Zpověď katolické konzervy

Když jsem se však doslechla a posléze na Vatican News dohledala, že Dikasterium pro nauku víry doporučilo nepoužívat titul Panny Marie Spoluvykupitelky a Prostřednice všech milostí, musela jsem se nad svou láskou k Panně Marii zamyslet. Hlavní argument nápravného rozhodnutí je obava, aby Panna Maria nezastínila Pána Ježíše. Nechci opakovat průzračné argumenty, že Panna Maria by byla poslední, která by chtěla s Pánem Ježíšem soupeřit, ani se pouštět na jiná, zaminovaná teologická pole, spíš jsem si převyprávěla svůj osobní příběh setkání s ní – Matkou Boží.

Na svatební cestu jsme jeli s manželem v roce 1971 do Beskyd. Proč zrovna tam, nevím. Zapíchli jsme prst do mapy. Ubytovali jsme se v horské chalupě, kterou pronajímali manželé Janošcovi. Ona vařila, on dělal správce a údržbáře a po večerech hrál na housle. Jednou si k nám paní Janošcová po obědě přisedla. „Jestlipak víte, že tady za kopcem se zjevuje Panna Maria?“ My, jako naprostí pitomci, jsme zůstali s otevřenou pusou. „Jak zjevuje? A jaká panna?“

„No přece Panna Maria! Vy nevíte, kdo je Panna Maria?“

„Víme... Ta, co drží mimino v kostele...“ Paní Janošcová nad námi v duchu spráskla ruce, ale nevzdala to. „Je to tady za kopcem. Sejděte do Kelčova na autobus a tam už vám řeknou.“ A my z čiré zvědavosti poslechli. Na Turzovce to bylo moc zajímavé. Věřící, kteří stoupali do kopce, hned pochopili, že jsme naprostí mimoni, a dělali nám průvodce. Všude po cestě ležely převrácené umělohmotné stolečky a kolem se válely ubrusy, sošky a květiny. „To nám dělaj z výboru. My sem dáme stolečky se soškama Panny Marie a Pána Ježíše a oni v noci přijdou a všecko to poválej. A tak my ráno jdeme a dáváme to zase do pořádku. Pořád dokola...“ Nabrali jsme si vodu, vyšplhali na kopec, kde nám ukázali místo zjevení a vrátili se do Janošcovic chaloupky. Panna Maria na nás udělala dojem, ale tím to taky skončilo. Trvalo deset let, než jsme uvěřili, vstoupili do církve a nechali se posléze vyhodit z práce. Psal se rok 1981. Rok, kdy se Panna Maria začala zjevovat v Medžugorje. To jsme samozřejmě nevěděli, ale P. Kohlíček a P. Inocenc, františkán, se postarali. Asi naše obrácení četli v trochu širším kontextu, a tak nás postrčili: „Jeďte do Medžugorje.“ P. Kohlíček vytáhl argument, že můj muž je napůl Chorvat a P. Inocenc, že Medžugorje spravují františkáni, naši borci! Jako by říkali: „Jeďte poděkovat.“ A tak my, zase spíš ze zvědavosti, se vzácnou výjezdní doložkou v ruce, poslechli. V Medžugorje jsme zastihli podobnou situaci jako na Turzovce. Nikde nic, jen blátivé, rozšlapané cesty od prvních poutníků a čtyři malé děti, které se modlily růženec a dívaly se přitom s otevřenýma očima nad sebe. Malý Jakov byl tak malý, že ho za obětním stolem nebylo skoro vidět. Před kostelem stálo policejní auto. Kajícně přiznávám, že jsem neděkovala. Připadala jsem si jako dobyvatelka severního pólu, která se přes všechny překážky dostala někam, kde to je nebezpečné a zakázané. To až po letech, kdy člověk trochu přijde k rozumu, mu dojde, že celou tu dobu ho někdo vedl, chránil, čumák mu občas v loužičce omočil a postrkoval správným směrem. Když to nešlo z východu (Turzovka), tak zatlačíme z jihu (Medžugorje). Slyšela jsem kdysi kázání v jednom kostele: „To máme Panenek Marií! Fatimskou, Lourdskou, Guadalupskou, Medžugorskou, Turzovskou...!“ A celý kostel se smál. Nikdy už jsem do toho kostela nevkročila.

Matka Boží a matka naše se zjevuje poslední staletí na mnoha místech právě proto, že tolik zbloudilých duší jako kdysi my dva se toulá současným světem a nevědí, čí jsou – že jsou její. Nevědí, že ona je přivede ke svému Synu tou nejkratší možnou cestou. Není jeho konkurence, ale spolupracovnice. Nahání ztracené ovečky svému Synu do náruče. Nedělá si žádné zásluhy. Vždyť ona byla první (spolu se sv. Josefem), která se Božímu Synu v podobě bezmocného dítěte, které vyšlo z jejího lůna, dokázala poklonit.

Děkuju, maminko, nejrůznějšími tituly ozdobená, milá naše Panno Maria.

Věra Eliášková