29.08.2025, RC Monitor 12/2025
Italský neo–aristotelský filosof Enrico Berti z toho správně vyvozuje, že skutečnost, v níž žijeme (včetně nás samých), nemůže z Absolutna vycházet nutně. Zbývají tak jen dvě možnosti. Buď vychází náhodně, nebo svobodně. Náhoda je ale vyloučena, neboť to, co je absolutně nutné (Absolutno), neskýtá žádný prostor pro náhodu. Náhoda je to, co se děje mimo nutný řád. Absolutno však nepojí žádný nutný poměr (řád) s něčím jiným od sebe, takže v tomto směru se nemůže nic uskutečnit mimo nutný řád. Kosmos nemůže z „rukou“ Absolutna „vyklouznout náhodou“. Svět z Něj tedy vychází svobodně. To znamená, že Absolutno je přes svou nutnost svobodné. Je-li ale svobodné, musí mu být též vlastní i poznání, neboť svoboda poznání předpokládá. Nihil volitum nisi praecognitum. Vyjádřeno jinými slovy, z této argumentace je patrné, že jsme tvořeni inteligentním a svobodným Tvůrcem.
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
Je zajímavé, že například již Platon svým myšlením získal vhled do těchto fascinujících poměrů. Z jeho podobenství o jeskyni se dozvídáme, že jakmile filosof cestou nezměrného úsilí vystoupil z jeskyně, spatřil Skutečnost Dobra a pochopil, že zcela nezištně expanduje mimo sebe. Učinil objev, že základním zákonem reality je dávání se a štědrost. Právě proto si uvědomuje, že nesmí setrvávat v blaženém patření mimo jeskyni, nýbrž musí se do ní opět vrátit a pokusit se, aby i jeho bývalí spoluvězni získali účast na daru tohoto poznání a tím pádem i na darech, jejichž osvojení takové poznání předpokládá. [„Produxit enim res in esse propter suam bonitatem communicandam creaturis, et per eas repraesentandam“ (Vyvedl věci do bytí proto, aby tvorům udělil něco ze své dobroty a aby byl jimi reprezentován). Tomáš AKVINSKÝ, Summa theologiae, I, 47, 1, corpus articuli.]
2. Člověk jako nejvyšší výraz štědrosti Absolutna v hmotném světě
Pro další rozvíjení našeho tématu je pojem reprezentace, obsažený v právě citované pasáži od Tomáše Akvinského (viz výše), stěžejní. Tvůrce povolává skutečnosti odlišné od Sebe do bytí, aby Ho reprezentovali. Slovo re–praesentatio znamená zpřítomnění. Tvorové mají svým bytím a svou činností zpřítomňovat svého Původce. To je možné jen za podmínky, že stvořené reality se svému Tvůrci nějak podobají a svou činností kontinuálně připodobňují. Klasická filosofie Boha užívá v této souvislosti dva výrazy: vestigium a imago. Všem sub–humánním skutečnostem je připsána podoba s Tvůrcem ve formě vestigia. Vestigium je stopa, kterou Původce univerza ve svém díle zanechal. Například už samotné bytí věcí a jejich činnost je třeba za takovou stopu považovat, protože právě v nich se zračí vzdálená podoba vzniklých skutečností s jejich bytostným Pramenem. [Tento Pramen bytí je a je činný, což je doloženo tím, že působí od sebe odlišné skutečnosti.]
Pro vyjádření podobnosti člověka a Tvůrce je však vyhrazen termín imago. Lidská bytost je tvořena jako imago Dei, jako obraz Boha. Funkce obrazu spočívá v tom, že zobrazuje neboli zpřítomňuje svoji reálnou předlohu. Existence obrazu představuje jistý paradox, kterého si všiml opět již Platón v příslušných pasážích dialogu Sofista. Když někomu ukáži fotografii osoby jménem Petr Novák a on ji zná, odpoví na otázku „kdo to je?“ bez váhání: „to je Petr Novák“. Ale ve skutečnosti to není Petr Novák ve svém reálném bytí, nýbrž pouze jeho obraz. Ten však právě tuto osobu zpřítomňuje, což ospravedlňuje zmíněnou odpověď. Ve srovnání s pravým, substanciálním bytím Petra Nováka má obraz bytí umenšené, vztahové: vším, čím je jako obraz, odkazuje mimo sebe a ukazuje na zdroj, z něhož byl pořízen. A právě v této situaci se nachází člověk. Jakožto obraz už svým samotným bytím odkazuje a ukazuje na Toho, který mu bez přestání udílí účast na životě.
Rozdíl mezi vestigium a imago spočívá mimo jiné v tom, že bytosti tvořené k obrazu Boha mají schopnost se svému Dárci stále více připodobňovat prostřednictvím svého svobodného jednání. Právě proto, že jsou svobodné, může jejich jednání nabývat dvojího charakteru – charakteru postupného připodobňování se Bohu, anebo charakteru postupného ztrácení této podoby.
Jestliže mezi Zdrojem Bytí a člověkem panují tyto poměry, znamená to, že jeho existence jako muže a ženy splňuje taktéž kritéria vázaná na bytí obrazu. Člověk nezpřítomňuje Tvůrce v tomto světě jako pohlavně neutrální jedinec, nýbrž jako muž a žena.
3. Lidská sexualita jakožto schopnost „zobrazování“ Tvůrce
Při pozornější úvaze nad úkonem tvoření docházíme k závěru, že samotné bytí tvorů je základní hodnotou, která je ze strany svého Původce záměrně chtěna a respektována. Pro člověka jakožto učiněného ad imaginem Dei z toho plyne, že i on má k existenci světa zaujmout postoj úcty a respektu – už to je akt, jímž se svému Tvůrci připodobňuje. A jelikož se bytí stvořených věcí uskutečňuje odstupňovaně od anorganických jsoucen až po bytí osob, má být tento postoj úcty a respektu rovněž odstupňovaný. Osobnímu bytí člověka tak má být vyhrazena úcta a respekt, které překonávají analogicky stejný způsob vztahování se k ostatnímu tvorstvu.
Člověk se sám sobě odhaluje jako bytost společenská. Aby žil a aby dosáhl určité kvality svého života, je v tom mnohonásobně odkázán nejen na podpůrnou působnost celého kontextu existujících věcí (kosmos), nýbrž zvláště na neustálou pomoc druhých lidí. I myslitelé, kteří považují vztahy mezi lidmi za primárně konfliktní, uznávají, že bez společenské asistence by byl život člověka nesnesitelný a dlouhodobě neudržitelný. [Například ve XIII. kapitole díla Leviatan od Thomase Hobbese, pro něhož spočívá přirozený stav lidí v jejich vzájemném nepřátelství (válka všech proti všem), čteme proslavenou autorovu větu o tom, že bez společenské podpory ze strany druhých lidí by byl život každého člověka „solitary, poor, nasty, brutish
and short“ (osamělý, nuzný, bídný, brutální a krátký).] Ale i společnost se může realizovat a fakticky se i realizuje na různých úrovních. Tou nejzákladnější společností je rodina neboli vztah muže a ženy, bez něhož by žádná další společnost nemohla vůbec existovat. To znamená, že úcta a respekt mají v rámci rodiny zcela zvláštní místo. I lidská sexualita jakožto specifický výraz společenskosti rozumem nadaných bytostí musí být proniknuta těmito kvalitami. V následných úvahách se zamyslíme nad tím, jakých konkrétních podob nabývají tyto hodnoty v intimním vztahu mezi manželi.
Lidská sexualita a její eschatologické naplnění: Přípravné úvahy
Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 3. část
Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 4. část
Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – 5. část
Lidská sexualita a její eschatologické naplnění – závěr
Mgr. Roman Cardal PhD.
14.05.2025, poutkm.cz
V sobotu 24. května 2025 se na Svatém Hostýně uskuteční Jubilejní pouť křesťanských médii. Redakce RC Monitoru se účastní také. Událost, která propojí víru, média a společenství, přinese bohatý program pro novináře, tvůrce, rodiny i širokou veřejnost. Nenechte si ujít tuto událost na významném mariánském poutním místě. Záštitu nad akcí převzal litoměřický biskup Mons. Stanislav Přibyl, předseda Rady sdělovacích prostředků ČBK.
27.06.2025, RC Monitor 12/2025
Svatý Jan Maria Vianney v jednom ze svých kázání řekl: „Jestliže, drazí bratři, nemilujeme dobrého Boha, jsme velmi nešťastní.“ Možná právě proto žijeme v době, kterou bychom mohli označit jako dobu horečné honby za štěstím. Kdekdo se za ním honí, kdekdo o něj usiluje, kdekdo ho hledá, kdekdo o něm mluví. Ale jsou ti, kteří podlehli této honbě, opravdu šťastní? Spíše to vypadá, jako by se zástupy těch, kteří usilují o štěstí, stále zahušťovaly, místo aby řídly.
02.10.2025, RC Monitor 18/2025
Vidíme-li prostřený stůl a na něm pestrý výběr všeho možného, je těžké zabránit tomu, aby se nám sbíhaly sliny. Pana Pavlova nelze obejít, jsou to reflexy. Ale dříve než usedneme k bohaté tabuli, bychom si měli položit otázku, kdo nám onu hostinu přichystal a zve-li nás ke stolu za účelem našeho nasycení, nebo abychom se my sami ocitli též na jídelním lístku.
12.07.2025, RC Monitor 13/2025
Na začátku léta asi většina lidí myslí na dovolenou, prázdniny a také na děti. Na ty asi přede vším. Přejeme jim jistě pěkné prázdniny, aby si užily sluníčka, vody, hor, lesů, táborů a všeobecně zábav. A jistě není náhodou, že právě na začátku si připomínáme jednu dívku, která, vlastně ještě ve věku dětském, vydala svědectví takové, že díky němu se jí dostalo cti oltáře. Pravda, u nás je v kalendáři tato světice poněkud paradoxně zastíněna jakýmsi mistrem z Husince, ale to jen proto, že nám stát na jeho počest dává volno. A letos navíc je to také neděle.
28.07.2025, RC Monitor 14/2025
O statistice se v jedné televizní pohádce zpívá: „Neklesejme na mysli, ona nám to vyčíslí.“ Mno, jeden by na mysli i klesl, kdyby se zamyslel nad tím, co spočítal Eurostat o dětech v tzv. „samostatných domácnostech“ (= buď jedna osoba žijící samostatně, nebo skupina osob, které nemusí být nutně příbuzné a žijí na stejné adrese se společným vedením domácnosti, tj. sdílejí alespoň jedno jídlo denně nebo obývací pokoj). Už v tom (alespoň já) vidím prapodivnou zvláštnost, že Eurostat necítí potřebu počítat rodiny (ale budiž).
08.09.2025, RC Monitor 16/2025
Realistická filosofie ukazuje, jak se v objektivně dané realitě jedno uskutečňuje v mnohém a mnohé se na různých úrovních sjednocuje. V sub–humánní sféře se jedná o prostou danost, jež nachází svůj výraz ve specifické, generické a analogické podobnosti mezi skutečnostmi světa. Specifikum člověka spočívá mimo jiné v tom, že si tyto souvislosti uvědomuje, že je poznává. Poznání je činností, jíž poznávající subjekt komunikuje s poznaným předmětem.