Za Dominikem kardinálem Dukou

S panem kardinálem jsem měla čest se setkávat při různých akcích nejen církevních. Jeho slova byla vždy jasná. Dodával důvěru a odvahu. Hájil základní a nezměnitelné hodnoty, které jsou dnes tak často napadány a znevažovány – rodinu, manželství, ochranu každého života i nenarozeného. Podle mne byl velmi důležitý jeho důraz na rodinu a národ, na český jazyk. Zažila jsem také při Pochodu pro život, jak byl konfrontován s odpůrci. Neustoupil ani o kousek. To mi v paměti zůstane.
MUDr. Jitka Chalánková
lékařka a politička

Dominik Duka – neústupný i milosrdný
Odešel další hlas, který se nebál jít proti proudu.
Arcibiskup, který ukazoval tvář církve jako dvoutisícileté instituce postavené na skále – Petrovi. Církve, která vytrvala a vytrvá ne díky tomu, že se umně přizpůsobuje duchu a mravům doby, ale že i navzdory jim vždy trvala na pravdách víry a že je ve věci víry a mravů „neměnná“. Dominik Duka vydával toto svědectví víry za totality stejně jako za svobody.
Měl zásluhu na finančním vyrovnání státu a církve, podporoval Pochody pro život (pro co jiného by stálo za to pochodovat?), v dobách, kdy se ve světě kácely sochy, podporoval obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. A v dobách covidu nejen trval na možnosti alespoň přijímat Nejsvětější svátost, ale dokonce nabízel platit pokuty kněžím, kteří sloužili mši svatou v kostele.
Dominik současně ukazoval rozpětí katolické církve, která má své svaté „prosťáčky Boží“ (sv. Františka), ale i svaté intelektuály (sv. Tomáše Akvinského) nebo bojovníky proti herezím (sv. Dominika). Nebál se hlásit k církvi vítězné a triumfující: při liturgii například dbal na to, že kdo jiný než Bůh si zaslouží úctu vyjádřenou i jistou velkolepostí a nádherou. Když sloužil mši svatou na naší chatě, přinesl s sebou zlatý pohár a paténu s hostiemi. Jednalo se ovšem o trestný čin: za podobnou mši svatou s přáteli v soukromém bytě byl odsouzen k patnácti měsícům vězení.
Na co se zapomíná nebo co se přehlíží? Že jako politický vězeň, přítel Václava Havla, tajný představený zakázaného řádu, oficiální představený obnovených dominikánů, královéhradecký biskup a arcibiskup pražský byl stále stejný svědek víry. Z různých pozic svědčil přirozeně různě, kde se musel zastat víry a mravů, byl neústupný, kde se vztahoval k člověku, byl laskavý a milosrdný.
Kamila Bendová
matematička, bývalá disidentka

Královéhradecká vzpomínka na Dominika Duku
Měl jsem tu čest strávit po boku pana kardinála, tehdy ještě coby královéhradeckého biskupa, tři a půl roku ve službě biskupského sekretáře. Byl jsem čerstvě po škole, bez zkušeností a otec biskup Dominik na mě dostal tip od někoho z kněží, protože jsem se hodně věnoval práci s mládeží. A právě samotný nástup k němu mi utkvěl mezi tím, na co vzpomínám velmi rád: přijal mě s velkorysostí, otevřeností a důvěrou, dal mi prostor aktivně tvořit práci sekretariátu, přijímal připravené texty dopisů, zdravic či jiných dokumentů jen se sporadickými zásahy. Nenechal se strhnout do slovíčkaření nebo k suplování podřízených tím, že by přepracovával jejich odvedenou práci. Ráno i večer se se mnou (i dalšími kolegy) zdravil podáním ruky (který šéf to dělá?).
Co se týče bydlení, nezakládal si na ničem honosném, jako řeholník bydlel velmi skromně hned za svou pracovnou. V Hradci Králové byl doma. Byl přístupný ke všem, kdo se na něj obraceli, systematicky udržoval kontakt s lidmi různých okruhů, ať už šlo o charitu, školy, armádu, umělce... On a vlastně i všichni v domě jsme měli výsadu mít mezi sebou otce arcibiskupa Karla Otčenáška, který svou přítomností prosvětloval chod biskupského úřadu.
Ulevilo se mu, když mohl jako administrátor předat litoměřickou diecézi otci biskupu Janu Baxantovi (na sekretariátu jsme pro vzdálenou správu sousední diecéze měli pracovní označení Protektorat Leitmeritz, bylo to nepříjemné provizorium).
K nejkrásnějším chvílím patřily letní návštěvy u Habsburků – rodina arcivévody Rudolfa totiž jezdívala na prázdniny do Přestavlk u Kostelce nad Orlicí na chalupu Kinských. Během královéhradeckého působení se mu podařilo dotáhnout do konce velké dílo – český překlad Jeruzalémské bible.
Pokud jde o to, co jsem měl na práci s otcem biskupem Dominikem nejraději, byly to řádné vizitace ve farnostech – všední den bez pontifikálií, syrová realita života vesnických farářů – jejich ucpané komíny, děravé ponožky, zdravotní potíže, obyčejná setkání se starosty, krátká modlitba v zapadlých kostelících, do kterých noha pastýře vkročí jednou za mnoho let...
Ing. Vojtěch Macek
pracovník církevní správy

Jako katolík věřím „ve společenství svatých“, proto nevnímám smrt jako konec a prázdnotu. Naše vztahy se proměnily. Já se teď modlím za pana kardinála, aby nemusel být dlouho v očistci, pokud se mu během pozemského života něco nepovedlo, a doufám, že mi to oplatí přímluvou v nebi. Upřímně mě mrzí, že jsem se s ním nestihl rozloučit, když ležel v nemocnici. Pamatuji si, jak on sám navštěvoval umírající kněze, když jsme se před lety potkávali u lůžka fr. Jordána Vinklárka OP.
Jako poctivý dominikán naplňoval pan kardinál řádové heslo Veritas. Líbila se mi jeho vášeň pro pravdu, i když to znamenalo přiznat si vlastní omyly anebo čelit kolektivnímu odsuzování jak v době lidové demokracie socialismu i nyní v době liberální demokracie progresivismu. Byl pro mě inspirací, jak se snažil o Pravdu a o svůj vztah k Bohu dělit jak při setkáních s nejvyššími politiky, aniž by se jim podbízel, tak i s obyčejnými lidmi mimo církev, obdobně jako sv. Dominik při svém působení mezi albigenskými katary.
Mgr. Radim Ucháč
předseda Hnutí Pro život ČR

Kardinál Dominik Duka byl jednou z klíčových postav současné české katolické církve, ale z našeho pohledu je třeba zdůraznit, že byl i velice blízkým přítelem židovské komunity. Souviselo to mimo jiné i s jeho dětstvím v Hradci Králové, kde se jeho rodiče přátelili s mnoha židovskými osobnostmi, mimo jiné také s Viktorem Fischlem, spisovatelem a pozdějším tajemníkem Jana Masaryka. Mnozí z rodinných přátel nepřežili holocaust a pan kardinál na ně často s láskou vzpomínal. Toto jeho celoživotní přátelství se ještě prohloubilo v době disentu, kdy se křesťané a Židé ocitli společně v roli nepřátel komunistického režimu. Bylo proto logické, že Dominik Duka stál v devadesátých letech rovněž u zrodu Společnosti křesťanů a Židů. Na přelomu tisíciletí měl zásadní podíl na vyřešení církevních restitucí, ale také vždy veřejně odmítal jakékoliv projevy antisemitismu a zůstal až do konce neochvějným přítelem Státu Izrael, a to i v současné nelehké situaci, kdy několikrát inicioval prohlášení na jeho podporu.
JUDr. Tomáš Kraus
ředitel Institutu Terezínské iniciativy

Pro mě byl pan kardinál Dominik Duka vždy Jeho Eminence – a tak to i v mém srdci zůstane. Už teď po něm zůstalo prázdno. Bude mi chybět ta obrovská vzdělanost pana kardinála. Snad neexistovalo téma, o kterém by něco nevěděl. Jeho znalosti historie – ať už náboženské či sekulární – byly ohromující. Obdivoval jsem i jeho lidskost. Když si někoho oblíbil, nestyděl se k němu veřejně přihlásit, zastat se ho a ocenit ho. Vyznačoval se vůlí bojovníka za Krista a za pravdu, tak jak ji cítil. Když s něčím nesouhlasil, dokázal to říci jasně, biblicky: „Ano, ano – ne, ne.“ Výjimečnost pana kardinála spočívala v tom, že v každém slově hledal pravdu – a v ní i lásku. Imponovala mi jeho odvaha. Nebál se říci i nepříjemnou věc přímo. Byl neobyčejně pracovitý a věděl, že být s lidmi a mezi nimi je pro evangelizaci i pro Krista to nejdůležitější. Žádné společenství mu nebylo cizí. Jako dominikán byl výtečný kazatel. Myslím, že mnohý politik by se od něj mohl v leckterém ohledu učit.
Přiznávám, že mě jako magnet přitahoval každým gestem, slovem i činem. Kdykoliv jsem pana kardinála potkal, byl jako slunce – dával teplo, sílu, odvahu a především lásku.
Často se vyzdvihuje jeho obraz bojovníka, ale on měl především velké a lidem otevřené srdce. Nechtěl nikoho ranit, ale pravdu vždycky řekl. Připomíná se, že se přátelil s kde kým – ale není právě to to, co naší společnosti tolik chybí? Umět pohovořit, naslouchat a domluvit se. Vždy stál na straně obětí agrese – a to i 24. února 2022 i 7. října 2023.
Jan Wolf
politik

Zpráva o odchodu otce Dominika mne hluboce zasáhla. Na věčnost odešel velký řeholník, biskup a osobnost – muž pevné víry a Kristovy lásky, který zanechal v Církvi i v českých dějinách nesmazatelnou stopu.
Poprvé jsem se s ním setkal jako osmiletý chlapec na jeho primici v Chlumu sv. Máří. Dodnes si pamatuji jeho usměvavý obličej. O patnáct let později mi, po několika zmařených pokusech dostat se na bohosloveckou fakultu, nabídl možnost studovat filosofii a teologii ze samizdatů a stal se tak průvodcem mého dominikánského povolání. Později mi už jako provinciál oblékl řeholní hábit.
Obdivoval jsem jeho schopnost vést podzemní formaci i hluboké znalosti Písma. Každé setkání s ním bylo obohacením – v kázáních i rozhovorech se projevovala jeho moudrost, šíře rozhledu i laskavost. Byl otevřený, přátelský a inspiroval nás, abychom poznávali svět a život dominikánů v zahraničí.
Po roce 1989 vykonal obrovský kus práce pro církev – zasloužil se o navrácení klášterů, podporoval překlad Jeruzalémské bible, vyřešil spor o pražskou katedrálu a usiloval o narovnání vztahů mezi státem a církví. Postavil se do čela národních Pochodů pro život, hájil přirozený zákon a nebál se debat s odpůrci.
Za jeho mimořádný čin považuji obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí – bez jeho vytrvalosti by tato historická nespravedlnost vůči Panně Marii nebyla napravena.
Věřím, že po životě naplněném službou Kristu, Panně Marii a Církvi je otec Dominik odměněn věčnou slávou. Ať odpočívá v pokoji.
P. Pavel Mayer OP
děkan baziliky v Jablonném v Podještědí

Pan biskup Dominik Duka byl osobnost. To znamená, že se snadno nepřizpůsoboval a nepodvoloval, ale dělal to, co pokládal za správné, i když to zrovna nebylo v souladu s mainstreamem. Jednou mi jistý církevní představitel řekl, že kariéru v církvi udělá hlavně ten, kdo nic nezkazí, takže většina duchovních raději nedělá nic, co by mohlo být problematické nebo riskantní. Dominik Duka takový nebyl. Udělal spoustu věcí, mnoho z nich velmi dobrých, jak připomínají i jeho odpůrci, ale je pravda, že některé jeho činy negativně překvapily a zarazily i ty, kdo ho podporovali a oceňovali. Sám jsem někdy nechápal, proč dělá to či ono a nesouhlasil jsem s ním. Někdy mě i dost nadzvedl. Ale v těchto chvílích jsem si připomínal to, co mi on sám řekl jako mladému uchu někdy na začátku devadesátých let, když jsem povýšeně kritizoval jednoho významného člověka. Řekl mi: Velkým lidem bychom měli odpustit i velké věci. To byla míra, kterou on sám měřil, a myslím, že bychom měli použít ono biblické: Jakou mírou měříte, takovou bude naměřeno i vám. A na závěr bych rád sdělil to, co mi říkali jeho spolubratři. Když měl dělat nějaké vážné rozhodnutí, obvykle ho šlo předtím najít v kapli. Řekl bych tedy, že odkazem pana kardinála je pro mě především: Nebát se rozhodnout a jednat i tehdy, když to není v souladu s většinovým míněním, ale před tím všechno s pokorou probrat s Pánem.
Prof. Tomáš Machula Ph.D., Th.D.
teolog a filosof