Všechno je tak, jak má být

Někteří lidé se snaží tento pocit přehlušit drogami, jiní adrenalinovými sporty, další nicneděláním, či naopak cestováním po světě, hromaděním majetku. Ale ani bohatí, ani chudí lidé nemají ten pocit dokonalé radosti a štěstí. Jako by se snad na této zemi ani najít dokonalost a trvalá radost nedaly.

Jeden můj kamarád kdysi odpovídal na různé kvízy a testy v novinách a časopisech, posílal soutěžní kupony a doufal, že jednou vyhraje velké peníze. Velmi moc chtěl vyhrát a být bohatý. Ptal jsem se ho, proč? Prý by chtěl mít všechno. Zajímalo mne, jestli by se pak nenudil. Ne, nenudil, odpověděl, sbíral bych třeba mušle. No jo, ale kdybys měl všechno, měl bys přece i ty mušle.

Nějak nedokázal pochopit, že ve chvíli, kdy má člověk všechno, nebaví ho nic. Kde se v nás ale bere ten pocit, že nám něco stále chybí? Kde se ten pocit neúplnosti vzal? Existuje někde nějaká celost?

Jezuitský kněz Anthony de Mello na tuhle otázku odpovídal ve svých knihách. Můžeme být šťastní hned teď. Stačí si uvědomit, že naše touha mít to, co má soused, pramení svým způsobem ze závisti, respektive snahy vyrovnat se mu i jemu podobným. Že naše touha dostat nějakou cenu pramení z nastavení společnosti, která adoruje oceňované lidi – a nám taková světská sláva může dělat velmi dobře. Jsme nastaveni tím, co se od nás očekává. Ale nejsme sami sebou.

Jak píše Antonyj Surožskij v knize V jámě lvové (vydalo Karmelitánské nakladatelství): „Když se pozorně podíváme na svůj život, zjistíme, že jen reagujeme na vnější podněty a vzruchy. Pokud se od toho dokážeme oprostit, uvědomíme si, že jsme úplně prázdní, nejednáme za sebe, ale za svůj bereme ten život, který je (nám) určován zvenku. Málokdy žijeme z bohatství, o němž předpokládáme, že je v hloubi nás samých. Nejdříve se proto musíme naučit být sami sebou.“

Spousta lidí je nešťastných jen proto, že nevědí, co je udělá šťastnými. Co dělá radost nám, jen nám samotným, aniž bychom čekali, co na to řeknou druzí lidé? Procházka přírodou? Jít si zaplavat? Projet se na kole? Přečíst si hezkou knížku? Pracovat na zahrádce? Namalovat obraz? Zajít si do kavárny? Dá se říci, že každý z nás má to, co ke štěstí potřebuje, hned po ruce. A že může být kdykoliv, v jakékoliv chvíli, spokojen s tím, co má. Náš problém je, že neustále hledáme něco lepšího, než abychom se spokojili s tím, co máme a co dobrého to nabízí. Jak moc jsme Bohu vděčni třeba za zdraví, když je máme?

A navíc svým hledáním lepšího projevujeme svou nedůvěru Bohu. Z biblického příběhu o marnotratném synovi právě ten syn, který zůstal doma s otcem a mohl každý den spát v peřinách, mít dobré jídlo, a kdyby si řekl, mohl mít i hostinu pro přátele, tak zrovna on si stěžuje jako mnozí z nás, aniž by si uvědomil, co jemu (nám) Bůh denně dává.

Kdysi jsem jel autobusem za nějakou pro mne tehdy důležitou akcí a cítil jsem se velmi nervózně. Ano, také mi tehdy šlo o to zapůsobit, ukázat společnosti, že beru její pohled na úspěch. Vtom v rádiu, které měl puštěné řidič, začali hrát písničku Všechno je tak, jak má být od jednoho folkového písničkáře. No ano, řekl jsem si tenkrát. Pokud věřím Bohu, je přece všechno tak, jaká má být.

Jan Lipšanský