Dušičky, odpustky a očistec – proč na tom vlastně záleží?

02.11.2025, RC Monitor 21/2025

Stojíš před branou hřbitova a na chvíli zaváháš. Nadechneš se chladného podzimního vzduchu a sevřeš kliku. Z korun stromů se spouští sprška barevného listí – tolik krásy, a přitom tolik ticha. Tolik života, a přitom tolik připomínek smrti. Možná právě proto člověk cítí zvláštní směs smutku a klidu. Jako by se nebe na chvíli sklonilo k zemi.

Co je to očistec?
Církev každoročně slaví Vzpomínku na všechny věrné zemřelé – lidově řečeno dušičky. Pro nás křesťany tento den není jen o nostalgii, je to připomínka jedné z nejhlubších pravd víry: že život smrtí nekončí a že láska je silnější než smrt. Smrt těla tak není tečkou, jako spíše dvojtečkou. Když vzpomínáme na zemřelé, nenosíme jim jen květiny – nabízíme jim i modlitbu. Proč? Protože věříme, že nebe je dar, na který se srdce musí připravit. Očistec není místo, kde si člověk odpykává trest, ale stav, kdy se setkává s Boží láskou, která ho prostupuje tak, že už nic nezůstane skryto. Je to bolest lásky – bolest člověka, který konečně vidí, kým skutečně je, a přitom zakouší, že je milován víc, než kdy tušil. Benedikt XVI. kdysi vysvětlil, že očistec je setkáním s Kristem, jehož pohled nás prostupuje jako oheň. Je to pohled lásky, který bolí, protože v něm vidíme pravdu o sobě, ale právě tím nás očišťuje. (srov. Benedikt XVI., Spe salvi, 46–47) Tohle očišťování je bolestné, ale není beznadějné: vždy směřuje k plnosti radosti.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

K čemu jsou odpustky?
A tady přicházíme k našemu úkolu. Není to tak, že bychom mohli „obchodovat s Bohem“ a zkracovat si tresty. Ale v Církvi platí krásný zákon solidarity: nikdo není sám. To, co uděláme z lásky – modlitbu, mši svatou, oběť – může pomoci druhým. Církev tomu říká společenství svatých. My žijící, naši zesnulí a světci v nebi jsme jako jedno tělo. A když jedna část trpí, druhá jí může pomoci. Konkrétní podobou této pomoci jsou odpustky. Možná nám to slovo zní zastarale, jako by patřilo do kapitoly „Středověk“ v učebnici dějepisu, ale podstata je prostá: když splníme určité podmínky, můžeme z „pokladu Kristovy lásky“ čerpat pro druhé. Každý hřích má totiž dvě roviny: věčnou a časnou. Věčný trest znamená odloučení od Boha – a ten je zcela odpuštěn, když se člověk s pokáním vyzná z hříchu ve svátosti smíření. Ale i když je vina zahlazena, zůstává po hříchu určitá „pachuť“ – nezdravé sklony, následky a nespravedlnost, kterou hřích způsobil. To je to, čemu církev říká časné tresty. Ty mohou být očištěny tady na zemi modlitbou, pokáním a skutky lásky – anebo po smrti v očistci.

Odpustky tedy nejsou nic jiného než Boží nabídka, jak tuto „dluhovou zátěž“ ulehčit – sobě nebo duším v očistci. Katechismus říká: „Odpustek je odpuštění časného trestu před Bohem za hříchy, jejichž vina už byla zahlazena“ (KKC 1471). To znamená, že pokud se snažíme žít ve spojení s Kristem, církev nám umožňuje čerpat z jeho nekonečných zásluh – a to nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Plnomocné odpustky získáme vždy ve dnech od 25. října do 8. listopadu, když navštívíme hřbitov a pomodlíme se tam za zemřelé. K tomu je třeba svatá zpověď (stačí jednou v blízké době), svaté přijímání a modlitba na úmysl Svatého otce. A ještě něco: v srdci být odvráceni od jakéhokoli hříchu, včetně lehkého. Ne proto, že Bůh čeká na naši dokonalost, ale protože On touží po naší opravdové svobodě.

Má to smysl?
Možná si říkáte, že návštěva hřbitova a vzpomínka na ty, jež nás předešli, vás nutí připomínat si tvrdé a nehezké pravdy o tom, že smrt a hřích jsou reálné. Máte pocit, že je to moc smutné, nechcete se přece utápět v minulosti a vzpomínat na to, co bylo. Jenže právě to je logika evangelia. Malý skutek lásky má v Božích očích nesmírnou cenu. Zapálená svíčka je symbol, ale modlitba a oběť jsou skutečnost. Možná by stálo za to se letos před hřbitovní zdí na chvíli zastavit a říct si: „Kdybych tam byl já, přál bych si, aby si na mě někdo vzpomněl?“ Odpověď známe.

Magdaléna Misterková

Další články

Svátek Panny Marie Růžencové

13.10.2025, RC Monitor 19/2025

„Pamatujte, pro zbabělce žádný ráj neexistuje,“ jsou slova, která pronesl Juan de Austria v den bitvy u Lepanta. A jak víme z moudrých knih, vojáci a námořníci Svaté ligy si tato jeho slova vzali k srdci a jako zbabělci se nechovali, i když Osmani byli v přesile. Svátek Panny Marie Růžencové nám ale také připomíná, že samotná statečnost ne vždy postačuje.

Mariologie: Panenství Matky Boží

30.01.2026, RC Monitor 1/2026

Dnes bych se rád věnoval ustavičnému panenství nejblahoslavenější Matky Boží. Panenství obecně je snad ve všech náboženských kulturách považováno za výraz čistoty, nedotčenosti, neporušenosti, zasvěcení. Obsah naší víry tvoří jak věci přímo zjevené Bohem, tak i skutečnosti, které z nich logicky vyplývají nebo na ně mají nepochybnou návaznost. Byla-li Maria Matkou Božího Syna a nazývaná milostiplnou, nebylo problémem uznat její neposkvrněnost, včetně jejího vlastního neposkvrněného početí v těle její matky.

Kněz a církevní právník Stanislav Přibyl kanovníkem

04.02.2026, RC Monitor 2/2026

Náš ctěný přispěvatel a autor mnoha mimořádných a hodnotných textů, kněz a církevní právník Stanislav Přibyl, byl jmenován kanovníkem Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském. Slavnostní instalace se uskutečnila 18. ledna 2026 v kapitulním kostele – a redakce RC Monitoru u toho byla. Událost, která přesahuje běžný rámec církevního života, je zároveň příležitostí připomenout osobnost kněze, teologa a právníka, jehož hlas dlouhodobě spoluutváří podobu našeho časopisu.

Nejsou křídla jako křídla…

12.01.2026, RC Monitor 24/2025

Je teplé prosincové ráno, bezmračná obloha slibuje slunný den. Před odjezdem do práce otírám vydatnou rosu ze skel auta. Dávám se do přemítání. Včera večer děti při modlitbě opět prosily o sníh o Vánocích. Ten minulou zimu skoro vůbec nebyl, děti strávily s pekáčem leda půlden na dvou centimetrech mokré bílé nadílky padlé do blátivé trávy. V předchozích letech také žádná sláva. Zato v době covidu to bylo lepší – vlastně to byla jediná dobrá věc na té pandemické totalitě, že nelétala letadla.

Jednota křesťanů: Proč je modlitba důležitá

20.01.2026, RC

Katolická církev se modlí za jednotu ne proto, že by pravdu hledala, ale proto, že věří, že ji nemá vlastnit sama. Myšlenka vyhradit zvláštní čas modlitbě za jednotu křesťanů není žádným postmoderním výstřelkem. Už papež Lev XIII. (1878–1903) v roce 1894 vyzval katolické věřící k intenzivní modlitbě za jednotu církve, a to v těsné souvislosti se slavností Seslání Ducha svatého. Právě Duch svatý je totiž tím, kdo spojuje rozdílné, překládá „mezi jazyky“ a dává vzniknout společenství tam, kde by si člověk spíš tipoval nedorozumění. Podoba Týdne modliteb za jednotu křesťanů se postupně proměňovala a svou dnešní tvář získala až po Druhém vatikánském koncilu. Poprvé se v této podobě slavil v roce 1968. A slaví se dodnes – letos až do neděle 25. ledna 2026.

U volební urny hledáme zástupce, ne spasitele

30.09.2025, RC Monitor 18/2025

Moravský kněz Jan Topenčík ve svém pořadu Z deníku venkovského faráře kdysi vzpomínal, jak se jako malí kluci za první republiky smáli starobylé střelné modlitbě: „Aby Pán Bůh potentátům rozum zachovati ráčil.“ Když se dnes, pár týdnů před volbami do poslanecké sněmovny, podíváme na českou politickou scénu, zdá se, že jsme na tuto modlitbu zapomněli až příliš snadno.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.