Co je modlitba a proč se někdy nedaří

O co v modlitbě vlastně jde? Odpověď se skrývá za další otázkou: jak vnímám Boha? Kým pro mě je? Někým důležitým a zároveň blízkým? Pak to může být rozhovor od srdce k Srdci, protože mluvíme s někým, komu důvěřujeme, na koho se můžeme spolehnout, koho milujeme.

Tak je modlitba dalece vzdálená jen určité povinnosti, kterou si musíme odbýt ráno a večer, abychom splnili pomyslné minimum ve vztahu k Bohu.

Když máme někoho rádi, netěšíme se, až se s ním uvidíme a probereme, co jsme zajímavého prožili, co nám udělalo radost, nebo nás naopak rozladilo? Nesdělujeme mu obavy, jak to dnes bude se zkouškou, která nás čeká, nebo nepříjemným pracovním pohovorem? Nejdeme se poradit, jak napravit pošramocené vztahy s manželem nebo dětmi, nebo poděkovat, že jsme konečně vyzkoušeli recept na čokoládový dort a sklidili jsme velký úspěch?

Vždyť je přirozené sdílet svůj život s někým, kdo nás má rád, a hlavně to s námi myslí dobře. Nemusíme se obávat, že nám bude závidět nebo na nás nebude mít čas...

My lidé používáme smysly. Máme jich dokonce pět. Někdy je pro nás těžké mluvit s někým, koho nevidíme, neslyšíme, nemůžeme se přesvědčit dotykem nebo objetím, že s námi soucítí a rozumí nám.

Tak to může být i s modlitbou. Jak se ale soustředit a cele zaměřit svou pozornost k Bohu, když v protějším křesle nikdo nesedí? A přesto někdo radí si židli nebo křeslo nachystat, aby si Bůh měl kam „sednout“. Abychom si vědomě připomněli Jeho přítomnost. „Zrakem, hmatem, chutí Tebe nevnímám“ zpíváme se sv. Tomášem Akvinským (Kancionál, č. 712) „a jen sluchem svým tě jistě poznávám“. Ano, je potřeba vytvořit prostor ticha, abychom mohli zaslechnout, co nám Bůh chce v modlitbě říct.

Ale vyhráno není. Ticho a prostor nejsou zárukou naší soustředěnosti a nasměrování myšlenek k Bohu. Ozývají se starosti, napadají nás důležité i méně důležité věci (ty mnohdy častěji). V tomto případě Katechismus radí, abychom se nezaměřili pouze na boj s roztržitostmi, protože bychom mohli padnout do jejich pasti, zatímco se stačí vrátit do svého srdce. (srov. Katechismus 2729). A možná opakovaně. Co návrat do srdce znamená? Znova navázat na narušený rozhovor a vrátit se tam, kde jsme přestali.

Jinou obtíží je vyprahlost. Srdce se cítí jakoby odloučeno od Boha, bez záliby v duchovních myšlenkách, vzpomínkách a citech (Katechismus 2731). Je to čas opravdové víry, důvěry, spolehnutí se na Boží přítomnost a čekání, že období sucha vystřídá období vláhy a dešťů. Je potřeba vytrvat. Modlitba má smysl, i když se nám zdá, že nepřináší dobrý pocit nebo okamžitou útěchu.

A co nám ještě může bránit, abychom se s Bohem v modlitbě potkali?

Často je to naše prosté „nechce se mi“. Pozná to někdo, když se dnes nepomodlím? Projeví se to nějak? Možná pár dní bez modlitby pojedeme na zásoby vytvořené dlouhodobou pravidelnou modlitbou. Ale pak to začne drhnout. Otázkou je, kdo to pozná první. Jestli já, nebo ti kolem mě.

Komunikace je základem každého vztahu. Pravidelná, každodenní a upřímná. Zná to každý, kdo vztahy žije a vytváří. Nejde to obejít ani ničím nahradit. Prostě to tak je.

Tak komunikujme, budeme blíž Bohu i nám samotným.

Marie Kvapilíková