Zimní oběť: 53 mučedníků z Jonezawy

Přestože v Jonezawě na severu středního Japonska žilo mnoho katolíků, zdá se, že několik let unikala šógunovu dohledu. Snad proto, že její vládce Uesugi Kagekatsu byl neohroženým válečníkem, ignoroval šógun Hidetada jeho toleranci vůči křesťanům na tomto panství. Kagekatsu vládl Jonezawě až do své smrti v roce 1623, tedy do roku, kdy šógunát převzal Tokugawa Iemitsu.

Iemitsuovi působilo ďábelské potěšení, když mohl osobně sledovat mučení křesťanů. Možná se tato záliba přenesla i na Kagekatsuova dědice Sadakatsua, protože v roce 1628, když vzdával hold Iemitsuovi v Edu (dnešní Tokio), poslal Sadakatsu domů příkaz, aby byli zaregistrováni všichni katolíci na jeho panství a nařídil jim vzdát se své víry.

Ishida Shuuri, vrchní soudce v Yonezawě a slušný člověk, který neměl zálibu v nespravedlnosti, Sadakatsuovi oznámil, že na jeho panství žádní křesťané nejsou. Shuuriho přímý podřízený, který žárlil na jeho postavení, však Sadakatsuovi oznámil, že Yonezawa je ve skutečnosti plná katolíků.

22. prosince 1628 poslal Sadakatsu Shuurimu rozkaz, aby všechny katolíky, kteří nechtějí odpadnout od víry, usmrtil.

„Jsou jich 3 000,“ odpověděl Shuuri. To na čas utlumilo Sadakatsuovu touhu po vraždění – vyhladil by příliš mnoho svých vazalů a obětoval by značné příjmy z daní a velké množství pracovní síly.

Ale Sadakatsuovi dýchal na záda zvrácený šógun Iemitsu. Bylo třeba mu poskytnout nějakou úlitbu.

Mezi katolíky v Jonezawě vynikal Amagasu Yemon, pokřtěný Luís, vysloužilý samuraj. Sadakatsu nařídil Yemonovi a celé jeho rodině, aby se pod trestem smrti zřekli víry.

Shuuri považoval Yemona za dobrého přítele; aby svého přítele zachránil, sepsal souhrn deseti přikázání, jak si je nejlépe pamatoval, a podle svého názoru je vylepšil ještě o jedno závěrečné přikázání, které nařizovalo samurajskou věrnost, a tento soupis předložil Sadakatsuovi. Poté ho požádal, aby se zamyslel nad tím, jak by mohli lidé, kteří jsou tak silně zakořeněni v ctnostech, představovat hrozbu pro stát. To na několik dní oddálilo nevyhnutelné; Yemonovi přátelé měli radost při pomyšlení, že on a jeho rodina budou přece jen ušetřeni.

Neradovali se však dlouho. Ze Sadakatsuova hradu přišel přítel Yemonova staršího syna Tayemona, aby mu oznámil, že celá rodina bude popravena. Tayemon ležel na lůžku s horečkou, ale při této zprávě vykřikl, že se uzdravil, vyskočil z postele, nasedl na koně a ujížděl to oznámit otci. Yemon přikázal okamžitě připravit rakve pro celou svou rodinu.

11. ledna 1629 dorazili do Yemonova domu dva samurajové, aby mu s Shuuriho omluvou oznámili, že on i jeho rodina příštího rána zemřou. Yemon jim poděkoval a slíbil, že všichni budou připraveni odejít, jakmile budou zavoláni.

Protože Yemon a jeho dva synové byli samurajové, odevzdali své meče, dlouhou katanu a kratší wakizaši, aby je předali Shuurimu, a slíbili, že ostatní své zbraně a kopí dodají zítra. Pro samuraje bylo vrcholem pokory vzdát se svých mečů.

Yemon se okamžitě chopil iniciativy – všichni budou mít na sobě svůj nejlepší oděv. Na popraviště půjdou ve velkolepém průvodu, protože oslaví svůj životní svátek. Yemon pak nabídl svým služebníkům, že jim zaplatí a pošle je na svobodu; všichni odmítli a trvali na tom, že chtějí zemřít pro Krista spolu se svým pánem. Totéž učinili i služebníci Yemonových synů Tayemona a Ichibyoa.

Celá rodina spolu se služebnictvem se shromáždila v Yemonově domě a strávila noc na modlitbách. Následujícího dne, dvě hodiny před svítáním, dorazili dva Shuuriho úředníci, aby zahájili proces. Yemon je přivítal u dveří a odvedl je nahoru do patra, kde našli celou domácnost na kolenou oblečenou do svátečního oděvu, muže a chlapce s rukama svázanýma za zády a růženci kolem krku a dámy s rozvázanýma rukama a růženci v rukou. Dva dvanáctiletí chlapci, kteří sloužili jako pážata, vedli průvod, jeden z nich nesl vztyčené kopí s obrazem Panny Marie připevněným na jeho špičce a druhý nesl požehnanou svíci.

Před odchodem se mučedníci svěřili do ochrany Panny Marie, vstali a seřadili se na zasněžené ulici, aby zahájili svůj pochod. V čele kráčeli dva chlapci se vztyčeným obrazem Panny Marie, za nimi následovala žena, kráčela sama před ní a v tiché úzkosti svírala růženec. Domnívám se, že její malá dcerka se choulila v náručí služebné Marie, která šla za nimi. Možná neměla to srdce konejšit své dítě, když je odnášeli na popraviště.

V odstupu za ženami šli muži s Yemonovými syny v čele. Každý měl ruce svázané za zády a na krku růženec, Yemon šel jako poslední. Zatímco lidé lemující ulici je v bázlivém tichu pozorovali, připojili se k nim cestou dva muži, křesťanští věřící jdoucí v klidu na smrt.

Když dorazili na popraviště, slunce už zářilo na obloze a vytvořilo ostrý kontrast mezi nedotčenou bílou pokrývkou rozprostřenou pod nebesy a karmínovými květy, které se brzy začaly šířit s každým novým seknutím meče – nejprve však všichni poklekli v modlitbě kolem vztyčeného obrazu Panny Marie.

Ženy a dívky byly sťaty jako první, po nich následovali muži a nakonec Yemon. Dvěma chlapcům, kteří průvod vedli, bylo mučednictví navzdory jejich protestům odepřeno a byli s pláčem posláni domů.

Toho dne mělo v Yonezawě následovat více mučednických obětí – 53 křesťanských duší vystoupilo chladným, křišťálovým vzduchem onoho lednového rána ke svému Stvořiteli, aby se nakonec schoulily v jeho čekající, milující náruči.

Luke O‘HaraPřeložil Pavel Štička