Zaprášené katolictví

18.03.2026, RC Monitor 5/2026

Minule jsem se v Monitoru zamýšlel nad tím, proč a čím některé z nás, římských katolíků, láká křesťanská tradice Východu. Uvědomil jsem si přitom, že problém je možná složitější. Že ta skutečná otázka nejspíš zní: Proč mnozí katolíci nezakoušejí hloubku vlastní tradice? Proč nám katolictví připadá nudné a zaprášené?

Svou roli v tom patrně sehrává všeobecný diskurs, v němž se o katolictví mluví. Ve většinových médiích, včetně těch veřejnoprávních, je nenápadně, avšak o to vytrvaleji situováno do minulosti. Oblíbené folkloristické pořady vždy důsledně uvádějí, že naši předkové zachovávali půst nebo chodili na roráty, pořádali májové pobožnosti, věřili v přímluvu svatých nebo žehnali chléb. Veřejný projev individuální zbožnosti je dnes vnímaný jako krajně nenáležitý anachronismus – když se někdo v restauraci náhodou pokřižuje nad gulášem, otočí se celá hospoda. Do podvědomí nám to zasévá myšlenku, že naše víra je doma v minulosti. Že je to něco jako zvonění na mraky nebo pouštění žilou.

Další věc je způsob, jakým jsou u nás nejen ve školách vykládány novověké dějiny. V rámci středověku se katolické církvi ještě občas přizná nějaký ten špitál nebo chudobinec, od renesance dál jsou to ovšem všechno jen amorální mocichtiví vyvrhelové se sklony k sadismu. Všeobecně oblíbená obžaloba katolictví povolávající na scénu Antonína Koniáše a Bobliga z Edelstadtu je při vší své naivitě a povrchnosti často velmi úmorná. Až tak úmorná, že ji necháme rezignovaně padnout na naši duchovní tradici jako těžký cestovní plášť jezuitských misionářů. Pak už je jen krůček k tomu mávnout nad ní rukou a říct si: Co bylo, bylo – teď je potřeba se dívat dopředu. Což jistě potřeba je. Bohužel pod tím pláštěm často zůstanou poklady, které jsme přehlédli.

Vydávání Monitoru je financováno výhradně z dobrovolných darů Vás, čtenářů. Budeme vděční, pokud se rozhodnete Monitor podpořit darem, abychom mohli v této službě pokračovat.

S tím volně souvisí iracionální adorace protestantství. Iracionální proto, že z většiny sycená emocionálními pohnutkami. Současná společnost je společností vzdoru. Cílem našich životů je svoboda, a aby to lépe znělo, dáváme jí epiteton duchovní. Duchovní svoboda. Žádný pantáta v Římě nám nebude říkat, čemu máme věřit a jak máme žít. Společnost se chová jako sedmnáctiletá holka, kterou neodolatelně přitahuje třídní grázlík a průšvihář – bad guy. (Dodejme, že pokud ji to nepustí, taky jako sedmnáctiletá holka se slabostí pro sígry skončí.) Katolictví se svou věrností Svatému otci, se svými dogmaty, kodexem církevního práva a liturgickými předpisy působí vedle církví, které vznikly v minulém století a věří tomu, co si zrovna odhlasují, jako žalář národů a temnice duší. V hloubi asi víme, že tahle revolta není ta Ježíšova vášeň pro Boží království, s níž mrská penězoměnce a vstupuje do konfrontace se zákoníky. Ale stejně nás to občas znejistí.

Konečně nám často chybí orientace v naší vlastní církevní tradici. Těžiště duchovních aktivit ve farnostech obvykle leží v modlitebních setkáních; vzdělávání se nejčastěji omezuje na biblické hodiny. Je jistě důležité znát Písmo a jeho klíčové interpretace. Současně však nelze úplně rezignovat na teologické reflexe, na duchovní dějiny katolické církve a alespoň základy liturgiky, které dnes (čest výjimkám některých farností) dostávají především ministranti. Těžko pak můžeme čerpat z hloubky své teologické tradice, když ji v zásadě neznáme. Těžko k nám mohou plně promlouvat tajemství liturgie, které nerozumíme.

Katolická duchovní tradice nepatří do minulosti, nemusí a nemá být zdrojem naší dějinné frustrace, není mělkou vírou ovcí jen proto, že zachovává věrnost učení magisteria, a není to polopohanské uctívání gypsových madonek na domácích oltáříčcích, ale hluboce promýšlená spiritualita. Tradice, na níž můžeme a máme být hrdí.

Petr Kukal

Další články

Bojíte se pekla? Už v něm jste, aniž o tom víte. Škoda, že jsme tady

12.03.2026, RC 4/2026

Když v roce 2006 vyšla Benatarova kniha Nebýt či být. O utrpení, které přináší příchod na tento svět, vyvolala v akademických kruzích i mimo ně nebývalý ohlas. Do té doby snad žádný myslitel nevěnoval tak velké systematické úsilí tomu, aby prokázal nesmyslnost lidské existence. David Benatar vychází ze základního faktu nahodilosti lidského života, tedy z vědomí, že sice existujeme, ale nikoliv nutně. Mohli jsme totiž také nebýt a z této neexistence, která byla ostatně mnohonásobně pravděpodobnější než naše existence, jsme byli vrženi do nehostinného světa, v němž jdeme vstříc nepředvídatelnému a mnohdy naprosto brutálnímu osudu.

Vánoční a novoroční přání

24.12.2025, RC

„V záplavě slov, hudby, malicherných zpráv vydávaných za životně důležité mnohdy člověk přeslechne Boží hlas. Proto je dobré alespoň občas zmlknout, ztišit se a zkusit naslouchat. Ujišťuji, že i ti, kdo Boha neznají, neprohloupí. Naučí se naslouchat svým nejbližším, zjistí, co je skutečně důležité. A možná i ocení tichou lásku těch, kdo jsou kolem nás a s námi.“ (+ Dominik kardinál Duka, Radiožurnál, duben 2014)

Proč se modlíme Otčenáš?

23.03.2026, RC Monitor 5/2026

Modlitba Otčenáš má přední místo mezi ostatními modlitbami, protože je to modlitba, kterou nás naučil sám Ježíš. Modlitba Páně je opravdu shrnutím celého evangelia (srov. KKC 2761). Je to modlitba důvěry, v níž Pánu vyjadřujeme svou lásku; prosíme ho o své potřeby a slibujeme odpustit těm, kdo se proti nám provinili, s nadějí, že On odpustí nám, když se dopustíme nějaké chyby.

Co by měl katolík udělat, když uvidí relikvii na prodej?

19.12.2025, Aleteia

Prodávat posvátné ostatky je přísně zakázáno, přesto na webových stránkách jako eBay a Etsy najdeme nespočet prodejců nabízejících údajné relikvie. Co má v takovém případě katolík udělat? Při procházení webových stránek jako eBay nebo Etsy, nebo dokonce při návštěvě místního bazaru či obchodu se starožitnostmi je možné narazit na něco nečekaného: na relikvie. Na eBay lze najít celé stránky údajných relikvií, často i s důvěryhodně působícími certifikáty. Některé jsou nabízeny za tisíce dolarů. (Aleteia kontaktovala muže, který na svém účtu na eBay nabízel k prodeji stovky relikvií, ale nedostala žádnou odpověď.)

Za Dominikem kardinálem Dukou

28.11.2025, RC Monitor 22/2025

Dost těžko se lze s osobností formátu kardinála Dominika Duky vypořádat v pár větách. Následující krátké reflexe od těch, kdo jej znali a měli ho skutečně rádi, nechtějí přinést nějakou senzaci, nečekaný objev ani provokativní názor, ale dát prostor pro osobní ohlédnutí za zesnulým člověkem. Člověk Dominik Duka je už v rukou Božích a vzpomínka na něj v rukou historiků. Nechť se každé vzpomínání na něj nese v duchu Pravdy, která byla jeho životním ideálem, a v duchu Lásky, která je závazkem všech křesťanů.

Co je modlitba a proč se někdy nedaří

27.02.2026, RC Monitor 3/2026

„Pro mne je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti“ píše sv. Terezie od Dítěte Ježíše (Autobiografické spisy, C 25r.). Mnozí z nás si ale vybaví hodiny náboženství a definici modlitby jako „povznesení duše k Bohu nebo prosba k Bohu o vhodná dobra“ (KKC 2559). Možná mohou být obě vyjádření pro většinu z nás nesrozumitelná a vzdálená.

načíst další

Články e-mailem

Nové články přímo
do vaší e-mailové schránky

Čtrnáctideník Monitor

Tištěný publicistický čtrnáctideník Monitor bude ve vaší poštovní schránce každý druhý pátek. Zasílání je bezplatné a je hrazené výhradně z darů čtenářů.