtiskuje pak zvláštní ráz celé osobnosti kněze: „Život zasvěcený Bohu vlévá do srdce pravého kněze zdroje rozumného soucitu, nekonečné něhy, sladkosti nezměkčilé, trpělivosti neumdlévající. Z úst kněze nemá vycházeti leč slovo svaté, počestné a prospěšné.“

Dalším z úkolů bylo jasné vymezení hranic mezi církví a politickým katolicismem, který kritizoval za překračování hranic mezi politikou a oblastí, do níž jeho kompetence nesahají. Povzbuzoval své kněžstvo, aby se místo politice více věnovali Katolické akci.

Při své první audienci ve funkci arcibiskupa v únoru 1947 požádal papeže Pia XII. o rozšíření vysílání Vatikánského rozhlasu o český a slovenský jazyk, a ten mu ochotně vyhověl. Poprvé se vysílalo 22. dubna téhož roku a od 24. prosince 1947 pak pravidelně třikrát týdně. Význam vatikánského vysílání vzrostl záhy po únoru 1948.

Zkušenost s přirozeným ekumenismem, kterou získal jako vězeň v koncentračním táboře Dachau, a napjatá celospolečenská situace jej inspirovaly k tomu, aby na počátku února 1948 pozval zástupce křesťanských církví v Československu na ekumenické shromáždění, kde společně demonstrovali úsilí za mír a náboženskou svobodu. Arcibiskup Beran v zahajovacím projevu pronesl: „…křesťané již nesmějí pohoršovat svět neláskou a nenávistí, překonat bariéry mezi nimi může jen láska a milost.“ Bylo to poprvé od husitských válek, kdy se setkali delegáti různých křesťanských církví a shodli se na společném prohlášení.

Nejzávažnější problém, který musel řešit, bylo vysídlení českých Němců. Do úřadu nastoupil v době, kdy byl odsun již oficiálně ukončen, ale fakticky pokračoval dál. Arcibiskup se snažil autoritou svého úřadu bojovat se zločiny a svévolí, kterých se někteří vykonavatelé vysídlení v praxi dopouštěli. Upozorňoval státní orgány na případy, kdy byli lidé zatýkáni pro bezdůvodná udání, protizákonně drženi ve vazbě a surově týráni. Varoval, že takové počínání zvyšuje právní nejistotu občanů a stane se temnou skvrnou v dějinách osvobozené vlasti. Nezastával se skutečných viníků, jak mu bylo někdy podsouváno, ale požadoval právo na lidské zacházení i pro zločince odsouzené na smrt. Apeloval na lidskost a křesťanské hodnoty, dál však jeho pravomoc nesahala.

V této době nebylo samozřejmé veřejně se přihlásit k myšlence smíření s českými Němci a k nutnosti odpuštění jako základu další koexistence národů v budoucnosti. Vyžadovalo to odvahu a vysoký morální kredit, který byl podpořen vlastním utrpením Josefa Berana v koncentračním táboře. Arcibiskup Beran zde vystupoval jako kněz, který dokázal oddělit církev od nacionalismu a nadřadit mu křesťanské hodnoty.

Nucené vysídlení mělo ovšem ještě další rozměr. Arcidiecéze se po válce potýkala s nedostatkem duchovních, neboť zhruba 800 kněží odešlo spolu s odsunutými farníky a značná část z nich byla právě z pražské arcidiecéze. Do vylidněného pohraničí přicházeli noví osadníci a církev měla zajistit jejich pastoraci, což byl nadlidský úkol, na jehož vyřešení už arcibiskup nedostal čas.

Na vnitropolitickou krizi v únoru 1948 zareagoval arcibiskup Beran v pastýřském listu, jehož text začínal slovy: „Nemlč, arcibiskupe, nesmíš mlčet!“ V něm apeloval na dodržení právního řádu a zachování zásad demokracie při řešení společenských problémů. Jeho výzva však zanikla v převratových událostech. Moc v zemi ovládli komunisté, kteří se rychle vypořádali s demokratickou opozicí. Katolická církev se tak brzy ocitla v roli posledního nezávislého útočiště v zemi.

Komunistický režim nabídl představitelům katolické církve jednání o úpravě vztahu mezi státem a církví. Stát vytvářel dojem nabídky spolupráce, což ovšem v praxi znamenalo podřízení církve režimu. Oproti tomu církev prosazovala řešení, která by respektovala její autonomii. Rozdílné představy obou aktérů podpořily změnu strategie státu, kdy předsednictvo ÚV KSČ odsouhlasilo 25. dubna 1949 nekompromisní postup proti katolické církvi.

Arcibiskup Beran se 19. června 1949 stal vězněm ve svém paláci, hlídán Státní bezpečností. Od této chvíli již nesměl svobodně vykonávat svůj úřad. V nočních hodinách 7. března 1951 byl eskortován do Roželova u Rožmitálu. Tímto dnem začala jeho internace, která trvala až do 19. února 1965, kdy byl vypovězen do exilu bez možnosti návratu. Ani v době internace a exilu však neopustil svou diecézi, ale vytrvale se modlil za kněze a církev v Československu.

Jeho archiv, který byl převezen z Říma do Prahy, obsahuje mimo jiné bohatou korespondenci s duchovními i laiky z celého Československa. Z kazatelny Vatikánského radia je oslovoval „drazí diecézané a milovaný lide Československa“ a přes proud času nám všem připomíná, abychom ctili zemské patrony a žádali je o přímluvu, aby Bůh nedal zahynouti nám ni budoucím.

Kardinál Beran vyšel ze střetu s nacistickým a komunistickým režimem jako morální autorita působící daleko za hranicemi své církve a vlasti. V současné době probíhá jeho proces beatifikace. Modleme se za vyslyšení žádosti, aby již brzy rozšířil řady našich přímluvců v nebi.

Stanislava Vodičková