Pozor na Aríela: Církev, její utrpení a její vítězství

Jde tu o běžnou situaci: Židé byli nevěrní a Bůh je zamýšlí potrestat, udělit jim lekci, aby platilo, že „proto Hospodin, který vykoupil Abraháma, tak praví o Jakubovu domu: „Nebude se už hanbit Jakub, nezbledne už strachem jeho tvář! Ale když uvidí ve svém středu dílo mých rukou, budou ctít mé jméno, budou ctít Jakubova Svatého a budou se bát Izraelova Boha. (Iz 29,22–23).

Nesmíme však zapomínat, že velká část toho, co nacházíme ve Starém zákoně a co platí o Božím jednání v Izraeli na historické rovině, zároveň předznamenává Krista a církev. Mojžíš je předobrazem či „prototypem“ Krista; Izrael a Jeruzalém předznamenávají církev a samotné nebe. Mnohé věci, zejména v prorockých knihách, tedy můžeme číst jako týkající se nynější situace církve na zemi.

Podíváme-li se na 29. kapitolu knihy Izajáš v tomto světle, co uvidíme?

1. Tíživá situace církve
Za prvé vidíme obrovské nedostatky příslušníků pozemské církve, stejně jako vidíme nedostatky Židů v Jeruzalémě, které má Izajáš jasněji na mysli:

Panovník praví: „Protože se tento lid přibližuje ke mně ústy a ctí mě svými rty, ale svým srdcem se ode mne vzdaluje a jejich bázeň přede mnou se stala jen naučeným lidským příkazem, proto i já budu dále podivuhodně jednat s tímto lidem, divně, předivně. Zanikne moudrost jeho moudrých a rozumnost jeho rozumných bude zakryta.“ (Iz 29,13–14)

Slovo „podivuhodně“ zde můžeme chápat ve smyslu „překvapivě“, „šokujícím způsobem“ nebo dokonce „matoucím způsobem“, neboť další verše obviňují: „Běda těm, kdo své záměry skrývají hluboko před Hospodinem, v temnotách konají své činy a říkají: ’Kdopak nás vidí a kdo o nás ví?‘ Je to vaše převrácenost“ (15–16). Prorok se tu dokonce dožaduje odpovědi na otázku, zda by měl být hrnčíř oceňován jako hlína a zda by výrobek měl o svém výrobci říkat: „On mě neudělal“ nebo výtvor říkat o svém tvůrci: „On ničemu nerozumí“ (16).

Pamatujte na to, že co Izajáš prorokoval lidem v Jeruzalémě ve své vlastní době, prorokoval také o dnešní církvi. Jak často dnes biskupové, kněží, teologové a katoličtí vzdělavatelé vydávají za katolické učení lži, kdy docházejí k závěru, že Bůh „ničemu nerozumí“! Rozhodně všude kolem sebe vidíme v církvi „převrácenost“ těch, kdo žijí příliš mnohými slovy, která vycházejí z úst tohoto světa, těla a ďábla.

Navíc každý, kdo to někdy nevidí i sám u sebe, je lhář: „Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není“ a „Kdo říká: ’Poznal jsem ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář“, „Řekne-li někdo: ’Já miluji Boha,‘ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář“ (1J 1,10; 2,4; 4,20).

2. Hlubší realita
A přece není všechno tak, jak se zdá. Útrapy Jeruzaléma nejsou jen předobrazem zkoušek církve, která je vystavena neustálým útokům zvenčí i zevnitř, nýbrž také předznamenáním utrpení samotného Krista, Toho, který umírá, a přece žije. Není divu, že Izajáš vítězství nepřátel Židů přirovnává ke snu. Zamyslete se nad těmito ohromujícími verši:

A bude to jako sen, jak noční vidění: shluk všech pronárodů, které vytáhly do boje proti Aríeli; všechny vytáhly do boje proti němu a jeho pevnostem, aby na něj dokročily. Bude to však, jako když lačný má sen: zdá se mu, že jí, a když procitne, má prázdnou duši. Nebo jako když má sen žíznivý: zdá se mu, že pije, a když procitne, je ochablý a jeho duše prahne. Tak dopadne shluk všech pronárodů, které vytáhly do boje proti hoře Sijónu. (29,7–8)

Vskutku, Izajáš prohlašuje, že Hospodin, který vykoupil Abrahama, slíbil: „Jákob už nepozná hanbu... Budou dosvědčovat svatost mého jména... Zbloudilí duchem poznají rozumnost, mému naučení se budou učit reptalové“ (29,22–24). Samozřejmě to nemusíme brát jako všeobecně platný výrok, ale jistě se to týká mnohých, kdo zbloudí nechtěně, i řady dalších, kteří sice nesou větší vinu, ale obrátí se zpátky a je jim odpuštěno (Mk 4,12; srov. Sk 3,19).

3. Naše církev v novém provedení
Naše nynější situace v církvi je stejně plná neviditelného Kristova tajemství jako kdy dřív a tajemství jeho božství ji prostupuje ještě víc než pozemský Jeruzalém. Kristova plnost se nám však ozřejmí až v nebi: Nyní vidíme jen zastřeně (1K 13,12), že Bůh „všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest“ (Ef 1,22–23).

Samozřejmě musíme neustále usilovat o to, aby se členové církve čím dál víc podobali Kristu, ale sláva je vyhrazena až pro budoucí věk. Jsme povoláni, abychom v nebi sdíleli jeho slávu, ale jen tak, že teď budeme mít podíl na jeho utrpeních. Jak to píše sv. Pavel, nyní máme „to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplň[ovat] svým utrpením za jeho tělo, to jest církev“ (Ko 1,24).

A jak to ve stejné kapitole, jakou zde probíráme, vyjadřuje Izajáš, ten čas se blíží, ale ještě nepřišel. Nebo, parafrázujeme-li to pro křesťany, tento čas už začal, ale ještě nedošel konečného naplnění:

Potrvá to jenom velmi krátce a Libanón se změní v sad a sad bude mít cenu lesa. I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy. Pokorní se znovu budou radovat z Hospodina a nejubožejší z lidí budou jásat vstříc Svatému Izraele. (Iz 29,17–19)

„V onen den“, jak tvrdí Izajáš, „pryč zmizí ukrutník, po posměvači bude veta, vyhlazeni budou všichni, kdo jsou pohotoví k ničemnosti, kteří svým slovem svádějí člověka k hříchu, tomu, kdo je v bráně kárá, kladou léčky a spravedlivého strhují do nicoty“ (29,20–21). Nesmíme tedy propadat panice a tříštit tělo Kristovo. Vítězství těch, kdo požírají církev, ať zvenčí, nebo zevnitř, se podobá vítězství člověka, který ve snu vydatně jí – a probudí se na smrt hladový.

Ale kdo z nás nikdy nebyl přistižen dřímající? Kéž všichni procitneme a uvědomíme si svůj vlastní hlad, usilujeme o pokrm, který vydrží, a své strádání připojíme k utrpením Kristovým.

Jeff Mirus
Přeložila Alena Švecová