Jak rozlišovat Boží vůli

Jeden kněz pokládal mladým lidem tuto otázku: „Co myslíš, koho miluje Bůh víc, tebe, nebo svatého Františka?“ Většina lidí se zamyslí a řekne: to je přece jasné, miluje nás oba stejně. Ale potom se ptal dále: „Koho miluje Bůh více, mě, nebo Ježíše Krista?“ Nastalo ticho. Nad tím přemýšlel málokdo z nás. Moje „skutečné já“ nespočívá v zásluhách ani v úsilí. Je Božím dílem. Jsem milované Boží dítě, to je mé „tovární nastavení“. A to je podstatné pro uvažování o Boží vůli pro mě.

S důstojností Božího, královského dítěte jsou však spojeny i královské povinnosti. Stejně jako se ptal Petra, ptá se Ježíš i každého z nás: „Miluješ mě?“ Mnohé naše otázky po Boží vůli budou zodpovězeny vlastně samy, pokud se z lásky k Bohu rozhodneme dodržovat Boží přikázání a necháme se inspirovat událostmi života Ježíše Krista při čtení Písma, nasloucháme hlasu jeho mystického těla, tj. Církve, a plníme povinnosti svého životního stavu. V některých případech se rozhodujeme mezi alternativou, která je v souladu s mravním zákonem, a hříchem – a tedy spíše bojujeme s pokušením. Pak je dobré prosit Boha o sílu ke správnému kroku.

Mnohá rozhodování, která život přináší, neobsahují drama hledání morálně správné volby, ale odehrávají se mezi dvěma, či dokonce více dobrými věcmi. Bůh má v sobě obraz a plán všeho ve vesmíru. Všechny rostliny a všichni živočichové odpovídají vzoru, který má Bůh ve své mysli. U člověka je to však jinak. Bůh dal člověku rozum a svobodnou vůli. Bůh nám je daroval z určitého důvodu: abychom se mohli rozhodnout pro to, co je dobré. Taková volba není vždy snadná, protože náš rozum byl zatemněn a naše vůle byla oslabena hříchem, nicméně při snaze o život v milosti posvěcující dostáváme světlo a sílu, abychom se dokázali správě rozhodnout. Takto přijatá rozhodnutí pak přinášejí do srdce radost a klid, což jsou neklamná znamení, že jdeme po správné cestě.

To ale neznamená, že tato cesta bude snadná. Přítomný okamžik zahrnuje některé věci, nad kterými máme kontrolu, nese s sebou ale také těžkosti, kterým se nemůžeme vyhnout – například komplikace v práci, chřipku, nevítanou návštěvu nebo nepovedený dort. Ne vždy víme, proč nás potkávají věci jako nemoc a neúspěch, protože naše mysl nedokáže dohlédnout tak daleko, aby pochopila Boží plán. Ale ti, kdo milují Boha, neprotestují, ať už od nich žádá cokoli, ani nepochybují o jeho laskavosti, když jim sesílá těžké chvíle. Nemocný člověk bere lék, protože důvěřuje lékařovým znalostem. Stejně tak duše, která má dostatečnou víru, přijímá všechny události života jako dary od Boha s jistotou, že On ví, co je nejlepší. Překonává všechny překážky na své cestě tím, že z nich dělá příležitosti k modlitbě a k získávání zásluh.

Modlitba hraje při rozhodování a hledání Boží vůle důležitou roli. Nikoliv pouze prosebná modlitba: Bůh nefunguje jako automat, který nám po vhození dostatečného počtu modliteb vyhodí správnou odpověď. Spíše nás zve k opravdovému rozhovoru dvou srdcí: chce, abychom mu předkládali své pochybnosti, své úvahy, své touhy. Zajímá se o nás. Zajímá ho naše touha po dobrých věcech, ostatně byl to On, kdo ji do našeho srdce vložil.

Co však do našeho srdce rozhodně nevložil, je strach. Ten nepochází od Boha, a proto by tato emoce nikdy neměla řídit ani ovlivňovat naše rozhodování. Jestliže jsme ztratili pokoj v srdci, je naším prvním úkolem ho znovu získat, teprve poté je možné se rozhodovat.

Většinou v modlitbě nedostaneme konkrétní instrukce pro naše další konání, žádný dopis z Vatikánu nepřijde, žádné znamení na nebi neuvidíme, i když bychom si to tak mnohdy přáli, bylo by to o tolik jednodušší... Ale také méně lidské. Spíše je důležité, že jsme Boha do procesu rozlišování pozvali a neposlali ho za dveře. Hledání Boží vůle pro nás se nepodobá maturitě, kde zkoušející Bůh čeká, až uděláme chybu. Naopak spíše jako milující otec se sympatiemi hledí na to, jak ho v životě hledáme, i když třeba nešikovně. Také svatý František zpočátku špatně interpretoval Boží výzvu k nápravě církve, a usiloval o rekonstrukci kostelíka svatého Damiána. Pán počítá i s našimi chybami nebo naší nevědomostí a dokáže to vše využít. Každý den bychom však měli v modlitbě směr svého životního putování hlídat a upravovat. Můžeme se několikrát za den sami sebe zeptat: dělám právě teď to, co bych dělat měl?

Ve skutečnosti byla v historii jen jedna osoba, ve které byl dokonalý soulad mezi tím, co Bůh chtěl, a tím, jak žila. Ta, u které svoboda a láska byly jedno. Panna Maria. Utíkejme se k ní tedy při svém hledání Boží vůle a ve snaze láskou naplnit každý okamžik svého života.

Petra Křížová