Obětování katolíků kvůli ekumenismu

Jako příklad slouží nedávný případ chatu skupiny mladých dospělých katolíků, které duchovní pokárali za to, že si vyměňovali zprávy s žertovným postojem k protestantským tématům. Katolíci, zejména ti mladší, jsou ve jménu křesťanské lásky nabádáni k větší otevřenosti vůči protestantům, což je obtížné, ne-li nemožné, odlišit od výzvy k tomu, aby byli méně katoličtí, i když by to ti, kdo toto chování prosazují, nikdy takhle upřímně nepřiznali.

Jedním z hlavních argumentů...
... proti nadšeným katolíkům je to, že budou protestanty urážet a tím je zapudí. Proto si na takové zprávy dávejte pozor, aby žertíky někoho neodradily. To je však poměrně nový přístup, v rozporu s lidským chováním a dlouhým řetězcem svatých, kteří říkali pravdu, protože to byla pravda a protože lidé mají právo ji slyšet. Edmund Kampián psal v Decem rationes (Deset důvodů) o protestantech způsobem, který by dnes nebyl považován za ekumenický:

V průběhu celých patnácti století tito muži nenacházejí město, vesnici ani domácnost, které by se hlásily k jejich učení, dokud nějaký nešťastný mnich krvesmilným sňatkem nepřipravil o věneček pannu zaslíbenou Bohu, švýcarský gladiátor nezosnoval spiknutí proti své vlastní zemi nebo se Ženevy nezmocnil ocejchovaný uprchlík.

Jeho myšlenky byly navzdory jízlivému vyjadřování pravdivé a spis Decem rationes měl obrovský vliv jak tím, že zvýšil počet konverzí, tak tím, že inspiroval demoralizované katolíky. (Kampián byl nakonec pro svou víru zabit.) Kdyby byla současná metoda konverze prostřednictvím vlažnosti platná, Kampián by se svým čtenářům jedině odcizil, ale to se nestalo.

Pravda někdy bolí a humor tu bolest může zmírnit. Chesterton byl milován pro svůj důvtip, s nímž tvrdil, že „protestantismus přivedli na svět lidé, kteří si byli jisti svou neomylností, a žije dál v lidech, kteří si nejsou jisti, že vůbec existuje něco spolehlivého a bez chyb“. Nelze určit, kolik lidí po své vlastní konverzi obrátil ke katolictví, ale víme, že jich bylo hodně a že se sám nikdy nestyděl říkat pravdu.

Mše s tamburínami, Světové dny mládeže s hostiemi v plastových krabicích i snahy napodobovat megasbory opomíjejí, že lidi po celé věky něco přitahovalo. Všechny tyto pokusy obracet lidi ředěním by nás mohly vést k otázce: Proč by se vůbec někdo měl stát katolíkem? Pokud je katolictví pouze jedna denominace mezi mnoha jinými přijatelnými možnostmi, proč by někdo souhlasil s vyšším pověřením, které se pojí s konverzí? Katolictví nás žádá, abychom se změnili. Pokud ho nelze vymezit jako v určitém smyslu lepší než ostatní denominace, pak by příslušníci jiných křesťanských vyznání nevnímali žádný důvod ke konverzi, natož k oběti, která s ní často jde ruku v ruce.

Pro mnohé konvertity...
... znamená přestup ke katolictví ztrátu kontaktu s ostatními členy rodiny a odmítnutí starými přáteli. Lidé toto vše nepodstupují proto, že katolíci jsou milí lidé (byť často opravdu jsou). Jdou do toho, když nabudou přesvědčení, že to, co o sobě Církev tvrdí, je pravda, a že to tudíž je nejlepší způsob, jak sloužit Kristu. Zmíněné oběti přinášejí jako projevy lásky. Představa, že katolictví lidi zaujme, pokud budeme méně mluvit o rozdílech a poukazovat jen na to, co máme podobné, je prostě mylná. Není důvod konvertovat k tomu, co člověk už má.

Pak tu je téma toho, co je dlužno věrným katolíkům, aby nebyli vydáni na oltář konverze. Musíme implicitně tvrdit, že by na tom byli lépe nebo přinejmenším stejně, kdyby byli někde jinde – bez svátostí a depozita víry? Právě to děláme, když se vyhýbáme tomu, abychom směle mluvili o své víře. Je urážlivé tvrdit, že odlišnosti naší víry jsou tak nepodstatné, protože ctíme světce, kteří zemřeli za to, co teď redukujeme na nepatrnou odlišnost.

Když sv. Atanáš bojoval s ariánskou herezí, nezdráhal se mluvit o rozdílech mezi stoupenci Trojice a ariány, i když bylo pravda, že toho měli hodně společného. Nelze však přehlížet, když někteří lidé žijí v bludu ohledně toho, co je opravdu hodně důležité. Proto místo konverze ředěním prohlašoval, že „i když je tradici věrných katolíků už jen hrstka, tvoří pravou Církev“.

Aby nedošlo k mýlce, nikdo nevyzývá k agresivitě vůči potenciálním konvertitům, a dokonce ani vůči protikatolicky naladěným protestantům. Stejně tak ovšem není prostor pro mlčení, jímž bychom se podíleli na vině, ale které je dnes mnohem běžnější než zmíněná agresivita. Pokusy zaplnit poloprázdné kostely už desítky let představují ostudnou kapitulaci buď před jinými vyznáními, nebo před rozvráceným světem kolem nás.

V roce 2010 byl papež Benedikt XVI. uvítán ve Westminsterském opatství, které je anglikánské od roku 1550, kdy odtud Alžběta I. pod hrozbou smrti vyhnala mnichy. Benediktova návštěva měla poměrně značnou publicitu, protože tam katolický papež nikdy předtím přivítán nebyl. Měli bychom však chválit to, že současné generace (katolíků i anglikánů) už odlišnosti nezajímají? Pomohly takové projevy ekumenismu přitáhnout lidi blíž k Bohu a blíž k Pravdě? Zaplnily poloprázdné kostely?

V prostředí všeobecného klamání, relativismu a lhostejnosti budou katolíci i potenciální konvertité vždycky potřebovat pravdu. Může se jevit jako radikální, šokující, nebo dokonce urážlivá. Je však zároveň jediným lékem na to, co nás sužuje. Lidské srdce po ní prahne, protože jsme byli stvořeni pro Něho.

Když opouštíme tradice, rituály a pravdy, předávané tisíce let, nikterak nám to neprospívá. Zakotvují nás v duchovní říši stejně jako domov ve světě pozemském. Budeme-li kvůli těm, kdo dosud hledají, svůj domov opouštět, zjistíme, že jsme ztraceni všichni.

Sarah Cainová
Přeložila Alena Švecová