Bojíte se pekla? Už v něm jste, aniž o tom víte. Škoda, že jsme tady

Kromě nás mají účast v bytí i jiné skutečnosti – neživá jsoucna, rostliny a zvířata, avšak pouze člověk si uvědomuje, že toto vše existuje a v úkonu sebe–reflexe vnímá i svou vlastní jsoucnost, aniž by jí nějak rozuměl. Otázka „proč jsem?“ se člověku, který se nenechá bezmyšlenkovitě strhávat vírem bezprostředního dění okolo sebe, dere na mysl zcela spontánně. Proč „kosmická ruleta“ padla právě na mě, když bylo takřka nekonečněkrát pravděpodobnější vyvolat do bytí někoho úplně jiného? Stačilo, aby se moji rodiče nesetkali anebo, když už se jejich cesty sešly, aby počali dítě třeba o minutu později a já bych se už nikdy nenarodil. Když pak uvážíme, že ta samá úvaha platí o rodičích mých rodičů, o rodičích mých prarodičů, o rodičích mých praprarodičů atd., je moje narození výsledkem neuvěřitelných souběhů, v nichž mohla nastat jen malinká odchylka a místo mne by tu byl někdo jiný.

Jak tedy tento fakt vyhodnotit? Měl jsem „neuvěřitelné štěstí“? Řada lidí by odpověděla právě tímto způsobem, Benatar k nim ale nepatří. Dívá se na svůj život z jiného úhlu a nebojí se říct, že ho potkala „neuvěřitelná smůla“. Bylo přece tak snadné se existenci vyhnout, jenže na rozdíl od nespočetné masy těch, kteří se nikdy nenarodili a jsoucnost nikdy neokusí, osud bytí padl na mě. Fatální ortel byl vynesen nade mnou. Někdo si možná řekne, že Benatar musel být hodně nešťastný, když se k vlastnímu životu postavil s takovým odporem, a že nemá cenu s jeho úvahami ztrácet drahocenný čas. Ve skutečnosti tomu tak není. Nepřipadl mu žádný mimořádně krutý úděl, žil (a dosud žije) podobně jako miliony jiných lidských bytostí. Pobývá v blahobytné části světa, je profesorem na univerzitě v Kapském městě, existenční nouzí rozhodně netrpí. Odkud tedy tento radikální pesimismus?

Pokus o zdůvodnění absurdity života
Benatar se v první řadě soustředí na otázku prožívání vlastní existence. Většina lidí je v zásadě optimistická, takže v jejich pohledu na život převládá pozitivní hodnocení. Problém však spočívá v tom, že člověk je bytost omylná a často se míjí s pravdou nejen v oblasti teorie, nýbrž i v oblasti praxe. Filosofové vždy rozlišovali pravdu od zdání v obou zmíněných polohách. V aplikaci na lidskou praxi to znamená, že někdy považujeme za skutečné dobro to, co je ve skutečnosti dobro toliko zdánlivé. Co když se mýlíme i při posuzování základní hodnoty našeho života? Nebo je opravdu snadné určit, zda je lidská existence ve své nejhlubší podstatě dobrá, či špatná? Není zde prostor pro žádný omyl? K rozhodnutí problému by mělo dojít na základě solidní racionální argumentace a Benatar se domnívá, že argumenty v neprospěch existenciálních optimistů mají jednoznačně navrch. O jaké argumenty se jedná?

První argumentační linie je „empirická“ a sestává z výčtu zla a utrpení, s nimiž se v té či oné míře každý člověk během své životní pouti nezbytně setká. Benatar tímto výčtem zaplňuje několik stran své knihy a bylo by zbytečné zde celý jeho soupis reprodukovat. Nicméně malá ochutnávka určitě neuškodí: „Uvažujme nejprve o přírodních katastrofách. Kvůli takovým tragédiím prý přišlo za posledních 1000 let o život více než patnáct miliónů lidí... Přibližně 20 000 lidí zemře každý den vyhladověním. Více než 107 lidí každou minutu umírá na nemoci... Do dvacátého století bylo při různém masovém vraždění zabito celkově přes 133 miliónů lidí... V prvních 88 letech dvacátého století bylo 170 miliónů (a možná až 360 miliónů) lidí zastřeleno, ubito, umučeno, podřezáno, upáleno, rozdrceno nebo zemřelo hladem, mrazem či přepracováním, rovněž i za živa pohřbeno, utopeno... oběšeno, roztrháno bombou nebo zabito nějakým jiným z nesčetných způsobů, jakými vlády uštědřují smrt neozbrojeným, bezmocným občanům i cizincům.“ Výčet tím zdaleka nekončí, není však nutné v něm pokračovat.

Druhá argumentační linie je „racionální“ a má podobu kombinatoriky možností bytí a nebytí člověka, z níž podle Benatara vychází, že „neexistovat“ je pro člověka lepší než existovat, či přesněji řečeno, existovat je pro člověka za všech okolností újma a ztráta.

Aniž bychom se zabývali podrobnostmi autorovy argumentace, její smysl je jediný: ukázat, že člověka na této planetě drtí takové a tolik utrpení, že to jeho existenci zbavuje jakéhokoliv smyslu a to nejlepší, co každý z nás může udělat, je odejít ze scény tohoto světa, zbavit se vlastního vědomí a propadnout se do nebytí, v němž už nikoho nic netíží. Země a život na ní je peklo, ale naštěstí z něj existuje východisko. Kdo si uvedené nepříznivé okolnosti lidského života plně uvědomí, pochopí, že se musí rovněž vzdát plození dětí, tedy uvádění v existenci dalších bytostí, kterým by se utrpení stalo nevyhnutelným údělem. Benatar náleží k tzv. denatalistům, k myslitelům, k jejichž názorovému rejstříku patří přesvědčení o nemorálnosti rodičovství. Zplodit dítě znamená předat ho pod vládu katanských poměrů tohoto světa, a to žádný zodpovědný člověk nemůže s dobrým svědomím učinit. Někdo by sice mohl namítnout, že výše popsaná podoba lidského života není věrná realitě, neboť rozhodně ne všichni lidé se mají tak špatně, jak kniha vykresluje, ale i na to nachází Benatar odpověď. Tvrdí, že relativně bezbolestné existence jsou velmi vzácné a na jeden spokojený život připadá nezměrné množství životů zdrcených bolestí. I kdyby se šlo utrpení vyhnout, žádný z rodičů nemůže mít jistotu, že takové „štěstí“ potká právě jeho dítě, a pokud myslí opravdu racionálně, musí připustit, že šance na únik před zlem je v našem světě opravdu minimální. Zatížit existenci vlastního dítěte tak obrovským rizikem nemá se zodpovědností nic společného.

Pozor na nezdravý optimismus
Jak bychom se měli postavit k názorům podobného typu? Řada lidí se utíká k víře a naději, že „nakonec všechno dobře dopadne“. Možná je to pravda, ale ne každý bytostný optimismus je namístě. Notoricky optimističtí křesťané dokáží být pořádně otravní a širokospektrální „pilulka“ typu „Bůh má všechno pod kontrolou“ je často příliš slabá na to, aby pomohla lidem zdrceným těžkým osudem. Křesťanská víra není opiát, který nás má znecitelnit a eliminovat bolest z našich životů. Některá místa v Písmu jsou všechno jiné než lakováním tragiky narůžovo.

Nejvíce existenciální žalm 89 nám nastavuje zrcadlo a připomíná nám, že v nejlepších případech na této Zemi pobýváme sedmdesát, zdatnější z nás pak osmdesát let, ale většina tohoto času je poznamenána námahou a bolestí a nakonec nás očekává smutný odchod, zánik a rozklad. Kniha Kazatel boří prvoplánový optimismus stále se opakujícím refrénem „marnost, všechno je marnost“. Našel snad někdo v tomto světě něco, pro co má smysl žít? V různých etapách lidského života se nám jako „nezpochybnitelná hodnota“ ukazuje vždy něco jiného, avšak stačí nechat uplynout pár let a to, co se nám dříve jevilo jako vytoužený cíl našich snah, se proměňuje v bezcennou tretku. Proud času do svých útrob strhává vše, nic nedokáže vzdorovat korodujícímu vlivu jeho hltavé nenasytnosti. Autor knihy Job nám předkládá před oči jedince, v němž se můžeme poznat všichni. Je nám na něm názorně demonstrováno, že na každého člověka mohou během života dopadnout ty nejkrutější rány osudu, že může utrpět ty nejhroznější ztráty. Závěr celého příběhu chce být povzbudivý, nicméně toto zdání je klamné. Job se opět domohl slušného jmění, a dokonce mu byla poskytnuta náhrada za jeho zemřelé děti v nových potomcích. Útěšný „happy end“, mohl by poznamenat optimista, zatímco realita zůstává nad tímto vyústěním příběhu v rozpacích. Přijdeme-li o majetek a pak se nám dostane adekvátní náhrady, lze opět nabýt spokojenosti. Je ale možné získat nějakou náhradu za ztracené děti? Snad když nám chcípne pes, můžeme nalézt útěchu v nějakém novém mazlíčkovi. Žádný lidský jedinec však takto nahraditelný není, jeho místo nemůže zastoupit žádná jiná bytost. Samozřejmě že je nutné rozumět poselství knihy Job ze správného úhlu pohledu. Pozitivní zvrat Jobovy situace přesto nijak nezakrývá a nesmazává tragiku událostí, jimiž si tento těžce zkoušený člověk musel projít a ztráty, které ho zasáhly, se nedají vyrovnat způsobem, o němž se píše na konci této starozákonní knihy.

Pohled za oponu existenciálního pesimismu
Chceme-li si navzdory všem bolestem a všemu utrpení uchovat naději na konečný smysl lidské existence, musíme se vymanit z pohledu na svět, který tomu brání. Klíčovou roli zde hraje perspektiva, tj. hledisko, na jehož kvalitě a šíři závisí to, co se v něm zviditelňuje. Díváme-li se klíčovou dírkou, vidíme jen malý výsek reality za dveřmi. Otevřeme-li dveře, před naším zrakem se objeví to, co přes malý otvor nebylo možné spatřit.

Materialisté a empiristé nastavili svému rozumu takové metodické limity, které se podobají uvedenému zkoumání reality skrz „klíčovou dírku“. Filosofické úvahy o povaze lidského poznání nás dokáží přesvědčit o tom, že nemusíme zůstat stát za dveřmi. Jejich otevření zajišťuje disciplína zvaná metafyzika, která již sice v dějinách absolvovala mnoho svých pohřbů, ale její hrobníci si nevšimli, že do hrobu nekladou ji, nýbrž vždy jen její karikaturu. Navíc je třeba si uvědomit, že problém smyslu lidského života není problém čistě intelektuální, nýbrž existenciální. To znamená, že k jeho řešení se nepožaduje jen aktivace intelektuálních schopností člověka, ale všech dimenzí jeho života. Když se syrakuský samovládce Dionýsios ucházel o místo mezi Platónovými žáky, byl zakladatelem Akademie podroben přijímacímu řízení. Během něho Platón uchazeči nastínil, že filosofické poznání je kromě intelektuálního nadání podmiňováno disciplinovaným, asketickým životním stylem. To se rozmařilému Dionýsovi nezamlouvalo, takže žádnou ochotu ke změně vlastního života neprojevil. Platón ho proto mezi své žáky nepřijal. Ve svém dialogu Faidón nám magistrálním způsobem ukazuje, proč by se měl člověk snažit o zisk mravních ctností. Důvod je jediný: aby viděl. Jen určitým způsobem mravně vyprofilovaný člověk dokáže spatřit smysl života, pro mravně zkaženého člověka se stává neviditelným. V podobném stylu působil již Platónův učitel Sokrates, když zdůrazňoval nezbytnost očišťování mysli člověka od veškerého intelektuálně–mravního balastu. Kdo jím zůstane zanesen, nemá na poli filosofie co pohledávat. Jen ti, kdo jsou čisté mysli a čistého srdce, nahlédnou skutečný smysl svých životů.

Není neopodstatněné tvrdit, že Benatar si uvedený rozměr jím diskutovaného problému neuvědomuje. Kromě toho vane z jeho výkladů typická atmosféra pře–psychologizované moderní doby, v níž lidé soudí o realitě v závislosti na svých pocitech a na svém prožívání. Jestliže se někomu zdá, že život nemá smysl, cítí se často povolán k tomu, aby tento svůj vnitřní dojem zevšeobecnil a namísto pravdivého partikulárního soudu „nevidím smysl života“ deklarují obecný závěr „život nemá smysl“. To je typický příklad sofistického uvažování. Danost smyslu lidského života není závislá na tom, zda si ji uvědomujeme či zda ji prožíváme. Tak jako o existenci barev nerozhoduje omezené vnímání slepce.

Někteří kritici Benatarovy pozice podnikli pracnou analýzu jednotlivých argumentů obsažených v jeho knize. I to je jistě způsob, jak se s jeho názory vyrovnat. Jde nicméně o zbytečnou okliku. Stačí si totiž přečíst, co v závěru spisu Benatar tvrdí o problému lidské nesmrtelnosti a o otázce existence Boha. Bez jakékoli seriózní argumentace pouze konstatuje, že se přiklání ke stanovisku starých epikurejců. V tom spočívá Benatarovo materialistické a ateistické vyznání. Z hlediska filosofie je to kolosální blamáž, neboť problém smyslu lidského života je s otázkou nesmrtelnosti člověka a existence Boha podstatně spojen. Vyřídit tuto záležitost pouhou deklarací přijetí určitého názoru a nepodložit ho poctivým důkazem, je velkým selháním a zároveň i podvodem na čtenářích, jimž se na každé stránce knihy autor snaží sugerovat, že jeho stanovisko je kryto racionálními důvody. Opak je pravdou. Celý rozruch okolo Benatarovy knihy byl a je naprosto zbytečný. Benatar se vyhýbá hlavnímu problému, věnuje mu pár slov až v úplném závěru spisu, jako by se jednalo pouze o nějakou zanedbatelnou marginálii a své úsilí vynakládá na vytváření dojmu, že racionální cestou prokázal absurditu naší existence. K celé otázce přistupuje nekompetentně a propadá iluzi o spolehlivosti svých filosofických rozborů. Nepochybuje o úspěšnosti svého „odhalení“ propasti nesmyslnosti pod povrchem bytostného optimismu nepřemýšlející většiny lidí. Ve skutečnosti se tato temná propast otevírá na pozadí jeho „argumentů“ na podporu existenciálního pesimismu.

Mgr. Roman Cardal, Ph.D.