Aby Církev zůstala Kristova

Při pohledu do evangelia zjistíme, že takto Ježíš Kristus svou Církev nezaložil. Kolem sebe shromáždil mnoho učedníků, ale z nich si vyvolil dvanáct apoštolů, kterým svěřil zvláštní poslání. Nešlo jen o praktické uspořádání. Apoštolové dostávají pravomoc učit, odpouštět hříchy a slavit eucharistii. Mezi nimi pak zaujímá jedinečné místo Petr, jemuž jsou svěřeny „klíče od nebeského království“. Už zde se ukazuje, že Církev má od počátku určitý řád.

Tento řád nezmizel se smrtí apoštolů. Vědomí odpovědnosti za svěřené poslání vedlo k tomu, že apoštolové ustanovovali své nástupce. Z jejich služby postupně vyrostla trojí struktura, kterou známe dodnes: biskupové, kněží a jáhni. Raná Církev si tuto skutečnost velmi dobře uvědomovala. Už na přelomu 1. a 2. století zdůrazňuje Ignác z Antiochie, že tam, kde je biskup, tam je Církev. Nikoli proto, že by biskup byl bezchybný člověk, ale protože je nositelem apoštolské kontinuity.

Hierarchie má v Církvi hlubší význam než pouhé uspořádání. Církev není spolek zahrádkářů, který si může kdykoli změnit pravidla. Je Kristovým tělem, v němž mají jednotlivé údy různá poslání. Rovnost všech pokřtěných v důstojnosti zůstává nedotčena, ale to neznamená, že mají identické úkoly. Kněz nevystupuje jako zástupce komunity v běžném slova smyslu, nýbrž jedná ve službě, kterou přijal – jedná „in persona Christi“. Právě zde se dostáváme k jádru kněžství: jde o službu, skrze niž Kristus jedná ve své církvi.

Praktický význam tohoto uspořádání se ukazuje v dějinách. Tam, kde chybí závazná autorita, vzniká dříve či později roztříštěnost a chaos. Výklady víry se začnou rozcházet, slavení svátostí ztrácí jednotu a společenství se dělí. Církev si od počátku střeží jednotu právě skrze službu těch, kteří nesou odpovědnost za učení a svátosti. Díky tomu víra nezávisí na momentální shodě hlasujících, ale zůstává zakotvena v apoštolském svědectví.

Dějiny zároveň připomínají i lidskou slabost. Selhání biskupů a kněží jsou bolestnou skutečností, kterou nelze přehlížet. Přesto by bylo krátkozraké ztotožnit tyto pády se samotným uspořádáním Církve. I mezi apoštoly byli lidé křehcí a hříšní, a přece si je Kristus vyvolil a svěřil jim svou Církev. Vzpomeňme na Petra, mimo jiné prvního papeže, který třikrát zapřel Krista.

Hierarchické uspořádání umožňuje, aby Církev zůstávala stejným společenstvím napříč staletími. Udržuje spojení s apoštoly a skrze ně s Kristem samotným. Právě v této kontinuitě spočívá jistota, že víra, kterou dnes vyznáváme, není výsledkem náhody ani proměnlivých stanov volnočasového klubu zvaného Církev, ale má svůj původ v tom, co bylo Církvi svěřeno na samém začátku.

Magdaléna Misterková