Tři lekce od Eriky Kirkové

„Řekla jsem svému právníkovi, že chci, aby o tom rozhodly orgány státní správy. Nechci mít krev toho muže na svědomí. Vždyť až se dostanu k nebeské bráně, Ježíš by nejspíš řekl: ’Takže oko za oko? Vážně to takhle děláme?‘ Přece se tím nepřipravím o možnost vstoupit do nebe a být s Charliem.“

Utrpení nás samo o sobě morálně nevylepšuje
Kromě její prozíravosti mě ohromuje, jak Erika, přestože je obětí zločinu, přebírá morální zodpovědnost. Progresivní ideologie (jako převrácení křesťanství) naproti tomu uctívá postavení oběti jako takové a tvrdí, že samo o sobě ospravedlňuje jakoukoli reakci na ublížení. Křesťané však vědí, že jedině Kristus je čistou obětí bez vady a že utrpení nás samo o sobě morálně nevylepšuje, pokud se nesjednotíme s tím jeho. Utrpení je třeba chápat duchovně, nikoli idealizovaně.

Nedávno jsem četl článek, který útočil na Triumf srdce, vynikající film o sv. Maxmiliánu Kolbem. Autorku (která ten film podle všeho neviděla) popuzoval samotný náznak možnosti, že na sv. Maxmiliánovi bylo ve srovnání s jinými oběťmi holocaustu něco zvláštního. Nejspíš si myslela, že být obětí holokaustu je samo o sobě něco posvátného a že naznačovat, že ne všechny oběti byly ve svém utrpení stejně ušlechtilé, dobré či svaté je svým způsobem rouhání. Mohu si jen představovat její reakci, kdyby jí někdo řekl, že některé oběti holocaustu pravděpodobně nešly do nebe.

Erika Kirková naproti tomu i ve svém hlubokém utrpení dospěla k pokornému křesťanskému poznání, že samotné její postavení oběti, pokud by nebylo neusměrněné evangeliem, by se mohlo stát něčím obludným, co vede do pekla – a to by v jistém smyslu bylo zradou její vlastní ztráty, neboť by ji to navždy oddělilo od Charlieho.

Falešný soucit
Stojí za povšimnutí, že ve výše zmíněném prohlášení Erika netvrdila, že by vrah neměl dostat trest smrti, nýbrž že se na tom rozhodnutí nechce podílet a raději to přenechá státu. Někteří katolíci chtěli, aby šla ještě dál a v podstatě vedla kampaň proti trestu smrti pro muže, který jí zabil manžela. Avšak nehledě na to, jak by se katolíci měli vzhledem k nynější církevní politice stavět proti trestu smrti, nejspíš není spravedlivé ani realistické vkládat toto břemeno na truchlící vdovu, která má mnoho jiných povinností.

Skutečnost, že Erika Kirková vrahovi odpustila a nežádala pro něj v tomto světě ani mírný trest, však možná obsahuje ještě další důležité svědectví. Požadavek křesťanské lásky se často naplňuje falešným soucitem. Řada lidí si myslí, že milovat své nepřátele znamená nesnažit se je porazit a že odpustit zločincům znamená nechat je vyváznout bez trestu. Týž postoj je zaujímán vůči Boží spravedlnosti. Lidé nechápou, proč je nutný očistec, když nám hříchy byly odpuštěny (dokonce i mnozí katolíci nevědomky odporují církevnímu učení, když popírají, že očistec svou povahou představuje trest). Navíc se celkově zapomíná na to, že k tomu, aby měl člověk užitek z nabízeného odpuštění, je zapotřebí pokání.

Tím, jak pseudokřesťanský soucit slouží jako záminka k tomu, aby se zločinci nechali v naší společnosti volně řádit, někteří pravicově smýšlející lidé dospěli závěru, že křesťanství podporuje slabost a v zásadě není schopné bránit naši civilizaci proti jejím nepřátelům. Někteří na internetu právě z tohoto důvodu skutek odpuštění Eriky Kirkové dokonce kritizují.

Veřejně odpustit vrahovi a zároveň nevolat po mírném trestu je tedy v tomto kontextu pro falešně soucítící levici i pro nietzscheovskou pravici svědectvím o tom, že svým nepřátelům musíme odpouštět a že odpuštění neznamená, že stát přestane trestat zločince.

Nebylo by chybné, kdyby rodina oběti žádala, aby vrah nebyl popraven, a dokonce by to často bylo chvályhodné. Připadá mi však, že vzhledem k tomu, kolik lidí tomuto dění přihlíží s cílem vyvodit k této konkrétní otázce názorné poučení, mohlo by dojít k pohoršení, pokud by vznikl dojem, že odpustit znamená totéž co odporovat spravedlivému potrestání. Nehledě na to, jak bychom si s ohledem na nynější obezřetnou pozici Církve k trestu smrti přáli, aby stát rozhodl, je evidentně důležité, aby postoj Eriky Kirkové, která spravedlnosti ponechává volný průběh, lidé chápali jako reálný příklad rozlišování mezi odpuštěním a spravedlivým trestem.

Tato zdánlivá dualita již vyvolává diskusi o vztahu mezi odpuštěním a časným trestem – diskusi, která by zůstala nezbytná i v případě, že by trest smrti byl zrušen.

Thomas V. Mirus