Dar milované Rodičce Boží

Přiznávám se upřímně, že jsem dlouho váhal, mám-li psáti o věci tak choulostivé. Vím dobře, že moderní člověk má pro pouhou zmínku o ďáblovi jen útrpný úsměv a s netajeným despektem shlíží na každého, kdo věří dosud v peklo. Proto si dovedu domysliti, jak uvítá nevěrecká věda mou práci. Mé jméno bude zase vláčeno novinami a četným redaktorům budou hrůzou vstávati vlasy nad „středověkem“, kterým se opovažuji kaliti jejich světový názor.

Takových nepřátel se však nelekám. Sám Kristus o nich pravil: „Neuvěří, ani kdyby někdo vstal z mrtvých“ (Luk. 16, 31). Právě naopak. Pokládal bych si za zbabělost, tajiti historicky zaručenou pravdu jen proto, že vytrhuji někoho ze sladkého spánku, do kterého se uměle ukolébal. Zato vážné polemiky se nebojím, protože každé tvrzení mohu doložiti hodnověrnými prameny, o kterých se zmíním až později. Prozatím prohlašuji, že sám jsem nepřidal ani jediné podrobnosti. Co tvrdím, čerpal jsem z výpovědí současných svědků, z nichž mnozí žijí až dodnes. Celá dvě léta studoval jsem svědomitě tento zajímavý případ a nešetřil žádného nákladu, jen abych se dopídil pravdy. Čtenáři by se jistě podivili, kdybych jim prozradil, kolik mne stály jen dopisy, které bylo třeba rozeslati. Nezamlčím ani velikých stínů, které jsem našel v životě Juliány a které kalí celkový obraz omilostněné dívky. Pravda je mi nade všecko. Kde se mi nepodařilo dojití naprosté jistoty, je pochybnost po každé naznačena. Proto doufám, že se také moji odpůrci budou říditi zásadou Husovou: „Prosím vás, abyste se milovali... a pravdy každému přáli.“

[...]

Aby se mi však správně rozumělo! Nechci rozhodovati, byla-li Juliána opravdu posedlá čili nic – i když sám jsem o pravdivosti úplně přesvědčen. Budu jen popisovati, co vypovídají současné prameny – konečný úsudek ponechávám čtenáři. Tak se musí rozuměti mým slovům, i když užívám výrazů ďábel, posedlost apod. Činím to spíše jen proto, abych se uvaroval ustavičného opakování. Snad ani nemusím zdůrazňovati, že se ve všem podrobuji známému dekretu Urbana VIII. To platí zvláště tam, kde se zmiňuji o zázračné pomoci Matky Boží. Všechny takové výpovědi mají pouze autoritu lidskou.

Vím dobře, jak strašně se pomstil ďábel všem, kteří se přičinili na Svaté Hoře o jeho vypuzení. Ne nadarmo psal apoštol Pavel: „Náš boj není proti tělu a krvi, nýbrž proti knížetstvím a mocnostem, proti světovládcům této temnosti, proti duchům zlým v povětří.“ (Et.6, H.) Proto marně se bráním myšlence, že ani já nebudu ušetřen. Několikráte jsem opravdu zakolísal a vážně si položil otázku, nebylo-li by lépe, kdybych své studie neuveřejňoval. Rozhodl jsem se jinak, protože čest Matky Boží mi velela, abych nemlčel. Uzdravení bavorské dívky je v dějinách Svaté Hory zjevem tak ojedinělým, že zasluhuje podrobnějšího rozboru.

Kniha má býti darem milované Rodičce Boží k dvoustému výročí její korunovace na Svaté Hoře.

A ještě důležitou poznámku. Čtenáře prosím, aby knihu nečetl z pouhé zvědavosti. To by byla příliš malá odměna za velikou námahu, s jakou jsem celá dvě léta pracoval a sbíral potřebné doklady. Můj účel je mnohem vznešenější. Chci naplniti věřící duše zase posvátnou bázní před hříchem a jeho původcem – ďáblem. Není třeba, abychom se úzkostlivě strachovali, protože vítězný Kristus zlomil moc i tohoto nepřítele. Bylo by však opovážlivým sebeklamem, kdybychom viděli v ďáblovi jen strašáka pro malé děti. Vážný pozorovatel se přesvědčí o zázračné moci, jakou dal Kristus katolickému knězi a opět si zamiluje svěcenou vodu a jiné svátostiny, které z našich rodin skoro úplně vymizely.

Josef Miklík, C.Ss.R, 1932