Pravoslavné okouzlení

Tento krok byl významným projevem teologického sblížení obou církví, současně je ale třeba připomenout, že neznamenal obnovení plného církevního společenství. Obě církve si uchovaly své teologické důrazy, které spoludefinují jejich duchovní identitu, a zejména pravoslavní bratři si nadále vyhrazují exklusivitu podávání eucharistie a udílení některých dalších svátostí pro své církevní společenství. Katolická církev sice možnost přijímat svátost eucharistie v pravoslavné církvi připouští, avšak podmiňuje ji nejen vyloučením nebezpečí omylu či lhostejnosti, ale také fyzickou nebo morální nemožností obrátit se na katolického udělovatele.

Jinými slovy: Pokud jste římský katolík řekněme z Prahy, kde se každou neděli koná katolická mše svatá ve zhruba 40 kostelích či kaplích, není v duchu Kánonu 844 CIC účast na pravoslavné bohoslužbě, pokud by měla nahrazovat účast na katolické mši svaté, čím legitimizovat. Drobnou výjimkou, o níž by snad bylo možné uvažovat, je účast na takové bohoslužbě z důvodu „upevnění života milosti a víry ve smíšeném manželství“ katolíka s členkou východní církve či naopak, jak uvádí dokument ČBK z roku 2002 Společenství ve svátostech s křesťany jiných církví. I tady ovšem stále trvá podmínka fyzické nebo morální nemožností obrátit se na katolického kněze, což i tuto výjimku značně problematizuje.

V současné době popularita pravoslaví v naší zemi roste. Zčásti je to jistě dáno přílivem lidí, kterým jsme poskytli útočiště v čase, kdy jejich domovy ničí válečná agrese Ruska. Alespoň část z nich cítí potřebu realizovat své duchovní potřeby i v této situaci extrémního vykořenění, a právě v ní. Hledají proto tvar křesťanské víry, který je součástí jejich duchovní identity; poptávka po pravoslavné liturgii tím přirozeně roste. (Tuto duchovní integritu upřímně oceňuji a jsem vděčný za každou komunitu, kde tito lidé mohou svou víru vyznávat.) Tím se pravoslavná kultura dostává do širšího obecného povědomí křesťanův ČR a mnohé formou své barvité liturgie i odlišnými teologickými důrazy nemálo zaujme.

Nic z toho není samo o sobě špatné. Bohužel se však setkáváme s tím, že tento nově probuzený zájem se stane lékem na vleklou, byť vědomě nepřiznávanou „únavu z katolictví“. Zejména v období krize středního věku, kdy lidé rekapitulují svou dosavadní životní cestu, se součástí této bilance stane také vlastní duchovnost. A tu nejeden z katolíků náhle uvidí unavenou, zvykovou zbožnost, stereotyp deseti tisíckrát slyšené a spatřené liturgie a víru zaprášenou jak nejpustší kout v kostele, kam chodí 50 let. Známý „polední démon“ únavy a nudy se probudí jak šelma, protáhne se, střihne boltci a vyrazí na obhlídku.

V devadesátkách tyhle ataky akedie končívaly v indickém ášramu, na kurzu hry na tibetské mísy nebo v nějaké new age komunitě. Jenže devadesátky jsou pryč a po vzedmuté a stejně rychle opadlé vlně konverzí už v katolické církvi zůstali především ti, kteří nepoběží za prvním Parsifalem, který na ně pískne. Přese všechnu únavu a omrzelost si svůj poklad víry stále chráníme.

V této situaci je pak pravoslaví mimořádně lákavou alternativou. Vrchovatě splňuje požadavek novosti a neotřelosti, má exotický půvab – a současně si nese punc starobylé víry s ambicí reprezentovat její původní, nezdeformovaný tvar. Podlehnout dojmu, že příklon k ortodoxii je vlastně potvrzením, prohloubením, či dokonce opravou našeho unaveného katolictví, je pak velmi lákavé – a velmi snadné.

Kurz psaní ikon je milá kulturní aktivita a vaší katolické identitě nemůže ublížit, říkáte si zpočátku. Jenže kurz psaní ikon není nikdy jen kurz výtvarných technik, protože čistě výtvarnou technikou nelze skutečnou ikonu napsat. Exkurze do pravoslavných chrámů, přednáškové cykly, občasná a poté pravidelná účast na pravoslavných bohoslužbách a další duchovní angažmá jsou jen přirozenými etapami duchovní konverze. Je o to snazší, že je trvale (a jistě upřímně) omlouvána tak těsnou příbuzností obou věr. Jenomže vaše švagrová prostě není vaše manželka, přestože mají jedinou matku a jejich příbuznost i duchovní blízkost nikdo nezpochybní.

Mám ve svém okolí takový bolestný případ, a proto v hodnocení tohoto fenoménu nejsem a nemohu být zcela nestranný – a ani to nepředstírám. Přesto jsem cítil potřebu připomenout nám všem, že jsme byli pokřtěni v církvi, která si své pravověří také musela v dějinách bolestně vybojovat. A nejde jen o Filioque.

Petr Kukal