Víra zkoušená ohněm: pohled na biblický základ očistce

Obojí. Dělá to Bůh a svůj díl konáme i my, když s ním spolupracujeme – „jsme Boží spolupracovníci“ (1K 3,9 ČSP); „více než oni všichni jsem se napracoval“ (1K 15,10 ČEP); „s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí“ (Fp 2,12–13); „oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil“ (Mk 16,20).

Navíc se katolíci a protestanti shodují v tom, že po (počátečním) ospravedlnění a znovuzrození by měl křesťan konat dobré skutky a všemožně se snažit růst ve spravedlnosti a svatosti – tj. v procesu posvěcení – „jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života“ (1Pt 1,15); „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského“ (Mt 5,20); „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás“ (J 15,12).

Luther a Kalvín, přední představitelé raného protestantismu, posvěcení technicky oddělovali od ospravedlnění a spasení, ale i tak jasně učili, že dobré skutky jsou v křesťanském životě zcela nezbytné, jako projev či důkaz ryzí, opravdové víry. Protestanti často říkají, že jsou „spaseni pouhou vírou, ale ne vírou, která je sama“.

Názory našich protestantských bratří a sester nesmíme karikovat. Seriózní, teologicky vzdělaní protestanti neučí antinomismus ani názor, že člověka zachrání samotná víra, takže může žít jakýmkoli hříšným, svévolným způsobem života, který se mu zlíbí, aniž by se musel bát o svou konečnou spásu. Naše názory bývají často karikovány a překrucovány; neupadejme v popisu protestantismu do stejného omylu a hříchu.

Katolíci a protestanti se z velké části shodují na tom, že v podstatě každý člověk zemře s hříchem, který dosud přetrvává v jeho životě. Oni si myslí, že to platí o každém; my jsme přesvědčeni, že to platí o převážné většině (kromě několika svatých, kteří dosáhnou bezhříšnosti).

Navíc se shodujeme v tom, že každý, kdo se dostane do nebe, bude od současného hříchu svobodný – nebude za takového pouze prohlášen (jako v protestantském připočteném či právním ospravedlnění) – v souladu s jasným biblickým učením. „A nevstoupí do něho nic nečistého“ (Zj 21,27 ČSP); „svatost, bez níž nikdo nespatří Pána“ (Žd 12,14 ČEP); „nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost“ (2Pt 3,13). Kromě toho několik textů vyjmenovává hříchy, které znemožňují vstup do nebe (1K 6,9–10; Ga 5,19–21; Ef 5,5; Zj 22,15).

Vyvstává tedy otázka: jak se člověk stane bezhříšným a způsobilým pro nebe? Děje se tak okamžitě (kdy nás Bůh „přemůže“), jak si to myslí většina protestantů, nebo jde spíš o proces? Zdá se, že sv. Pavel poukazuje na samotný očistec:

Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. ... Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm. (1K 3,13.15)

Argument pro očistec jako proces vychází převážně z analogie, neboť je založený na mnoha textech o tom, jak Bůh věřící očisťuje již během tohoto života. Názorně to dokresluje osten v těle (2K 12,7–9), o němž sv. Pavel říká, že mu byl dán, „abych se nepovyšoval“. Poté vypráví, jak Bůh promluvil a řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ Pavel se tedy podvolil a napsal: „A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.“ Hodně se to podobá očistci.

V Ř 5,3–5 Pavel píše, že se „chlubíme... i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame.“ Ve stejné epištole v 8,17 prohlašuje, že jsme „spoludědicové Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme“ (ČSP). V této diskusi jsou klíčové ještě tři další texty:

• Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna. Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. ... Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost... (Žd 12,6–7.11)

• ... i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. (1Pt 1,6–7)

• Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva. (1Pt 4,12–13)

Docházíme tedy k závěru, že očistec – nutný k naší proměně, abychom v nebi byli plně a skutečně svatí – je proces, neboť víme, že týž proces očištění a posvěcení vyžaduje v tomto životě čas, a nemáme pádný důvod si myslet, že by se metody, které Bůh používá v tomto životě, aby nás učinil svatějšími, měly v životě příštím zásadně lišit.

Chceme všechno hned (rychlé občerstvení, moderní vymoženosti atd.), ale Boží načasování a prozřetelnost působí jinak, jak to ví z osobní zkušenosti každý, kdo vážně usiluje žít jako Ježíšův učedník.

Dave Armstrong
přeložila Alena Švecová