Zaprášené katolictví

18.03.2026, RC Monitor 5/2026

Minule jsem se v Monitoru zamýšlel nad tím, proč a čím některé z nás, římských katolíků, láká křesťanská tradice Východu. Uvědomil jsem si přitom, že problém je možná složitější. Že ta skutečná otázka nejspíš zní: Proč mnozí katolíci nezakoušejí hloubku vlastní tradice? Proč nám katolictví připadá nudné a zaprášené?


Svou roli v tom patrně sehrává všeobecný diskurs, v němž se o katolictví mluví. Ve většinových médiích, včetně těch veřejnoprávních, je nenápadně, avšak o to vytrvaleji situováno do minulosti. Oblíbené folkloristické pořady vždy důsledně uvádějí, že naši předkové zachovávali půst nebo chodili na roráty, pořádali májové pobožnosti, věřili v přímluvu svatých nebo žehnali chléb. Veřejný projev individuální zbožnosti je dnes vnímaný jako krajně nenáležitý anachronismus – když se někdo v restauraci náhodou pokřižuje nad gulášem, otočí se celá hospoda. Do podvědomí nám to zasévá myšlenku, že naše víra je doma v minulosti. Že je to něco jako zvonění na mraky nebo pouštění žilou.

Další věc je způsob, jakým jsou u nás nejen ve školách vykládány novověké dějiny. V rámci středověku se katolické církvi ještě občas přizná nějaký ten špitál nebo chudobinec, od renesance dál jsou to ovšem všechno jen amorální mocichtiví vyvrhelové se sklony k sadismu. Všeobecně oblíbená obžaloba katolictví povolávající na scénu Antonína Koniáše a Bobliga z Edelstadtu je při vší své naivitě a povrchnosti často velmi úmorná. Až tak úmorná, že ji necháme rezignovaně padnout na naši duchovní tradici jako těžký cestovní plášť jezuitských misionářů. Pak už je jen krůček k tomu mávnout nad ní rukou a říct si: Co bylo, bylo – teď je potřeba se dívat dopředu. Což jistě potřeba je. Bohužel pod tím pláštěm často zůstanou poklady, které jsme přehlédli.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

S tím volně souvisí iracionální adorace protestantství. Iracionální proto, že z většiny sycená emocionálními pohnutkami. Současná společnost je společností vzdoru. Cílem našich životů je svoboda, a aby to lépe znělo, dáváme jí epiteton duchovní. Duchovní svoboda. Žádný pantáta v Římě nám nebude říkat, čemu máme věřit a jak máme žít. Společnost se chová jako sedmnáctiletá holka, kterou neodolatelně přitahuje třídní grázlík a průšvihář – bad guy. (Dodejme, že pokud ji to nepustí, taky jako sedmnáctiletá holka se slabostí pro sígry skončí.) Katolictví se svou věrností Svatému otci, se svými dogmaty, kodexem církevního práva a liturgickými předpisy působí vedle církví, které vznikly v minulém století a věří tomu, co si zrovna odhlasují, jako žalář národů a temnice duší. V hloubi asi víme, že tahle revolta není ta Ježíšova vášeň pro Boží království, s níž mrská penězoměnce a vstupuje do konfrontace se zákoníky. Ale stejně nás to občas znejistí.

Konečně nám často chybí orientace v naší vlastní církevní tradici. Těžiště duchovních aktivit ve farnostech obvykle leží v modlitebních setkáních; vzdělávání se nejčastěji omezuje na biblické hodiny. Je jistě důležité znát Písmo a jeho klíčové interpretace. Současně však nelze úplně rezignovat na teologické reflexe, na duchovní dějiny katolické církve a alespoň základy liturgiky, které dnes (čest výjimkám některých farností) dostávají především ministranti. Těžko pak můžeme čerpat z hloubky své teologické tradice, když ji v zásadě neznáme. Těžko k nám mohou plně promlouvat tajemství liturgie, které nerozumíme.

Katolická duchovní tradice nepatří do minulosti, nemusí a nemá být zdrojem naší dějinné frustrace, není mělkou vírou ovcí jen proto, že zachovává věrnost učení magisteria, a není to polopohanské uctívání gypsových madonek na domácích oltáříčcích, ale hluboce promýšlená spiritualita. Tradice, na níž můžeme a máme být hrdí.

Petr Kukal


Další články



Václavova moudrost evangelia

09.11.2026, RC Monitor 20/2026

I letos jsme putovali do Staré Boleslavi, abychom se obnovili Václavovým svědectvím Kristu. Mučednická smrt přece není v křesťanském pohledu nic jiného než svědectví života. Mučedník Václav na konci svého života řekl, že si života nesmírně váží, a proto je ochoten dát ho jako vysokou cenu pro Krista. Svatý Václav je jeden z prvních mučedníků naší země a našeho národa a je právem označován jako dědic české země.

Hlubší souvislosti poklesu porodnosti

29.09.2026, RC Monitor 17/2026

Všimli jste si, že demografickým obavám, se kterými jsme konfrontováni, se v nedávné době velmi prudce otočilo znaménko? Tak dlouho se spekulovalo o přelidňování planety, až je z toho zavírání porodnic, opakované pokořování statistického dna stran nově narozených a vrásky z nedostatečné kopulace populace.

Posvěcování Božího jména a nejsvětější jméno Ježíš: Druhé přikázání chrání světlo, pokrm i lék lidské duše

18.11.2026, RC Monitor 21/2026

V starověkém myšlení nemělo slovo „jméno“ povahu pouhého vnějšího označení; skrývala se v něm taková duchovní síla, že vyjevovalo samotnou esenci a identitu jmenovaného. Tento princip tvoří hluboké, skryté jádro Druhého přikázání, které nás staví před obousměrné tajemství. Na jedné straně v něm prosíme Boha, aby oslavil Své jméno činy, kterými nás posvěcuje, a na straně druhé jsme sami voláni k tomu, abychom Boha oslavovali svým každodenním životem na zemi. Skrze spolupráci na díle, které nám svěřil, a zjevování Jeho jména lidem, které nám ve světě svěřil do péče, se naše pozemská existence stává živým svědectvím.

Pokušení obojakosti a hříchy proti lásce

07.10.2026, RC Monitor 18/2026

První přikázání Desatera zakazuje uctívat jiné bohy než Hospodina. Na straně jedné žádá naši celistvou odpověď na Boží bezpodmínečnou lásku k nám. Na straně druhé žádá věrnost cestě, ke které jsme se jakožto pokřtění ve svobodě zavázali. Bůh nás bere doslova za slovo a očekává svědectví víry, tj. důslednost a konkrétnost v našem jednání.

Když se tolerance stává netolerancí

28.10.2026, RC Monitor 20/2026

Milí čtenáři, cítíte se svobodně? To je dobře, pokud ano. Jistěže nás svazuje mnoho příkazů a zákazů, kterým se učíme od malička. Většinou je to ku společenskému prospěchu. Svoboda byla vždy považována za velkou hodnotu, za níž mnoho milionů lidí zaplatilo svým životem. V tom smyslu jsem též liberální.

Kardinál Dominik Duka: věrnost pravdě

02.11.2026, RC Monitor 20/2026

Rok uplynul od chvíle, kdy nás 4. listopadu 2025 opustil pan kardinál Dominik Duka. Pro mnohé z nás byl pastýřem, který dvanáct let stál v čele pražské arcidiecéze a vedl českou církev v době, kdy se učila žít ve svobodě i v nových společenských podmínkách. Pro ty, kdo ho znali blíž, byl především bratrem – dominikánem, knězem a člověkem, jehož život byl od mládí protkán věrností Pravdě, Kristu. Když se za ním ohlížíme, nevidíme jen úřady, které zastával. Šel po cestě věrnosti, která neskončila ani ve vězení.


načíst další


Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky



Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.





MONITOR - svět katolickýma očima

redakce@rcmonitor.cz

© 2002-2026 Res Claritatis, z.s.