23.02.2026, RC Monitor 3/2026
Na svatební cestu jsme jeli s manželem v roce 1971 do Beskyd. Proč zrovna tam, nevím. Zapíchli jsme prst do mapy. Ubytovali jsme se v horské chalupě, kterou pronajímali manželé Janošcovi. Ona vařila, on dělal správce a údržbáře a po večerech hrál na housle. Jednou si k nám paní Janošcová po obědě přisedla. „Jestlipak víte, že tady za kopcem se zjevuje Panna Maria?“ My, jako naprostí pitomci, jsme zůstali s otevřenou pusou. „Jak zjevuje? A jaká panna?“
Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.
„Víme... Ta, co drží mimino v kostele...“ Paní Janošcová nad námi v duchu spráskla ruce, ale nevzdala to. „Je to tady za kopcem. Sejděte do Kelčova na autobus a tam už vám řeknou.“ A my z čiré zvědavosti poslechli. Na Turzovce to bylo moc zajímavé. Věřící, kteří stoupali do kopce, hned pochopili, že jsme naprostí mimoni, a dělali nám průvodce. Všude po cestě ležely převrácené umělohmotné stolečky a kolem se válely ubrusy, sošky a květiny. „To nám dělaj z výboru. My sem dáme stolečky se soškama Panny Marie a Pána Ježíše a oni v noci přijdou a všecko to poválej. A tak my ráno jdeme a dáváme to zase do pořádku. Pořád dokola...“ Nabrali jsme si vodu, vyšplhali na kopec, kde nám ukázali místo zjevení a vrátili se do Janošcovic chaloupky. Panna Maria na nás udělala dojem, ale tím to taky skončilo. Trvalo deset let, než jsme uvěřili, vstoupili do církve a nechali se posléze vyhodit z práce. Psal se rok 1981. Rok, kdy se Panna Maria začala zjevovat v Medžugorje. To jsme samozřejmě nevěděli, ale P. Kohlíček a P. Inocenc, františkán, se postarali. Asi naše obrácení četli v trochu širším kontextu, a tak nás postrčili: „Jeďte do Medžugorje.“ P. Kohlíček vytáhl argument, že můj muž je napůl Chorvat a P. Inocenc, že Medžugorje spravují františkáni, naši borci! Jako by říkali: „Jeďte poděkovat.“ A tak my, zase spíš ze zvědavosti, se vzácnou výjezdní doložkou v ruce, poslechli. V Medžugorje jsme zastihli podobnou situaci jako na Turzovce. Nikde nic, jen blátivé, rozšlapané cesty od prvních poutníků a čtyři malé děti, které se modlily růženec a dívaly se přitom s otevřenýma očima nad sebe. Malý Jakov byl tak malý, že ho za obětním stolem nebylo skoro vidět. Před kostelem stálo policejní auto. Kajícně přiznávám, že jsem neděkovala. Připadala jsem si jako dobyvatelka severního pólu, která se přes všechny překážky dostala někam, kde to je nebezpečné a zakázané. To až po letech, kdy člověk trochu přijde k rozumu, mu dojde, že celou tu dobu ho někdo vedl, chránil, čumák mu občas v loužičce omočil a postrkoval správným směrem. Když to nešlo z východu (Turzovka), tak zatlačíme z jihu (Medžugorje). Slyšela jsem kdysi kázání v jednom kostele: „To máme Panenek Marií! Fatimskou, Lourdskou, Guadalupskou, Medžugorskou, Turzovskou...!“ A celý kostel se smál. Nikdy už jsem do toho kostela nevkročila.
Matka Boží a matka naše se zjevuje poslední staletí na mnoha místech právě proto, že tolik zbloudilých duší jako kdysi my dva se toulá současným světem a nevědí, čí jsou – že jsou její. Nevědí, že ona je přivede ke svému Synu tou nejkratší možnou cestou. Není jeho konkurence, ale spolupracovnice. Nahání ztracené ovečky svému Synu do náruče. Nedělá si žádné zásluhy. Vždyť ona byla první (spolu se sv. Josefem), která se Božímu Synu v podobě bezmocného dítěte, které vyšlo z jejího lůna, dokázala poklonit.
Děkuju, maminko, nejrůznějšími tituly ozdobená, milá naše Panno Maria.
Věra Eliášková
30.01.2026, RC Monitor 1/2026
Dnes bych se rád věnoval ustavičnému panenství nejblahoslavenější Matky Boží. Panenství obecně je snad ve všech náboženských kulturách považováno za výraz čistoty, nedotčenosti, neporušenosti, zasvěcení. Obsah naší víry tvoří jak věci přímo zjevené Bohem, tak i skutečnosti, které z nich logicky vyplývají nebo na ně mají nepochybnou návaznost. Byla-li Maria Matkou Božího Syna a nazývaná milostiplnou, nebylo problémem uznat její neposkvrněnost, včetně jejího vlastního neposkvrněného početí v těle její matky.
07.04.2026, RC Monitor 6/2026
Španělská biskupská konference nedávno publikovala rozsáhlou doktrinální nótu o roli emocí v aktu víry s příznačným názvem Cor ad cor loquitur – „Srdce mluví k srdci“. Motto, jež si kdysi zvolil sv. John Henry Newman a které převzal od sv. Františka Saleského, vystihuje základní křesťanskou intuici: vztah mezi Bohem a člověkem není pouze intelektuální ani pouze morální, ale zasahuje celé lidské bytí – rozum, vůli i emoce.
12.12.2025, The American TFP
Představte si literární svět plný temných dystopií, absurdních událostí a postav bloudících rozpadajícím se společenským řádem. Taková je tvorba maďarského spisovatele Lászla Krasznahorkaie, čerstvého držitele Nobelovy ceny za literaturu. Je známý těžkým stylem bez odstavců, mnohastránkovými větami a příběhy, v nichž se hranice mezi realitou a absurditou rozplývá. Jeden z jeho románů má čtyři sta stran a tvoří jedinou větu.
10.12.2025, The Catholic Herald
Počet žen mladších osmnácti let, které v Anglii a Walesu usilovaly o potrat, klesl za posledních deset let téměř na polovinu a mezi mladými Brity významně narůstají pro-life postoje. Údaje z roku 2022, tedy nejnovější data, která jsou k dispozici, vykazují prudký pokles počtu žen mladších 18 let, které podstoupily interrupci. V roce 2012 to bylo 12,8 na 1000 žen, zatímco do roku 2022 jejich počet klesl na 7,5, což je pokles o 41,1 procent. Projevuje se zde celkový pokles míry početí, která v roce 2021 činila 13,2 na 1000 žen, což představuje výrazný pokles oproti 30,9 v roce 2011.
28.01.2026, RC Monitor 1/2026
Existuje zvláštní druh optimismu, který se pravidelně objevuje koncem prosince. Člověk ho pozná podle toho, že si koupí diář, který nikdy předtím nepoužíval, běžecké boty, kalhoty o číslo menší (protože „do léta to nějak půjde“) a s vážnou tváří oznámí, že „tentokrát už je to doopravdy“. Říkáme tomu novoroční předsevzetí – drobný liturgický úkon moderní doby, při němž se starý člověk symbolicky ukládá k ledu a nový se má narodit 1. ledna.
25.03.2026, RC Monitor 5/2026
Aristoteles označil člověka za tvora společenského – zoon politikon. A je to pravda, bez vztahů nelze žít ani růst. Přesto se zdá, že ještě hlubší vrstvou lidské existence je touha. Dříve než člověk vstoupí do polis, už po něčem sahá. Dříve než si věci vyloží rozumem, už je miluje – nebo odmítá. Člověk je bytost, která je neustále nasměrovaná k nějakému dobru, skutečnému, či domnělému. Chtě nechtě je člověk také živočich touhy – zoon epithymetikon. Postní doba tuto skutečnost nemilosrdně odhaluje. Když si člověk něco odřekne, neodhalí se jen síla či slabost vůle. Odkryje se struktura srdce. Jak rychle hledáme útěchu, jak těžko snášíme prázdnotu, jak instinktivně zaplňujeme každé ticho hlukem, obrazem, činností. Náhle se ukáže, že půst není především o odříkání si masa nebo dezertu ani o disciplíně. Je o touze.
Články e-mailem
Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky
Čtrnáctideník Monitor
Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.