Všechno je tak, jak má být

02.06.2025, RC Monitor 10/2025

Jsou chvíle, kdy si člověk říká, že nemá to, co by chtěl a po čem touží. A tak stále hledá něco jiného, lepšího. Hodně lidí na světě cítí jakousi neúplnost, ne–celost a podvědomě cítí nenaplnění, i kdyby třeba vyhráli milion ve sportce nebo dostali nejprestižnější světovou cenu. Pořád má takový člověk pocit, že mu něco chybí a není nikdy spokojený.

Někteří lidé se snaží tento pocit přehlušit drogami, jiní adrenalinovými sporty, další nicneděláním, či naopak cestováním po světě, hromaděním majetku. Ale ani bohatí, ani chudí lidé nemají ten pocit dokonalé radosti a štěstí. Jako by se snad na této zemi ani najít dokonalost a trvalá radost nedaly.

Jeden můj kamarád kdysi odpovídal na různé kvízy a testy v novinách a časopisech, posílal soutěžní kupony a doufal, že jednou vyhraje velké peníze. Velmi moc chtěl vyhrát a být bohatý. Ptal jsem se ho, proč? Prý by chtěl mít všechno. Zajímalo mne, jestli by se pak nenudil. Ne, nenudil, odpověděl, sbíral bych třeba mušle. No jo, ale kdybys měl všechno, měl bys přece i ty mušle.

Nějak nedokázal pochopit, že ve chvíli, kdy má člověk všechno, nebaví ho nic. Kde se v nás ale bere ten pocit, že nám něco stále chybí? Kde se ten pocit neúplnosti vzal? Existuje někde nějaká celost?

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

Jezuitský kněz Anthony de Mello na tuhle otázku odpovídal ve svých knihách. Můžeme být šťastní hned teď. Stačí si uvědomit, že naše touha mít to, co má soused, pramení svým způsobem ze závisti, respektive snahy vyrovnat se mu i jemu podobným. Že naše touha dostat nějakou cenu pramení z nastavení společnosti, která adoruje oceňované lidi – a nám taková světská sláva může dělat velmi dobře. Jsme nastaveni tím, co se od nás očekává. Ale nejsme sami sebou.

Jak píše Antonyj Surožskij v knize V jámě lvové (vydalo Karmelitánské nakladatelství): „Když se pozorně podíváme na svůj život, zjistíme, že jen reagujeme na vnější podněty a vzruchy. Pokud se od toho dokážeme oprostit, uvědomíme si, že jsme úplně prázdní, nejednáme za sebe, ale za svůj bereme ten život, který je (nám) určován zvenku. Málokdy žijeme z bohatství, o němž předpokládáme, že je v hloubi nás samých. Nejdříve se proto musíme naučit být sami sebou.“

Spousta lidí je nešťastných jen proto, že nevědí, co je udělá šťastnými. Co dělá radost nám, jen nám samotným, aniž bychom čekali, co na to řeknou druzí lidé? Procházka přírodou? Jít si zaplavat? Projet se na kole? Přečíst si hezkou knížku? Pracovat na zahrádce? Namalovat obraz? Zajít si do kavárny? Dá se říci, že každý z nás má to, co ke štěstí potřebuje, hned po ruce. A že může být kdykoliv, v jakékoliv chvíli, spokojen s tím, co má. Náš problém je, že neustále hledáme něco lepšího, než abychom se spokojili s tím, co máme a co dobrého to nabízí. Jak moc jsme Bohu vděčni třeba za zdraví, když je máme?

A navíc svým hledáním lepšího projevujeme svou nedůvěru Bohu. Z biblického příběhu o marnotratném synovi právě ten syn, který zůstal doma s otcem a mohl každý den spát v peřinách, mít dobré jídlo, a kdyby si řekl, mohl mít i hostinu pro přátele, tak zrovna on si stěžuje jako mnozí z nás, aniž by si uvědomil, co jemu (nám) Bůh denně dává.

Kdysi jsem jel autobusem za nějakou pro mne tehdy důležitou akcí a cítil jsem se velmi nervózně. Ano, také mi tehdy šlo o to zapůsobit, ukázat společnosti, že beru její pohled na úspěch. Vtom v rádiu, které měl puštěné řidič, začali hrát písničku Všechno je tak, jak má být od jednoho folkového písničkáře. No ano, řekl jsem si tenkrát. Pokud věřím Bohu, je přece všechno tak, jaká má být.

Jan Lipšanský

Další články

Konkretizace abstraktní manželky

22.10.2025, RC Monitor 19/2025

Setkávám se s mladými lidmi, kteří přemýšlejí o své životní cestě. Často hledají opěrné body, a tak jim říkám, co o tom vím. Když jsem před asi 35 lety přemýšlel já, zda mě Bůh volá k manželství nebo kněžství, ptal jsem se různých lidí na jejich zkušenosti. Každý odpovídal trochu jinak. Jedním z lidí, na které jsem se tehdy obrátil, byl Mons. Josef Socha, v té době sekretář biskupa Karla Otčenáška. Byl spolužákem mé matky na kroměřížské konzervatoři a oba rodiče si ho velmi vážili.

Nepraktikující katolíci

13.04.2026, RC Monitor 6/2026

Podle frekvence témat řešených v českém křesťanském on-line prostoru by se mohlo zdát, že věřící a duchovně hledající u nás trápí několik zcela zásadních otázek, a to: O kterých církevních svátcích je otevřeno v Tescu; jestli se po masturbaci oslepne a konečně zda člověk k tomu, aby měl autentický vztah k Bohu, potřebuje chodit do kostela.

Co znamená „věřit srdcem“?

07.04.2026, RC Monitor 6/2026

Španělská biskupská konference nedávno publikovala rozsáhlou doktrinální nótu o roli emocí v aktu víry s příznačným názvem Cor ad cor loquitur – „Srdce mluví k srdci“. Motto, jež si kdysi zvolil sv. John Henry Newman a které převzal od sv. Františka Saleského, vystihuje základní křesťanskou intuici: vztah mezi Bohem a člověkem není pouze intelektuální ani pouze morální, ale zasahuje celé lidské bytí – rozum, vůli i emoce.

Bojíte se pekla? Už v něm jste, aniž o tom víte. Škoda, že jsme tady

12.03.2026, RC 4/2026

Když v roce 2006 vyšla Benatarova kniha Nebýt či být. O utrpení, které přináší příchod na tento svět, vyvolala v akademických kruzích i mimo ně nebývalý ohlas. Do té doby snad žádný myslitel nevěnoval tak velké systematické úsilí tomu, aby prokázal nesmyslnost lidské existence. David Benatar vychází ze základního faktu nahodilosti lidského života, tedy z vědomí, že sice existujeme, ale nikoliv nutně. Mohli jsme totiž také nebýt a z této neexistence, která byla ostatně mnohonásobně pravděpodobnější než naše existence, jsme byli vrženi do nehostinného světa, v němž jdeme vstříc nepředvídatelnému a mnohdy naprosto brutálnímu osudu.

Tři lekce od Eriky Kirkové

20.02.2026, Catholic Culture

Prohlášení Eriky Kirkové o tom, že vrahovi svého manžela odpustila, bylo za dlouhou dobu největším projevem oslavy Boha ze strany veřejně známé osobnosti. Kromě jejího hrdinského příkladu odpuštění, který mluví sám za sebe, se od ní, myslím, můžeme naučit ještě dvě další věci. V jednom rozhovoru řekla, že nechce být vtažena do snah o to, aby vrah jejího manžela dostal trest smrti.

U soudu se lhát nesmí. V novinách je to norma

17.12.2025, Syrzdarma.cz

Během dlouhých staletí lidstvo metodou pokus–omyl zdokonalovalo proces hledání pravdy v soudním procesu, ve kterém je v sázce spravedlnost a mnohdy i lidský život. Lež u soudu znamená trest. V novinách mohou lhát všichni, zejména v době války. Slavný americký novinář o tom napsal v roce 1919 esej.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.