Zaprášené katolictví

18.03.2026, RC Monitor 5/2026

Minule jsem se v Monitoru zamýšlel nad tím, proč a čím některé z nás, římských katolíků, láká křesťanská tradice Východu. Uvědomil jsem si přitom, že problém je možná složitější. Že ta skutečná otázka nejspíš zní: Proč mnozí katolíci nezakoušejí hloubku vlastní tradice? Proč nám katolictví připadá nudné a zaprášené?

Svou roli v tom patrně sehrává všeobecný diskurs, v němž se o katolictví mluví. Ve většinových médiích, včetně těch veřejnoprávních, je nenápadně, avšak o to vytrvaleji situováno do minulosti. Oblíbené folkloristické pořady vždy důsledně uvádějí, že naši předkové zachovávali půst nebo chodili na roráty, pořádali májové pobožnosti, věřili v přímluvu svatých nebo žehnali chléb. Veřejný projev individuální zbožnosti je dnes vnímaný jako krajně nenáležitý anachronismus – když se někdo v restauraci náhodou pokřižuje nad gulášem, otočí se celá hospoda. Do podvědomí nám to zasévá myšlenku, že naše víra je doma v minulosti. Že je to něco jako zvonění na mraky nebo pouštění žilou.

Další věc je způsob, jakým jsou u nás nejen ve školách vykládány novověké dějiny. V rámci středověku se katolické církvi ještě občas přizná nějaký ten špitál nebo chudobinec, od renesance dál jsou to ovšem všechno jen amorální mocichtiví vyvrhelové se sklony k sadismu. Všeobecně oblíbená obžaloba katolictví povolávající na scénu Antonína Koniáše a Bobliga z Edelstadtu je při vší své naivitě a povrchnosti často velmi úmorná. Až tak úmorná, že ji necháme rezignovaně padnout na naši duchovní tradici jako těžký cestovní plášť jezuitských misionářů. Pak už je jen krůček k tomu mávnout nad ní rukou a říct si: Co bylo, bylo – teď je potřeba se dívat dopředu. Což jistě potřeba je. Bohužel pod tím pláštěm často zůstanou poklady, které jsme přehlédli.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

S tím volně souvisí iracionální adorace protestantství. Iracionální proto, že z většiny sycená emocionálními pohnutkami. Současná společnost je společností vzdoru. Cílem našich životů je svoboda, a aby to lépe znělo, dáváme jí epiteton duchovní. Duchovní svoboda. Žádný pantáta v Římě nám nebude říkat, čemu máme věřit a jak máme žít. Společnost se chová jako sedmnáctiletá holka, kterou neodolatelně přitahuje třídní grázlík a průšvihář – bad guy. (Dodejme, že pokud ji to nepustí, taky jako sedmnáctiletá holka se slabostí pro sígry skončí.) Katolictví se svou věrností Svatému otci, se svými dogmaty, kodexem církevního práva a liturgickými předpisy působí vedle církví, které vznikly v minulém století a věří tomu, co si zrovna odhlasují, jako žalář národů a temnice duší. V hloubi asi víme, že tahle revolta není ta Ježíšova vášeň pro Boží království, s níž mrská penězoměnce a vstupuje do konfrontace se zákoníky. Ale stejně nás to občas znejistí.

Konečně nám často chybí orientace v naší vlastní církevní tradici. Těžiště duchovních aktivit ve farnostech obvykle leží v modlitebních setkáních; vzdělávání se nejčastěji omezuje na biblické hodiny. Je jistě důležité znát Písmo a jeho klíčové interpretace. Současně však nelze úplně rezignovat na teologické reflexe, na duchovní dějiny katolické církve a alespoň základy liturgiky, které dnes (čest výjimkám některých farností) dostávají především ministranti. Těžko pak můžeme čerpat z hloubky své teologické tradice, když ji v zásadě neznáme. Těžko k nám mohou plně promlouvat tajemství liturgie, které nerozumíme.

Katolická duchovní tradice nepatří do minulosti, nemusí a nemá být zdrojem naší dějinné frustrace, není mělkou vírou ovcí jen proto, že zachovává věrnost učení magisteria, a není to polopohanské uctívání gypsových madonek na domácích oltáříčcích, ale hluboce promýšlená spiritualita. Tradice, na níž můžeme a máme být hrdí.

Petr Kukal

Další články

Poručíme větru dešti?

16.03.2026, RC Monitor 5/2026

Tak se nám za přispění Evropského parlamentu zase pomalu otvírá další Overtonovo okno. Poslední dobou ze všech možných stran slyším povzdech, že svět se zbláznil. Jenže jediný ze všech tvorů pohybujících se po povrchu (občas i pod povrchem) planety Země, který se může zbláznit, je člověk. Svět jako takový je zcela v pořádku, dělá, co má.

Milost pokání

18.02.2026, RC Monitor 3/2026

Jedna postní antifona zní: „Kristova krev byla prolita za naši spásu, přinesla milost pokání celému světu.“ Ano. Doba postní, která opět po roce začíná, je velká milost. Bůh nám dává znovu příležitost polepšit se. Boží hlas zní: „Jako že jsem živ, praví Pán – Hospodin, nemám zalíbení v hříšníkově smrti, ale aby změnil své chování a byl živ“ (Ez 33,11).

Co znamená „věřit srdcem“?

07.04.2026, RC Monitor 6/2026

Španělská biskupská konference nedávno publikovala rozsáhlou doktrinální nótu o roli emocí v aktu víry s příznačným názvem Cor ad cor loquitur – „Srdce mluví k srdci“. Motto, jež si kdysi zvolil sv. John Henry Newman a které převzal od sv. Františka Saleského, vystihuje základní křesťanskou intuici: vztah mezi Bohem a člověkem není pouze intelektuální ani pouze morální, ale zasahuje celé lidské bytí – rozum, vůli i emoce.

Tři lekce od Eriky Kirkové

20.02.2026, Catholic Culture

Prohlášení Eriky Kirkové o tom, že vrahovi svého manžela odpustila, bylo za dlouhou dobu největším projevem oslavy Boha ze strany veřejně známé osobnosti. Kromě jejího hrdinského příkladu odpuštění, který mluví sám za sebe, se od ní, myslím, můžeme naučit ještě dvě další věci. V jednom rozhovoru řekla, že nechce být vtažena do snah o to, aby vrah jejího manžela dostal trest smrti.

Čtyři nečisté touhy, od nichž nás liturgie učí se postit

27.03.2026, Saint Dominic‘s Media

Každou postní dobu instinktivně saháme po známých praktikách. Vybereme si něco, čeho se vzdáme, něco, na čem přestaneme lpět, něco, co by mohlo zbystřit naše duchovní smysly. I tyto malé oběti jsou důležité, ale čtení na pátek po Popeleční středě nás vybízejí, abychom nahlédli pod povrch.

S růžencem na cestě: K 70. narozeninám biskupa Antonína Baslera

16.02.2026, RC

Mons. Antonín Basler se narodil 16. února 1956 v Šumperku jako čtvrté dítě Antonína a Anny Baslerových. Má tři starší sestry – Marii, Annu a Jiřinu. Patří k osobnostem české církve, jejichž služba je dlouhodobě spojena s pastorační blízkostí lidem a s důrazem na srozumitelně žitou víru. Po kněžském svěcení v roce 1984 působil v řadě farností, později převzal významné úkoly v rámci olomoucké arcidiecéze. Dne 5. července 2017 jej papež František jmenoval titulárním biskupem diecéze Vaga v dnešním Tunisku a pomocným biskupem olomouckým. Ke dni 1. října 2017 ho arcibiskup Jan Graubner ustanovil druhým generálním vikářem olomoucké arcidiecéze. Biskupské svěcení přijal z rukou arcibiskupa Jana Graubnera 14. října 2017.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.