„Bůh je láska.“ (1Jan 4,16)

Nejkrásnější chvíle bývají ty, kdy se člověk těší na to, co přichází. V přírodě to může být předjaří, které přislibuje vítězství života. Příroda opouští zimní spánek a pomalu se objevují známky nového života – větve vrby dostávají načervenalou barvu, objevují se sněženky, později jehnědy a zlatý déšť. Pozorujeme zázrak života, který překonává zdánlivou smrt. Do této doby spadají velikonoční svátky, které nám připomínají ještě něco hlubšího. Slovo Velikonoce pochází od výrazu „Veliká noc,“ to byla noc, ve které Bůh vyvedl Izraelity z egyptského otroctví. Ježíš Kristus však této noci dal ještě hlubší smysl. Vysvobodil svým utrpením na kříži a zmrtvýchvstáním třetího dne lidstvo ze smrti věčné, to je ze zla současného i zla věčného – pekla.

Když se díváme na dnešní rozbouřený svět, na stále větší prosazování práva silnějšího, na to, kdy se jazyk používá často ke křivení pravdy, kdy v hrozných válkách denně hasnou tisíce životů, nemusíme si peklo vymýšlet, protože mnohdy je již tady. Pravdivě to vyjádřil významný německý kardinál Joachim Meisner. Když se ho kdosi zeptal: „Viděl jste peklo?“ odpověděl: „Ano, v Osvětimi.“ A ono existuje v různých, třebas menších formách i dnes. Protože Bůh viděl, že člověk, který jej odmítl, je schopen z jeho krásného a dobrého stvoření udělat peklo, poslal, jak říká Písmo Nového zákona, svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Ježíš přinesl radostnou zvěst, že Bůh má pro nás slova života, a kdo jim naslouchá, nezabloudí, ale bude mít plnost života, tady na zemi a jednou na věčnosti.

Na Zelený čtvrtek si připomeneme poslední večeři Páně, kterou slavil se svými apoštoly, dal jim přikázání lásky a daroval se jim jako duchovní pokrm. Na Velký pátek obětoval na kříži Otci svůj život za všechny lidi, aby nás vykoupil z našich vin a veškerého zla. Při sobotní slavnosti – velikonoční Vigilii, oslavíme Ježíšovo Zmrtvýchvstání. V Neděli Zmrtvýchvstání pak děkujeme Bohu za to, co pro nás vykonal. Vystihuje to pěkně sloka jedné velikonoční písně:

Aleluja! (Chvalme Pána)
Živ buď nad smrtí slavný vítěz,
jež z hrobu svého právě vstal,
Pán Ježíš bludných ovcí přítel,
jež za ně život v oběť dal.
Zněj jasně z věků do věků,
čest chvála Bohu člověku.

Když jsem si před lety vybíral citaci z Písma na svůj primiční obrázek, dlouho jsem hledal, až jsem nakonec nalezl slova: „Bůh je láska.“ Ano, Bůh je Stvořitel, je Všemohoucí, ví všechno, je garantem konečné spravedlnosti, je také soudce živých i mrtvých, je věčný, je všudypřítomný, je Otec, ale to největší je, že je Láska. Svědčí o tom celé stvoření, vesmír, mikrokosmos i makrokosmos, člověk sám, stačí se podívat do bezelstných očí malého dítěte. O jeho lásce vypráví každá květina i drobný tvor. Také to, že člověka stvořil jako muže a ženu. Vše to je jeho darem, darem jeho lásky. Jen my to někdy kazíme. A Bůh dlouho čeká, protože je láska. A my jsme netrpěliví.

Před lety jsem byl poslán do horské vesničky takřka za trest, protože jsem se setkával s mladými lidmi a „kazil je“ evangeliem. Řízením Božím se pak fara stala místem setkání mnoha mladých lidí z celé naší vlasti. Kdo je přitahoval? Byl to On, přítomný mezi těmi, kteří se snažili žít v jeho jménu. Mnozí hovořili o mimořádné atmosféře. Co to bylo? Byl to On, který je Láska. Nebyl to pouze jednotlivý zážitek, trvalo to léta a určitým způsobem to pokračuje dodnes. A tak se mi stále potvrzuje, že na to, abychom alespoň trochu zažili, že Bůh je Láska, stačí dva nebo tři shromáždění ve víře a ve snaze o vzájemnou lásku.

Tak tedy požehnané Velikonoce všem, a pokud je chcete prožít do větší hloubky, zvu vás k účasti na velikonočních bohoslužbách. Tam si s radostí připomeneme, že Bůh v Ježíši Kristu stojí na straně člověka a přebývá mezi námi a plní svůj příslib: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“

P. Miroslav Šimáček