Je čas znovu objevit pravou lásku

23.05.2025, RC Monitor 9/2025

V několika následujících číslech vám přineseme ukázky z knihy pomocného biskupa v nizozemském ’s-Hertogenboschi Roba Mutsaertse Gewoon Over Geloof (Prostě o víře): Mám dojem, že v církevních kruzích mnoho lidí ustrnulo v sedmdesátých letech. Pořád v nich poznávám spoustu tehdejších prvků. To samo o sobě působí tragicky. Snažit se být moderní tím, že zůstanu v sedmdesátých letech? Podivný druh retromodernismu.


Kde je kořen problému? Ne, není to antikoncepční pilulka. Ani modernističtí teologové nebo zdánlivě nejasné dokumenty druhého vatikánského koncilu. Ani zednáři nebo nahatí hippies s tamburínami. To všechno jsou jen symptomy. Krize v církvi obvykle začínají u biskupů a duchovenstva. Problém je, že chtějí být oblíbení. A že máme neustálou touhu být „společensky relevantní“. Místo toho, abychom volali společnost k tomu, aby se přizpůsobila evangeliu, přizpůsobujeme se my jí. Nejlepší způsob, jak se stát zbytečnými. Kdo by stál o něco, čeho už je všude dost? Možná to zní atraktivně pro politiky a manažery, ale ne pro svaté. Říkejte lidem to, co chtějí slyšet – a Boha nikdy nenajdou. Věřím, že je pravdivé tvrzení: „Kdo se ožení s duchem doby, brzy zůstane vdovcem.“

Peníze a ženský zadek
V mládí jsem měl faráře, jehož kázání se vždy nesla v duchu toho, že jsme všichni nesmírně dobří a milí. Klidně by mohl být autorem klišé: „Já jsem v pohodě, ty jsi v pohodě, všichni jsou v pohodě.“ U mě to vedlo k tomu, že jsem téměř ztratil víru. Protože jestli tohle je křesťanství, tak to se rovnou můžu přihlásit do kurzu aranžování květin. V jednu chvíli jsem se rozhodl chodit do jiného kostela – jednoduše do toho, který byl nejblíž. Tam jsem narazil na faráře, který kázal přesný opak. Opravdu nekompromisně nám to dával najevo. Nejsem masochista, a přesto jsem ho rád poslouchal, protože jsem tehdy poprvé v životě pochopil: musím konečně něco udělat pro svou víru a přestat s tím pohodlným „gaučovým“ křesťanstvím. Je sice pohodlné, ale nikam nevede. Začni brát svou víru vážně a zjistíš, že zázraky ze světa ještě nezmizely – že je to sice břemeno, ale zároveň obrovská milost.

Moje generace na večírcích nadšeně prohlašovala, že Bůh je mrtev a pravda neexistuje – nanejvýš snad, že „každý má svou vlastní pravdu“. Hodnoty a normy? Pouze otázka vkusu. Rozum? To je jen otrok našich tužeb. Heslo, kterým se měl řídit život? Peníze a ženský zadek – okolo toho se točí svět. Tak se z mých středoškolských let stala doba kultivované lhostejnosti vůči všemu, co se tvářilo smysluplně. Na univerzitě v Tilburgu – která byla dočasně dokonce přejmenována na Karl Marx Hochschule – jsem se seznámil s Kantovým názorem, že lidský rozum je příliš omezený na to, aby mohl poznat pravdu o Bohu, dobru a zlu. A pak nás Wittgenstein učil, že o čem nemůžeme mluvit, o tom musíme mlčet. Skutečně seriózní lidé se podle něj mají zabývat pouze přírodními vědami – a náboženství do toho nepatří.

Zachránilo mě, že jsem nastoupil na právnickou fakultu, což je přece jen rozumná záruka toho, že si člověk zachová zdravý rozum. A také rodiče, kteří byli velmi zbožní, ale zároveň víru přirozeně žili. Možná právě proto jsem byl nakonec zachráněn. Víru jsem nikdy neztratil. Proč? To vlastně sám nevím. Kdybych se spokojil s Kantovým tvrzením, že tradice není legitimním zdrojem poznání, znamenalo by to zahodit svůj morální kompas. Ztratil bych všechno, co jsem si z civilizace a výchovy svých rodičů odnesl.

Falešná svoboda
Přírodní vědy nám neříkají nic o tom, co je dobré a co zlé. Přitom právě to je nezbytné pro smysluplná životní rozhodnutí. Pokud už nevěříme v morální řád, život ztrácí hodnotu, smysl a cíl. Pak je všechno jedno: opíjet se do bezvědomí má stejnou hodnotu jako studovat. Drzost je totéž co zdvořilost. A nakonec je i život roven smrti. A co pak zbývá? Jen touhy a žádosti. Vidíme, jak dnes každý [...] běhá za svým vlastním pohlavním orgánem, přeskakuje z jedné módní vlny na druhou, protože nic ho ve skutečnosti neuspokojí.

Nemyslím si, že by nezávazné užívání si vedlo k opravdovému štěstí. Žijeme v době falešné svobody, která ve skutečnosti znamená otroctví v nekonečném kolečku nízkých žádostí. A když už chceme říct něco ušlechtilého, tak nanejvýš něco politicky korektního o toleranci a boji proti diskriminaci, nebo – to je dnes obzvlášť populární – že musíme chránit klima.

Co namísto toho nabízí křesťanství? Především život Krista poskytuje silný vzor pro osobní etiku. Ježíš nebyl politicky korektní, ale žil nadlidským způsobem ctností. Obětoval sám sebe, aby vyprosil odpuštění za naše osobní chyby a omyly a přinesl naději na věčný život. Abychom toho dosáhli, musíme se přestat upínat na své žádosti a místo toho se dát do služby dobru. To znamená vázat se k tomu, co je správné – a právě v této oddanosti dobru spočívá pravá svoboda duše. Tato věrnost dobru nás ve skutečnosti osvobozuje.

Křesťanství je také zásadní pro přežití našich moderních ideálů. Toleranci nevynalezl John Locke, ale pochází z Kristova přikázání lásky k bližnímu. Lidská práva nevznikla v osvícenství, ale navazují na křesťanskou tradici přirozeného práva. Základní princip moderního právního státu – že občané jsou svobodní a vláda je povinna sloužit obecnému dobru – má své kořeny v křesťanství. Domnívám se, že bez křesťanství je jen malá šance, že tyto hodnoty přežijí. Stojí za zamyšlení, že právě v nekřesťanských částech světa jsou lidská práva nejhruběji porušována a že bezbožné režimy v Evropě měly nejmenší úctu k lidské důstojnosti.

„Dokud nás smrt nerozdělí“
Pokud existuje jedna oblast, ve které nám církev údajně kazí radost, pak je to sex. Nejrozšířenější mýtus o katolické církvi je, že její pohled na sexualitu je jedno velké NE! A přitom je sexualita naprosto přirozenou součástí života. Už jste někdy viděli záběry lososů, jak plavou proti proudu, dorazí naprosto vyčerpaní – a to jen proto, aby se mohli rozmnožit? Mám pocit, že lidský sexuální pud není o moc slabší. Kdysi se to prostě nazývalo dospělostí a řešení bylo jednoduché: sňatek. Hodně dětí znamenalo hodně pomocníků, kteří později přispívali k obživě rodiny. Navíc to bylo vaše zajištění na stáří, když už člověk nebyl schopen pracovat. Samozřejmě, mladí muži někdy zašli příliš daleko ještě před svatbou, ale i na to existovala přiměřená řešení. V minulosti se antikoncepce používala prakticky jen v nevěstincích. A tak existovala rozumná rovnováha mezi lidským sexuálním pudem a kulturou, v níž člověk vyrůstal. [...]

Křesťanství nám nabízí několik praktických myšlenek, které byly pro svět naprostou novinkou: Obětovat se ve prospěch druhých. Modlit se za své nepřátele. Žít ve slibu chudoby, čistoty a poslušnosti. Dát mladým ženám právo vybrat si, koho si vezmou. Ale možná nejexotičtější prvek naší víry je nauka o nerozlučnosti manželství: „Dokud nás smrt nerozdělí.“

Co nás naučily rozvody
Víme, jaká jsou čísla o rozvodech. A také víme, jak ničivé jsou jejich důsledky pro děti. Zeptejte se učitelů, kteří každý den stojí před svými žáky – ti je poznají na první pohled. V tomto ohledu má církevní stanovisko něco do sebe. Ježíš v tom byl naprosto jednoznačný – a jeho učedníci z toho byli v šoku. Když Ježíš odmítl rozvod, jeho učedníci mu řekli: „Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lepší se neženit.“ (Mt 19,10) Člověk by čekal, že je Ježíš nějak povzbudí nebo že jim dá rady, jak si posílit vztah. Ale ne! Ježíš s nimi souhlasí! Doporučuje jim celibát.

Sedmdesátá léta byla dobou individuální svobody – všechno mělo být možné. Lidé tehdy neustále hovořili o sexuální svobodě. Diskutovalo se do aleluja o volné lásce s kýmkoli a kdykoli. Ale v praxi manželství to často neznamenalo nic jiného než teror nevěry, který muže i ženy doháněl k zoufalství. Člověk by si řekl, že jsme za ta léta dost zaplatili za svoje chyby a že jsme se z nich už poučili. Ale kdepak! Třeba Heleen van Royenová [nizozemská spisovatelka a feministka, pozn. red.] se dnes s nadšením rozplývá nad tím, že „monogamie je přežitek“ a že nevěra je skvělá věc. Ale jestli nás minulost něco naučila, pak to, že „svoboda“ v oblasti sexuality zničila mnoho laskavých a inteligentních lidí. Všichni museli předstírat, že to „musí být v pohodě“, přestože to jejich srdce nedokázalo přijmout. Mnohokrát jsem viděl, jak se lidé kroutili v bolestné snaze přijmout něco rozumem, zatímco jim pukalo srdce.

Sex, láska a věrnost – zapomenutý vztah?
„Sex nemá nic společného s láskou a věrností,“ tvrdí Heleen van Royenová. Bible to vidí úplně jinak. S láskou je třeba zacházet opatrně. A právě proto má všechno společného s věrností. Možná bychom měli znovu objevit sílu exkluzivity ve vztahu. Bible neodsuzuje nevěru, smilstvo, pornografii a další věci jen tak pro nic za nic. Dělá to proto, že láska má VŠECHNO společného s věrností.

Co nám přineslo 50 let sexuální svobody? Obrovský počet dětí vyrůstajících v neúplných rodinách. Miliony lidí vážně nemocných kvůli pohlavně přenosným infekcím. Muže středního věku, kteří kvůli závislosti na pornu ztratili ženy, děti i sebeúctu. Ženy, které zůstaly samy, protože jejich manžel „neviděl problém“ v tom odejít se sekretářkou. A co je nejsmutnější: nespočetné řady žen, které nikdy nedokázaly zapomenout na bezbranné děti, které se v rámci své „svobodné volby“ rozhodly nechat potratit.

Dokonce i v církvi tato doba napáchala obrovské škody a zanechala mnoho obětí. Je čas znovu objevit pravou lásku. Biblické poselství je naprosto jasné. Ano, někdy je tvrdé. Ale kvůli tomu ho nemůžeme jen tak odsunout stranou. Jakou cenu má „sexuální svoboda“, když kvůli ní zbytek vašeho života skončí v troskách? Pokud je pravda, co se píše v Bibli, pak stojí za to onu pravdu skutečně objevit. Protože nám nabízí něco fantastického – skutečnou svobodu.

Mons. Robert Mutsaerts
Přeložil Jan Šindelka


Další články



Proč jsem se stal katolíkem? Odpověď je Eucharistie

28.02.2025, National Catholic Register

Téměř všichni protestantští konvertité v příběhu o svém obrácení dosvědčují moc Eucharistie. Při svém pokusu prokázat nesprávnost katolicismu jsem si jen ověřil jeho správnost. S manželkou jsme byli členy jedné evangelikální „nedenominační“ církve a pracoval jsem na protestantské střední škole. Věděl jsem, že kdybych se připojil ke katolické církvi, nemohl bych na té škole dál působit. Vzpomínám si, jak jsem jeden týden seděl na bohoslužbě a říkal si: „Ve své teologii můžu být katolíkem a přitom dál chodit sem do protestantského sboru.“

Svatý Jan Nepomucký a úloha církve ve společnosti

16.05.2025, RC Monitor 9/2025

Demokracie a svoboda, to jsou dnes často diskutované pojmy. Někde v hloubi lidského srdce toužíme po svobodě a chceme s druhými vytvořit takovou společnost, ve které bychom se cítili svobodni. Společnost, jež by byla postavena na spravedlivých zákonech, které budou dodržovány nebo aspoň respektovány.

Všechno je tak, jak má být

02.06.2025, RC Monitor 10/2025

Jsou chvíle, kdy si člověk říká, že nemá to, co by chtěl a po čem touží. A tak stále hledá něco jiného, lepšího. Hodně lidí na světě cítí jakousi neúplnost, ne–celost a podvědomě cítí nenaplnění, i kdyby třeba vyhráli milion ve sportce nebo dostali nejprestižnější světovou cenu. Pořád má takový člověk pocit, že mu něco chybí a není nikdy spokojený.

Smlouva České republiky se Svatým stolcem

04.06.2025, KSA

Klub sv. Athanasia zve na přednášku JUDr. Jakuba Kříže Ph.D. na téma Smlouva České republiky se Svatým stolcem. Přednáška o tzv. konkordátu se uskuteční v úterý 17. června v Praze.

Kde jsou muži, kteří by odpověděli na Boží volání?

28.05.2025, The American Spectator

Muže neinspiruje diverzita, rovnost ani inkluze. Ať už tyto hodnoty představují cokoli, rozhodně to nejsou mužské vlastnosti. Mladí muži dnes zkrátka nemají ambice stát se kněžími – rozhodně ne v takovém počtu jako dříve. Podle vatikánské publikace Annuarium Statisticum Ecclesiae dochází v posledních dvanácti letech k trvalému poklesu počtu kněžských povolání. V roce 2023 bylo na celém světě jen 106 495 seminaristů, což je pokles oproti 108 481 v roce 2022. Od roku 2011 klesl počet mužů připravujících se na kněžství téměř o 12 %, přičemž od roku 2019 zájem poklesl o více než polovinu. Proč dnes tak málo mužů odpovídá na povolání ke kněžství?

Pívečko a Eucharistie

03.03.2025, RC Monitor 4/2025

Jeden z četných papežů Františků, a to jako náhodou zrovna ten skutečný a nevysněný, praví v úvodu k novele církevního trestního práva, dohnán na poslední chvíli akutním nebezpečím disciplinárního rozkladu v církvi: „Užití trestů ze strany pastýřů a představených se jeví jako nezbytné. Pastýřova nedbalost v přístupu k trestnímu systému činí zjevným, že neplní svůj úřad řádně a věrně.“


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.







MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2025 Res Claritatis, z.s.