Je čas znovu objevit pravou lásku

Kde je kořen problému? Ne, není to antikoncepční pilulka. Ani modernističtí teologové nebo zdánlivě nejasné dokumenty druhého vatikánského koncilu. Ani zednáři nebo nahatí hippies s tamburínami. To všechno jsou jen symptomy. Krize v církvi obvykle začínají u biskupů a duchovenstva. Problém je, že chtějí být oblíbení. A že máme neustálou touhu být „společensky relevantní“. Místo toho, abychom volali společnost k tomu, aby se přizpůsobila evangeliu, přizpůsobujeme se my jí. Nejlepší způsob, jak se stát zbytečnými. Kdo by stál o něco, čeho už je všude dost? Možná to zní atraktivně pro politiky a manažery, ale ne pro svaté. Říkejte lidem to, co chtějí slyšet – a Boha nikdy nenajdou. Věřím, že je pravdivé tvrzení: „Kdo se ožení s duchem doby, brzy zůstane vdovcem.“

Peníze a ženský zadek
V mládí jsem měl faráře, jehož kázání se vždy nesla v duchu toho, že jsme všichni nesmírně dobří a milí. Klidně by mohl být autorem klišé: „Já jsem v pohodě, ty jsi v pohodě, všichni jsou v pohodě.“ U mě to vedlo k tomu, že jsem téměř ztratil víru. Protože jestli tohle je křesťanství, tak to se rovnou můžu přihlásit do kurzu aranžování květin. V jednu chvíli jsem se rozhodl chodit do jiného kostela – jednoduše do toho, který byl nejblíž. Tam jsem narazil na faráře, který kázal přesný opak. Opravdu nekompromisně nám to dával najevo. Nejsem masochista, a přesto jsem ho rád poslouchal, protože jsem tehdy poprvé v životě pochopil: musím konečně něco udělat pro svou víru a přestat s tím pohodlným „gaučovým“ křesťanstvím. Je sice pohodlné, ale nikam nevede. Začni brát svou víru vážně a zjistíš, že zázraky ze světa ještě nezmizely – že je to sice břemeno, ale zároveň obrovská milost.

Moje generace na večírcích nadšeně prohlašovala, že Bůh je mrtev a pravda neexistuje – nanejvýš snad, že „každý má svou vlastní pravdu“. Hodnoty a normy? Pouze otázka vkusu. Rozum? To je jen otrok našich tužeb. Heslo, kterým se měl řídit život? Peníze a ženský zadek – okolo toho se točí svět. Tak se z mých středoškolských let stala doba kultivované lhostejnosti vůči všemu, co se tvářilo smysluplně. Na univerzitě v Tilburgu – která byla dočasně dokonce přejmenována na Karl Marx Hochschule – jsem se seznámil s Kantovým názorem, že lidský rozum je příliš omezený na to, aby mohl poznat pravdu o Bohu, dobru a zlu. A pak nás Wittgenstein učil, že o čem nemůžeme mluvit, o tom musíme mlčet. Skutečně seriózní lidé se podle něj mají zabývat pouze přírodními vědami – a náboženství do toho nepatří.

Zachránilo mě, že jsem nastoupil na právnickou fakultu, což je přece jen rozumná záruka toho, že si člověk zachová zdravý rozum. A také rodiče, kteří byli velmi zbožní, ale zároveň víru přirozeně žili. Možná právě proto jsem byl nakonec zachráněn. Víru jsem nikdy neztratil. Proč? To vlastně sám nevím. Kdybych se spokojil s Kantovým tvrzením, že tradice není legitimním zdrojem poznání, znamenalo by to zahodit svůj morální kompas. Ztratil bych všechno, co jsem si z civilizace a výchovy svých rodičů odnesl.

Falešná svoboda
Přírodní vědy nám neříkají nic o tom, co je dobré a co zlé. Přitom právě to je nezbytné pro smysluplná životní rozhodnutí. Pokud už nevěříme v morální řád, život ztrácí hodnotu, smysl a cíl. Pak je všechno jedno: opíjet se do bezvědomí má stejnou hodnotu jako studovat. Drzost je totéž co zdvořilost. A nakonec je i život roven smrti. A co pak zbývá? Jen touhy a žádosti. Vidíme, jak dnes každý [...] běhá za svým vlastním pohlavním orgánem, přeskakuje z jedné módní vlny na druhou, protože nic ho ve skutečnosti neuspokojí.

Nemyslím si, že by nezávazné užívání si vedlo k opravdovému štěstí. Žijeme v době falešné svobody, která ve skutečnosti znamená otroctví v nekonečném kolečku nízkých žádostí. A když už chceme říct něco ušlechtilého, tak nanejvýš něco politicky korektního o toleranci a boji proti diskriminaci, nebo – to je dnes obzvlášť populární – že musíme chránit klima.

Co namísto toho nabízí křesťanství? Především život Krista poskytuje silný vzor pro osobní etiku. Ježíš nebyl politicky korektní, ale žil nadlidským způsobem ctností. Obětoval sám sebe, aby vyprosil odpuštění za naše osobní chyby a omyly a přinesl naději na věčný život. Abychom toho dosáhli, musíme se přestat upínat na své žádosti a místo toho se dát do služby dobru. To znamená vázat se k tomu, co je správné – a právě v této oddanosti dobru spočívá pravá svoboda duše. Tato věrnost dobru nás ve skutečnosti osvobozuje.

Křesťanství je také zásadní pro přežití našich moderních ideálů. Toleranci nevynalezl John Locke, ale pochází z Kristova přikázání lásky k bližnímu. Lidská práva nevznikla v osvícenství, ale navazují na křesťanskou tradici přirozeného práva. Základní princip moderního právního státu – že občané jsou svobodní a vláda je povinna sloužit obecnému dobru – má své kořeny v křesťanství. Domnívám se, že bez křesťanství je jen malá šance, že tyto hodnoty přežijí. Stojí za zamyšlení, že právě v nekřesťanských částech světa jsou lidská práva nejhruběji porušována a že bezbožné režimy v Evropě měly nejmenší úctu k lidské důstojnosti.

„Dokud nás smrt nerozdělí“
Pokud existuje jedna oblast, ve které nám církev údajně kazí radost, pak je to sex. Nejrozšířenější mýtus o katolické církvi je, že její pohled na sexualitu je jedno velké NE! A přitom je sexualita naprosto přirozenou součástí života. Už jste někdy viděli záběry lososů, jak plavou proti proudu, dorazí naprosto vyčerpaní – a to jen proto, aby se mohli rozmnožit? Mám pocit, že lidský sexuální pud není o moc slabší. Kdysi se to prostě nazývalo dospělostí a řešení bylo jednoduché: sňatek. Hodně dětí znamenalo hodně pomocníků, kteří později přispívali k obživě rodiny. Navíc to bylo vaše zajištění na stáří, když už člověk nebyl schopen pracovat. Samozřejmě, mladí muži někdy zašli příliš daleko ještě před svatbou, ale i na to existovala přiměřená řešení. V minulosti se antikoncepce používala prakticky jen v nevěstincích. A tak existovala rozumná rovnováha mezi lidským sexuálním pudem a kulturou, v níž člověk vyrůstal. [...]

Křesťanství nám nabízí několik praktických myšlenek, které byly pro svět naprostou novinkou: Obětovat se ve prospěch druhých. Modlit se za své nepřátele. Žít ve slibu chudoby, čistoty a poslušnosti. Dát mladým ženám právo vybrat si, koho si vezmou. Ale možná nejexotičtější prvek naší víry je nauka o nerozlučnosti manželství: „Dokud nás smrt nerozdělí.“

Co nás naučily rozvody
Víme, jaká jsou čísla o rozvodech. A také víme, jak ničivé jsou jejich důsledky pro děti. Zeptejte se učitelů, kteří každý den stojí před svými žáky – ti je poznají na první pohled. V tomto ohledu má církevní stanovisko něco do sebe. Ježíš v tom byl naprosto jednoznačný – a jeho učedníci z toho byli v šoku. Když Ježíš odmítl rozvod, jeho učedníci mu řekli: „Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lepší se neženit.“ (Mt 19,10) Člověk by čekal, že je Ježíš nějak povzbudí nebo že jim dá rady, jak si posílit vztah. Ale ne! Ježíš s nimi souhlasí! Doporučuje jim celibát.

Sedmdesátá léta byla dobou individuální svobody – všechno mělo být možné. Lidé tehdy neustále hovořili o sexuální svobodě. Diskutovalo se do aleluja o volné lásce s kýmkoli a kdykoli. Ale v praxi manželství to často neznamenalo nic jiného než teror nevěry, který muže i ženy doháněl k zoufalství. Člověk by si řekl, že jsme za ta léta dost zaplatili za svoje chyby a že jsme se z nich už poučili. Ale kdepak! Třeba Heleen van Royenová [nizozemská spisovatelka a feministka, pozn. red.] se dnes s nadšením rozplývá nad tím, že „monogamie je přežitek“ a že nevěra je skvělá věc. Ale jestli nás minulost něco naučila, pak to, že „svoboda“ v oblasti sexuality zničila mnoho laskavých a inteligentních lidí. Všichni museli předstírat, že to „musí být v pohodě“, přestože to jejich srdce nedokázalo přijmout. Mnohokrát jsem viděl, jak se lidé kroutili v bolestné snaze přijmout něco rozumem, zatímco jim pukalo srdce.

Sex, láska a věrnost – zapomenutý vztah?
„Sex nemá nic společného s láskou a věrností,“ tvrdí Heleen van Royenová. Bible to vidí úplně jinak. S láskou je třeba zacházet opatrně. A právě proto má všechno společného s věrností. Možná bychom měli znovu objevit sílu exkluzivity ve vztahu. Bible neodsuzuje nevěru, smilstvo, pornografii a další věci jen tak pro nic za nic. Dělá to proto, že láska má VŠECHNO společného s věrností.

Co nám přineslo 50 let sexuální svobody? Obrovský počet dětí vyrůstajících v neúplných rodinách. Miliony lidí vážně nemocných kvůli pohlavně přenosným infekcím. Muže středního věku, kteří kvůli závislosti na pornu ztratili ženy, děti i sebeúctu. Ženy, které zůstaly samy, protože jejich manžel „neviděl problém“ v tom odejít se sekretářkou. A co je nejsmutnější: nespočetné řady žen, které nikdy nedokázaly zapomenout na bezbranné děti, které se v rámci své „svobodné volby“ rozhodly nechat potratit.

Dokonce i v církvi tato doba napáchala obrovské škody a zanechala mnoho obětí. Je čas znovu objevit pravou lásku. Biblické poselství je naprosto jasné. Ano, někdy je tvrdé. Ale kvůli tomu ho nemůžeme jen tak odsunout stranou. Jakou cenu má „sexuální svoboda“, když kvůli ní zbytek vašeho života skončí v troskách? Pokud je pravda, co se píše v Bibli, pak stojí za to onu pravdu skutečně objevit. Protože nám nabízí něco fantastického – skutečnou svobodu.

Mons. Robert Mutsaerts
Přeložil Jan Šindelka