Zaprášené katolictví

18.03.2026, RC Monitor 5/2026

Minule jsem se v Monitoru zamýšlel nad tím, proč a čím některé z nás, římských katolíků, láká křesťanská tradice Východu. Uvědomil jsem si přitom, že problém je možná složitější. Že ta skutečná otázka nejspíš zní: Proč mnozí katolíci nezakoušejí hloubku vlastní tradice? Proč nám katolictví připadá nudné a zaprášené?

Svou roli v tom patrně sehrává všeobecný diskurs, v němž se o katolictví mluví. Ve většinových médiích, včetně těch veřejnoprávních, je nenápadně, avšak o to vytrvaleji situováno do minulosti. Oblíbené folkloristické pořady vždy důsledně uvádějí, že naši předkové zachovávali půst nebo chodili na roráty, pořádali májové pobožnosti, věřili v přímluvu svatých nebo žehnali chléb. Veřejný projev individuální zbožnosti je dnes vnímaný jako krajně nenáležitý anachronismus – když se někdo v restauraci náhodou pokřižuje nad gulášem, otočí se celá hospoda. Do podvědomí nám to zasévá myšlenku, že naše víra je doma v minulosti. Že je to něco jako zvonění na mraky nebo pouštění žilou.

Další věc je způsob, jakým jsou u nás nejen ve školách vykládány novověké dějiny. V rámci středověku se katolické církvi ještě občas přizná nějaký ten špitál nebo chudobinec, od renesance dál jsou to ovšem všechno jen amorální mocichtiví vyvrhelové se sklony k sadismu. Všeobecně oblíbená obžaloba katolictví povolávající na scénu Antonína Koniáše a Bobliga z Edelstadtu je při vší své naivitě a povrchnosti často velmi úmorná. Až tak úmorná, že ji necháme rezignovaně padnout na naši duchovní tradici jako těžký cestovní plášť jezuitských misionářů. Pak už je jen krůček k tomu mávnout nad ní rukou a říct si: Co bylo, bylo – teď je potřeba se dívat dopředu. Což jistě potřeba je. Bohužel pod tím pláštěm často zůstanou poklady, které jsme přehlédli.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

S tím volně souvisí iracionální adorace protestantství. Iracionální proto, že z většiny sycená emocionálními pohnutkami. Současná společnost je společností vzdoru. Cílem našich životů je svoboda, a aby to lépe znělo, dáváme jí epiteton duchovní. Duchovní svoboda. Žádný pantáta v Římě nám nebude říkat, čemu máme věřit a jak máme žít. Společnost se chová jako sedmnáctiletá holka, kterou neodolatelně přitahuje třídní grázlík a průšvihář – bad guy. (Dodejme, že pokud ji to nepustí, taky jako sedmnáctiletá holka se slabostí pro sígry skončí.) Katolictví se svou věrností Svatému otci, se svými dogmaty, kodexem církevního práva a liturgickými předpisy působí vedle církví, které vznikly v minulém století a věří tomu, co si zrovna odhlasují, jako žalář národů a temnice duší. V hloubi asi víme, že tahle revolta není ta Ježíšova vášeň pro Boží království, s níž mrská penězoměnce a vstupuje do konfrontace se zákoníky. Ale stejně nás to občas znejistí.

Konečně nám často chybí orientace v naší vlastní církevní tradici. Těžiště duchovních aktivit ve farnostech obvykle leží v modlitebních setkáních; vzdělávání se nejčastěji omezuje na biblické hodiny. Je jistě důležité znát Písmo a jeho klíčové interpretace. Současně však nelze úplně rezignovat na teologické reflexe, na duchovní dějiny katolické církve a alespoň základy liturgiky, které dnes (čest výjimkám některých farností) dostávají především ministranti. Těžko pak můžeme čerpat z hloubky své teologické tradice, když ji v zásadě neznáme. Těžko k nám mohou plně promlouvat tajemství liturgie, které nerozumíme.

Katolická duchovní tradice nepatří do minulosti, nemusí a nemá být zdrojem naší dějinné frustrace, není mělkou vírou ovcí jen proto, že zachovává věrnost učení magisteria, a není to polopohanské uctívání gypsových madonek na domácích oltáříčcích, ale hluboce promýšlená spiritualita. Tradice, na níž můžeme a máme být hrdí.

Petr Kukal

Další články

Papež i čeští biskupové vyzývají k návštěvám osamělých seniorů

20.07.2026, Národní centrum pro rodinu

Šestý Světový den prarodičů a seniorů připadne letos na neděli 26. července. Papež Lev XIV. i čeští a moravští biskupové při této příležitosti vybízejí věřící, aby navštívili své prarodiče, starší příbuzné i seniory, kteří žijí osaměle nebo pobývají v pečovatelských zařízeních. Letošní Světový den prarodičů a seniorů ponese motto „Já na tebe nikdy nezapomenu“, převzaté z knihy proroka Izaiáše. Připomíná, že Boží láska člověka neopouští ani ve stáří, nemoci nebo osamělosti.

Praktický průvodce k vytvoření rytmu modlitby: Pozvánka k životu, jehož středem je Bůh

15.07.2026, Spiritual Direction

Vzhledem k tomu, že už více než deset let pracuji jako pastorační pracovnice s mládeží na plný úvazek, dalo by se předpokládat, že mám disciplinovaný a bohatý modlitební život – ale vždy tomu tak nebylo. Po mnoho let jsem se modlila, kde jsem chtěla a jak jsem chtěla a kdykoli se mi zachtělo. Trvalo mi dlouho, než jsem si našla rytmus modlitby, který by mě skutečně nesl. Ráda bych vám ukázala, jak si takový rytmus vytvořit, aniž byste opakovali mnoho chyb, které jsem udělala já.

Celibát - boj o srdce, které patří všem

13.07.2026, RC Monitor 13/2026

V dnešní civilizaci, nasycené hédonismem, relativismem a epidemií sociálních sítí či pornografie, která degraduje ženy na pouhé objekty, je celibát kněze prorockým znamením. Pro mě celibát neznamená prázdnotu, ale naplnění duchovního otcovství, které vyvěrá z mého kněžského svěcení. Bůh mě nepovolal k tomu, aby nechal mé srdce zkamenět. Nepatřím k těm, o kterých básník Charles Péguy napsal: „Myslí si, že milují Boha, protože nemilují nikoho.“ Naopak. Celibát není jen statickým darem, ale především pokladem mého života, který musím vědomě bránit. „Neuveď nás v pokušení,“ se v modlitbě Otčenáš jistě každý den modlíte i vy. Pro mě to znamená spolupracovat s Bohem a bděle se stavět pokušením, abych dokázal milovat čistou a univerzální láskou.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.