Habemus…

Dojem na mě udělal celý obřad mimořádný. Možná i přítomností pana prezidenta, jeho manželky a jiných představitelů státu a veřejného života, kteří nejsou věřícími, takže jsem mohla srovnávat. V té chvíli jsem si naplno uvědomila sílu církve, její kultury, všech těch čepic a ornátů, prvních cílů pro zesměšnění, církve, která svými obřady a stálostí pořád bude držet úroveň, i kdyby se všichni, včetně nejvlivnějších vládců světa, chovali jako majitelé dobytka. Obřadu se účastnilo 40 biskupů z celého světa a kněží odhadem kolem stovky. Někteří z biskupů nového arcibiskupa pozdravili jako kardinál Schönborn, přidal se i náš milý, loučící se nuncius Thaddeus Okolo a nakonec zástupci ekumeny a rabín David Maxa se nad novým arcibiskupem pomodlili a požehnali mu.

Promluvil i pan prezident Petr Pavel. Ačkoliv jsem vyslechla několik kritických ohlasů na jeho projev, pro mě nebylo ani tak důležité, co říkal, ale že vůbec přišel a veřejně promluvil. Myslím, že na české poměry je to krok vůči církvi vstřícný, přátelský a pro voliče prezidentovy možná i trochu riskantní, takže vlastně odvážný.

Po delší době jsem byla na svou církev hrdá a myslím, že lidé, kteří nejsou v zajetí prefabrikovaných názorů a předpojatostí, mohli usoudit, že církev má v téhle turbulentní době něco do sebe. Vede si stále svou, místy i v latině, které už málokdo rozumí, ale co je potřeba, řekne česky. Důstojnost, stálost, jistá neochvějnost jde tak ostře proti duchu doby – duchu nejistoty, hrubosti, překračování všech pravidel, že snad ani není třeba nic dodávat. Kdo mě ze všech projevů a zdravic nejvíce oslovil, byl pan kardinál Schönborn, rodák ze vsi Vlastislav v litoměřické diecézi, který byl za totality naší církvi velkou oporou. Udával příklad zkušenosti pasáčka ovcí. Pastýř má dvě možnosti: buď jít před stádem, nebo za stádem. Když jde moc napřed, riskuje, že se mu některé ovce zatoulají. Když jde za nimi, může se stát, že se mu ovce rozutečou. Ale druhé řešení má jednu výhodu: mnohdy ovce samy najdou cestu, kterou by pastýř nikdy nehledal, ale je to cesta nakonec schůdná pro všechny. – Myšlenka hodná zamyšlení. Jen bych dodala, že pastýř je pořád pastýř, nikoli jedna z ovcí, jak se v dnešním rovnostářském a antihierarchickém myšlení mnohdy prosazuje. Pastýř je pastýř a je za své ovce zodpovědný. A tak přeju novému pastýři Stanislavovi, aby měl na srdci, kromě pokoje pro všechny, i svou zodpovědnost. Zodpovědnost pastýře.

Věra Eliášková