Zaprášené katolictví

Svou roli v tom patrně sehrává všeobecný diskurs, v němž se o katolictví mluví. Ve většinových médiích, včetně těch veřejnoprávních, je nenápadně, avšak o to vytrvaleji situováno do minulosti. Oblíbené folkloristické pořady vždy důsledně uvádějí, že naši předkové zachovávali půst nebo chodili na roráty, pořádali májové pobožnosti, věřili v přímluvu svatých nebo žehnali chléb. Veřejný projev individuální zbožnosti je dnes vnímaný jako krajně nenáležitý anachronismus – když se někdo v restauraci náhodou pokřižuje nad gulášem, otočí se celá hospoda. Do podvědomí nám to zasévá myšlenku, že naše víra je doma v minulosti. Že je to něco jako zvonění na mraky nebo pouštění žilou.

Další věc je způsob, jakým jsou u nás nejen ve školách vykládány novověké dějiny. V rámci středověku se katolické církvi ještě občas přizná nějaký ten špitál nebo chudobinec, od renesance dál jsou to ovšem všechno jen amorální mocichtiví vyvrhelové se sklony k sadismu. Všeobecně oblíbená obžaloba katolictví povolávající na scénu Antonína Koniáše a Bobliga z Edelstadtu je při vší své naivitě a povrchnosti často velmi úmorná. Až tak úmorná, že ji necháme rezignovaně padnout na naši duchovní tradici jako těžký cestovní plášť jezuitských misionářů. Pak už je jen krůček k tomu mávnout nad ní rukou a říct si: Co bylo, bylo – teď je potřeba se dívat dopředu. Což jistě potřeba je. Bohužel pod tím pláštěm často zůstanou poklady, které jsme přehlédli.

S tím volně souvisí iracionální adorace protestantství. Iracionální proto, že z většiny sycená emocionálními pohnutkami. Současná společnost je společností vzdoru. Cílem našich životů je svoboda, a aby to lépe znělo, dáváme jí epiteton duchovní. Duchovní svoboda. Žádný pantáta v Římě nám nebude říkat, čemu máme věřit a jak máme žít. Společnost se chová jako sedmnáctiletá holka, kterou neodolatelně přitahuje třídní grázlík a průšvihář – bad guy. (Dodejme, že pokud ji to nepustí, taky jako sedmnáctiletá holka se slabostí pro sígry skončí.) Katolictví se svou věrností Svatému otci, se svými dogmaty, kodexem církevního práva a liturgickými předpisy působí vedle církví, které vznikly v minulém století a věří tomu, co si zrovna odhlasují, jako žalář národů a temnice duší. V hloubi asi víme, že tahle revolta není ta Ježíšova vášeň pro Boží království, s níž mrská penězoměnce a vstupuje do konfrontace se zákoníky. Ale stejně nás to občas znejistí.

Konečně nám často chybí orientace v naší vlastní církevní tradici. Těžiště duchovních aktivit ve farnostech obvykle leží v modlitebních setkáních; vzdělávání se nejčastěji omezuje na biblické hodiny. Je jistě důležité znát Písmo a jeho klíčové interpretace. Současně však nelze úplně rezignovat na teologické reflexe, na duchovní dějiny katolické církve a alespoň základy liturgiky, které dnes (čest výjimkám některých farností) dostávají především ministranti. Těžko pak můžeme čerpat z hloubky své teologické tradice, když ji v zásadě neznáme. Těžko k nám mohou plně promlouvat tajemství liturgie, které nerozumíme.

Katolická duchovní tradice nepatří do minulosti, nemusí a nemá být zdrojem naší dějinné frustrace, není mělkou vírou ovcí jen proto, že zachovává věrnost učení magisteria, a není to polopohanské uctívání gypsových madonek na domácích oltáříčcích, ale hluboce promýšlená spiritualita. Tradice, na níž můžeme a máme být hrdí.

Petr Kukal