Dušičky, odpustky a očistec – proč na tom vlastně záleží?

02.11.2025, RC Monitor 21/2025

Stojíš před branou hřbitova a na chvíli zaváháš. Nadechneš se chladného podzimního vzduchu a sevřeš kliku. Z korun stromů se spouští sprška barevného listí – tolik krásy, a přitom tolik ticha. Tolik života, a přitom tolik připomínek smrti. Možná právě proto člověk cítí zvláštní směs smutku a klidu. Jako by se nebe na chvíli sklonilo k zemi.

Co je to očistec?
Církev každoročně slaví Vzpomínku na všechny věrné zemřelé – lidově řečeno dušičky. Pro nás křesťany tento den není jen o nostalgii, je to připomínka jedné z nejhlubších pravd víry: že život smrtí nekončí a že láska je silnější než smrt. Smrt těla tak není tečkou, jako spíše dvojtečkou. Když vzpomínáme na zemřelé, nenosíme jim jen květiny – nabízíme jim i modlitbu. Proč? Protože věříme, že nebe je dar, na který se srdce musí připravit. Očistec není místo, kde si člověk odpykává trest, ale stav, kdy se setkává s Boží láskou, která ho prostupuje tak, že už nic nezůstane skryto. Je to bolest lásky – bolest člověka, který konečně vidí, kým skutečně je, a přitom zakouší, že je milován víc, než kdy tušil. Benedikt XVI. kdysi vysvětlil, že očistec je setkáním s Kristem, jehož pohled nás prostupuje jako oheň. Je to pohled lásky, který bolí, protože v něm vidíme pravdu o sobě, ale právě tím nás očišťuje. (srov. Benedikt XVI., Spe salvi, 46–47) Tohle očišťování je bolestné, ale není beznadějné: vždy směřuje k plnosti radosti.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

K čemu jsou odpustky?
A tady přicházíme k našemu úkolu. Není to tak, že bychom mohli „obchodovat s Bohem“ a zkracovat si tresty. Ale v Církvi platí krásný zákon solidarity: nikdo není sám. To, co uděláme z lásky – modlitbu, mši svatou, oběť – může pomoci druhým. Církev tomu říká společenství svatých. My žijící, naši zesnulí a světci v nebi jsme jako jedno tělo. A když jedna část trpí, druhá jí může pomoci. Konkrétní podobou této pomoci jsou odpustky. Možná nám to slovo zní zastarale, jako by patřilo do kapitoly „Středověk“ v učebnici dějepisu, ale podstata je prostá: když splníme určité podmínky, můžeme z „pokladu Kristovy lásky“ čerpat pro druhé. Každý hřích má totiž dvě roviny: věčnou a časnou. Věčný trest znamená odloučení od Boha – a ten je zcela odpuštěn, když se člověk s pokáním vyzná z hříchu ve svátosti smíření. Ale i když je vina zahlazena, zůstává po hříchu určitá „pachuť“ – nezdravé sklony, následky a nespravedlnost, kterou hřích způsobil. To je to, čemu církev říká časné tresty. Ty mohou být očištěny tady na zemi modlitbou, pokáním a skutky lásky – anebo po smrti v očistci.

Odpustky tedy nejsou nic jiného než Boží nabídka, jak tuto „dluhovou zátěž“ ulehčit – sobě nebo duším v očistci. Katechismus říká: „Odpustek je odpuštění časného trestu před Bohem za hříchy, jejichž vina už byla zahlazena“ (KKC 1471). To znamená, že pokud se snažíme žít ve spojení s Kristem, církev nám umožňuje čerpat z jeho nekonečných zásluh – a to nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Plnomocné odpustky získáme vždy ve dnech od 25. října do 8. listopadu, když navštívíme hřbitov a pomodlíme se tam za zemřelé. K tomu je třeba svatá zpověď (stačí jednou v blízké době), svaté přijímání a modlitba na úmysl Svatého otce. A ještě něco: v srdci být odvráceni od jakéhokoli hříchu, včetně lehkého. Ne proto, že Bůh čeká na naši dokonalost, ale protože On touží po naší opravdové svobodě.

Má to smysl?
Možná si říkáte, že návštěva hřbitova a vzpomínka na ty, jež nás předešli, vás nutí připomínat si tvrdé a nehezké pravdy o tom, že smrt a hřích jsou reálné. Máte pocit, že je to moc smutné, nechcete se přece utápět v minulosti a vzpomínat na to, co bylo. Jenže právě to je logika evangelia. Malý skutek lásky má v Božích očích nesmírnou cenu. Zapálená svíčka je symbol, ale modlitba a oběť jsou skutečnost. Možná by stálo za to se letos před hřbitovní zdí na chvíli zastavit a říct si: „Kdybych tam byl já, přál bych si, aby si na mě někdo vzpomněl?“ Odpověď známe.

Magdaléna Misterková

Další články

Na pohodu

25.08.2025, RC Monitor 15/2025

Mám kolegyni. Je mladá, hezká, erudovaná a k pacientům je vlídná. Pracuje s nasazením, tak se stává, že občas přijde domů značně unavená. Její manžel, který nepůsobí ve zdravotnictví, jí doporučuje, ať si práci zařídí jinak – aby byla na pohodu.

Konkretizace abstraktní manželky

22.10.2025, RC Monitor 19/2025

Setkávám se s mladými lidmi, kteří přemýšlejí o své životní cestě. Často hledají opěrné body, a tak jim říkám, co o tom vím. Když jsem před asi 35 lety přemýšlel já, zda mě Bůh volá k manželství nebo kněžství, ptal jsem se různých lidí na jejich zkušenosti. Každý odpovídal trochu jinak. Jedním z lidí, na které jsem se tehdy obrátil, byl Mons. Josef Socha, v té době sekretář biskupa Karla Otčenáška. Byl spolužákem mé matky na kroměřížské konzervatoři a oba rodiče si ho velmi vážili.

Nobelovu cenu za literaturu za rok 2025 získal mistr apokalypsy

12.12.2025, The American TFP

Představte si literární svět plný temných dystopií, absurdních událostí a postav bloudících rozpadajícím se společenským řádem. Taková je tvorba maďarského spisovatele Lászla Krasznahorkaie, čerstvého držitele Nobelovy ceny za literaturu. Je známý těžkým stylem bez odstavců, mnohastránkovými větami a příběhy, v nichž se hranice mezi realitou a absurditou rozplývá. Jeden z jeho románů má čtyři sta stran a tvoří jedinou větu.

Nejsou křídla jako křídla…

12.01.2026, RC Monitor 24/2025

Je teplé prosincové ráno, bezmračná obloha slibuje slunný den. Před odjezdem do práce otírám vydatnou rosu ze skel auta. Dávám se do přemítání. Včera večer děti při modlitbě opět prosily o sníh o Vánocích. Ten minulou zimu skoro vůbec nebyl, děti strávily s pekáčem leda půlden na dvou centimetrech mokré bílé nadílky padlé do blátivé trávy. V předchozích letech také žádná sláva. Zato v době covidu to bylo lepší – vlastně to byla jediná dobrá věc na té pandemické totalitě, že nelétala letadla.

Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce

26.01.2026, RC Monitor 1/2026

Jak jednoduše a jasně ta věta z Matoušova evangelia zní. A stejně nám dělá problémy. V poslední době mne hodně nemile překvapilo, kolik mých známých, kteří se cítí být věřícími, doslova čiší nenávistí, pokud dojde na politiku. Jako by zapomněli na Ježíšovo přikázání lásky i vůči nepřátelům.

Jednota křesťanů: Proč je modlitba důležitá

20.01.2026, RC

Katolická církev se modlí za jednotu ne proto, že by pravdu hledala, ale proto, že věří, že ji nemá vlastnit sama. Myšlenka vyhradit zvláštní čas modlitbě za jednotu křesťanů není žádným postmoderním výstřelkem. Už papež Lev XIII. (1878–1903) v roce 1894 vyzval katolické věřící k intenzivní modlitbě za jednotu církve, a to v těsné souvislosti se slavností Seslání Ducha svatého. Právě Duch svatý je totiž tím, kdo spojuje rozdílné, překládá „mezi jazyky“ a dává vzniknout společenství tam, kde by si člověk spíš tipoval nedorozumění. Podoba Týdne modliteb za jednotu křesťanů se postupně proměňovala a svou dnešní tvář získala až po Druhém vatikánském koncilu. Poprvé se v této podobě slavil v roce 1968. A slaví se dodnes – letos až do neděle 25. ledna 2026.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.