Nejsou křídla jako křídla…

Atmosféra se tehdy velmi rychle zotavila a počasí se začalo chovat zdravě, zima byla bílá. Taky se psalo, že podobný efekt vědci pozorovali už při mnohem menší letecké uzávěře v USA po 11. září 2001. A dnes opět a s narůstající hustotou proudové motory bičují křížem krážem hmotu vzduchu, v níž žijeme, pohybujeme se a jsme.

Vidíte, ten obraz se nabízí sám – srov. Sk 17,28: Naším neustálým pachtěním, kmitáním a (obrazným i doslovným) přelétáváním působíme utrpení Bohu, v němž žijeme a jenž si nepřeje nic, než abychom v něm spočinuli. Lidstvo si nemilosrdně řeže pod sebou větev, devastuje atmosféru, odpoutává se od Boha. Je to vlastně projev prahnutí po nebi, což je v zásadě v pořádku, protože taková touha je dána přirozeně každému (v různé míře uvědomění). Ale v této podobě je to prahnutí zmatené a pokřivené – místo abychom v tichu rozpoznávali, že ke skutečným nebesům smí zamířit pouze duch (a tělo si holt musí počkat až na vzkříšení), tak ve hřmotu motorů pracně a draze pozvedáme tuny a tuny letadel, zavazadel a těl k obloze, míněno k té slupce zeměkoule, abychom dřív, než dojde palivo, opět přistáli zpátky na zemi. A i když ti movitější z nás přistanou třeba na Azorech, Maledivách nebo Mauriciu, pořád to je jen pozemský ráj, jen obraz, pocit či náznak nebeského ráje, Edenu.

Samozřejmě nejde jen o letadla, sám se autem „nalétám“ tisíce kilometrů, abych si zajistil něco, co nemám doma – věc, výdělek, zážitek, setkání... Pokud se to děje do míry potřebné k zajištění obživy, duchovnímu růstu, odpočinku a zdravému rozšiřování obzorů, OK, ale pokud je to nad míru, může v tom být určité pohrdání vezdejším domovem, do kterého mě Pán usadil.

Dřívější generace, které neměly tolik přemísťovadel jako my dnes a musely si vystačit s nohama svýma, případně koňskýma, to měly v tomto ohledu jednodušší, byly omezenější a mohly si snáz uvědomit svou odkázanost na Boha. Oč výš vystoupala venkovská babička s růžencem v ruce sedící na zápraží svého vejminku, než zámožný páreček na palubě boeingu mířící přes špičky Kordiller kamsi k Havaji? Ne ne, tohle zní moc staromilsky, jako by si dnešní člověk nemohl připnout křídla modlitby. Samozřejmě může, jen je od jejich nasazení více rušen než dřív.

Asi tak, jako je letadly a vším tím technologickým lomozem rušena atmosféra od srážení vody. Prší málo, sněží málo, mnoho míst planety se potýká s katastrofálním suchem... a naše nynější zimy? Pod mazlavou slupkou bláta tvrdá hlína čekající na zimní spánek v peřině sněhu. Je to obraz našich vyprahlých srdcí. Všimněme si, co píše služebník Boží P. Dolindo Ruotolo: „Jediné Slovo může obnovit naši duši, ale toto Slovo na nás spočine jako nebeská rosa jen tehdy, bude-li stoupat vzhůru naše modlitba, na způsob jemné páry, která vychází z naší pokorné a zkroušené bytosti, pozvedá se k nebi a tam se vysráží v blahodárný déšť! Bůh nás nepotřebuje, ale pokud si přeje, abychom se modlili, je to zase jen výraz nesmírného milosrdenství. Jenom skrze Něho a v Něm se naše modlitba stává bohatstvím. V jeho dobrotě se vysráží a On nám ji ve správnou chvíli pošle nazpět coby blahodárný déšť!“

Takže ta rosa na autě mi dává naději a inspiraci, abych si, až zase poletím po dálnici, kromě křídel, které mi na cestu do práce poskytuje můj čtyřkolý sluha, nezapomněl připnout křídla modlitby.

Vojtěch Macek