07.01.2026, Radio Vaticana
Tichá religiozita Francie
Pro mnoho pozorovatelů ukazuje úspěch Sacré Coeur, že se víra vrací do francouzské veřejné debaty. Le Figaro psal o „nenápadném, ale skutečném návratu náboženství do společnosti“. Také La Croix si všímá „bezprecedentní obliby na poměry dokumentárního filmu“ a zdůrazňuje, že publikum je „rozmanitější, než by naznačovaly kontroverze“. Jeden z diváků, citovaný Le Figaro, řekl, že film „jde daleko za rámec běžného dokumentu – je to skutečná vnitřní cesta, setkání s živou láskou Ježíšova Srdce“.
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
Kritika ze strany jezuitů
Nechybí však ani kritické hlasy z katolického prostředí. Filmu se vyčítá, že opomíjí skutečnost, že zpovědník sv. Markéty Marie – Claude de La Colombière – byl jezuita. Právě tento řád přitom významně přispěl k rozšíření úcty k Božskému Srdci. Papež František zasvětil Nejsvětějšímu Srdci svou poslední encykliku Dilexit Nos (2024) a modlitební hnutí inspirované jezuitskou spiritualitou dnes zahrnuje 22 milionů lidí v 92 zemích.
Pravda o Bohu
Zcela jinak se na film dívá kněz Pascal Ide, lékař a teolog z pařížské arcidiecéze. V La Croix napsal, že Sacré Coeur „oprašuje, otevírá a odpolitizovává ústřední pravdu křesťanství: že Bůh se stal Srdcem“. „Nejvíce mě zasáhla osoba Ježíše a jeho silná touha dosáhnout každého člověka osobně, vstoupit do hlubokého vztahu od srdce k srdci,“ dodal pro OSV News.
Fenomén přesahující hranice církve
Dnes je Sacré Coeur označován za „přístupný katechismus“ s misijním rozměrem. Mnoho biskupů ho doporučuje na stránkách svých diecézí a zájem stále roste.
Pro tvůrce – Stevena Gunnella, který konvertoval ke katolicismu, a jeho manželku Sabrinu – měl být film svědectvím víry. Nikdo ale nečekal, že se stane jedním z nejdiskutovanějších děl roku a přinutí Francii znovu se zamyslet nad otázkou místa náboženství ve veřejném životě.
09.04.2026, RC Monitor 6/2026
Filmy jako Rosemary má děťátko, Vymítač ďábla, Satan přichází či V moci ďábla se dodnes těší velké oblibě. Tísnivá atmosféra těchto snímků, působivé efekty vyvolané přítomností Zlého, to vše jako by bylo cizorodé vůči všemu, čím dnes žijeme, a to je přitažlivé. Kniha Satan na Svaté Hoře P. Josefa Miklíka se jim po vnější stránce podobá, ale v jádru jde o jiný žánr. O jakousi až erbenovskou baladu v próze – a s dobrým koncem. Jako doplnění k rozhovoru s otcem Jaroslavem Brožem přinášíme předmluvu k této knize a v dalším čísle Monitoru zveřejníme pár komentovaných ukázek z ní.
12.01.2026, RC Monitor 24/2025
Je teplé prosincové ráno, bezmračná obloha slibuje slunný den. Před odjezdem do práce otírám vydatnou rosu ze skel auta. Dávám se do přemítání. Včera večer děti při modlitbě opět prosily o sníh o Vánocích. Ten minulou zimu skoro vůbec nebyl, děti strávily s pekáčem leda půlden na dvou centimetrech mokré bílé nadílky padlé do blátivé trávy. V předchozích letech také žádná sláva. Zato v době covidu to bylo lepší – vlastně to byla jediná dobrá věc na té pandemické totalitě, že nelétala letadla.
25.03.2026, RC Monitor 5/2026
Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě nechtě je člověk také živočich touhy – zoon epithymetikon. Postní doba tuto skutečnost nemilosrdně odhaluje. Když si člověk něco odřekne, neodhalí se jen síla či slabost vůle. Odkryje se struktura srdce. Jak rychle hledáme útěchu, jak těžko snášíme prázdnotu, jak instinktivně zaplňujeme každé ticho hlukem, obrazem, činností. Náhle se ukáže, že půst není především o odříkání si masa nebo dezertu ani o disciplíně. Je o touze.
15.04.2026, církev.cz
Ve východní části Libanonu vzniká monumentální socha Krista, která má být největší svého druhu na Blízkém východě. Projekt vzniká v oblasti poznamenané dlouhodobým napětím a místní jej vnímají jako znamení víry a naděje.
20.01.2026, RC
Katolická církev se modlí za jednotu ne proto, že by pravdu hledala, ale proto, že věří, že ji nemá vlastnit sama. Myšlenka vyhradit zvláštní čas modlitbě za jednotu křesťanů není žádným postmoderním výstřelkem. Už papež Lev XIII. (1878–1903) v roce 1894 vyzval katolické věřící k intenzivní modlitbě za jednotu církve, a to v těsné souvislosti se slavností Seslání Ducha svatého. Právě Duch svatý je totiž tím, kdo spojuje rozdílné, překládá „mezi jazyky“ a dává vzniknout společenství tam, kde by si člověk spíš tipoval nedorozumění. Podoba Týdne modliteb za jednotu křesťanů se postupně proměňovala a svou dnešní tvář získala až po Druhém vatikánském koncilu. Poprvé se v této podobě slavil v roce 1968. A slaví se dodnes – letos až do neděle 25. ledna 2026.
27.03.2026, Saint Dominic‘s Media
Každou postní dobu instinktivně saháme po známých praktikách. Vybereme si něco, čeho se vzdáme, něco, na čem přestaneme lpět, něco, co by mohlo zbystřit naše duchovní smysly. I tyto malé oběti jsou důležité, ale čtení na pátek po Popeleční středě nás vybízejí, abychom nahlédli pod povrch.
Články e-mailem
Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.