Cesta k hodnotám – kritické myšlení a kontemplace

Hodnota, hodnoty
Asi to bude znít příliš triviálně, ale uvědomme si, co to je hodnota. Etymologicky vidíme, že něco hodného – tedy dobrého, kladného, něco, co stojí samo o sobě za to, co je hodno našeho zájmu (všimnout si), úsilí (získat) a péče (udržet), něco, k čemu se naším zájmem, úsilím a péčí vztahujeme, ba máme vztahovat. Slýcháme hovořit o krizi hodnot, často i vyjmenováváme konkrétní hodnoty, které ztrácíme svou laxností. Možná nám ale už chybí pojem hodnoty jako takové. Jestliže se ocitáme v bezhodnotovém prostředí, přicházíme s hodnotou i o její vztahový charakter – není nic, co by nás bylo hodno (pýcha), a tedy ani nic, čeho bychom byli hodni my (zoufalství). Pýcha i zoufalství jsou však jen líc a rub téhož extrému – samoty, prostředí bez vzájemnosti, bez jakékoli hodnoty. Je i příznačné, že nafoukaní nihilisté letos v Berlíně sabotovali lidem topení: kde působí pýcha a zoufalství, vychládá krb lidského společenství.

Kde si tedy (aspoň nějakou) hodnotu opatřit, jak k ní přijít, jak ověřit, zda už je nějaká k dispozici? Lidé přicházejí na svět s různě rozdanými kartami: někomu je dáno být pokřtěn jako novorozeně a být veden k tomu, že nejvyšší hodnotou je Bůh, jiný jako jablko padlé nedaleko stromu přirozeně přebírá hodnoty a preference svých rodičů Boha neznajících, další nemá ani ty rodiče, ani jinou autoritu, která by mu nějakou hodnotu vštípila, a tak je náchylný k jakémukoli náznaku hodnoty v jakékoli smečce.

Chtělo by se mi říci, že „se Pán Bůh jako jednota tří osob dobře vymyslel“, má totiž vztah, a tedy hodnotu sám v sobě, či sám o sobě – ze své podstaty tedy nemůže o hodnotu přijít. A proto se k němu, k němu jedinému, lze vztahovat jako k hodnotě absolutní („Hodnotě“).

Hodnotu obecně si tedy můžeme ztotožnit s Bohem, s dobrem. Hodnotné pak je vše, co stopu Boha–dobra nese, v míře, v jaké ji nese – to už jsou konkrétní hodnoty. Hodnoty (plurál) jsou tedy odvozeninami Hodnoty (singulár). Ergo: bezhodnotové prostředí = prostředí, které ztratilo pojem o Bohu.

Hodnot se lze dobrat dvěma způsoby: kritickým myšlením a kontemplací. Ty vyžadují soustředěnost, proto se tělo, svět a ďábel snaží člověka neustále rozptylovat, nenasycená touha je motorem spotřebitelské ekonomiky a bezhodnotový přístup k životu je branou k vládě zloduchů. Bděme tedy.

Kritické myšlení
Kritické myšlení vnímám jako druhý pilíř zájmu, úsilí a péče o hodnoty/Hodnotu. Začnu však jím, protože se přes něj dopracuji k pilíři prvnímu.

Jeden autor, jehož jméno a přesnou citaci si nepamatuji, si všímá toho, že ďábel mimo jiné působí tak, že straší tím, co zrovna nejméně hrozí – např. v promiskuitní kultuře varuje před přílišným puritánstvím, jen bdělý člověk si tedy uvědomí, že důraz na cudnost je to, čeho je právě nejvíc třeba.

Žijeme-li v epoše emocí a diverzity, budeme zrazováni od strohé racionality a černobílého souzení bližních. Dovoďme tedy: potřebujeme kritické myšlení a schopnost vlastního úsudku.

Podíváme-li se na význam slova „kritický“, máme hned co do činění se souzením, rozlišováním, hodnocením či vymezováním (vše nepopulární, že?). Jedno po druhém: (od)soudit můžeme člověka, nebo čin. To první nám Písmo zapovídá, protože tím uplatňujeme nepříslušně autoritu nad svým bratrem a upíráme mu jeho vlastní hodnotu. To druhé nám pomáhá odporovat zlu, takto je tedy žádoucí soudit, člověku přísluší autorita nad jeho činy. Rozlišovat znamená uvědomovat si rozdíly a podle toho se rozhodovat. Hodnotit – opět etymologicky – znamená ukazovat na to, co má hodnotu, vybírat to hodnotné, tedy volit dobré. A vymezovat (se) znamená nacházet či určovat meze, kam až je něco ještě dobré, přijatelné, snesitelné a odkud již nikoli.

Kritické myšlení uplatňujeme pořád a všude ve zcela banálních procesech: Zda se blíží překážka či ohrožení, kdy zrychlit, brzdit, uhnout, zda podlézt či přelézt. I v mezilidské komunikaci si mozek neustále přeměřuje všechny parametry toho, s kým hovoříme, zda souzní s našimi hodnotami a můžeme se s ním bezpečně ztotožnit, nacházet v něm zalíbení, sdílet s ním naše soukromí, nebo zda našim hodnotám odporuje, ohrožuje nás a měli bychom se před ním chránit útěkem či útokem.

Kritické myšlení potřebujeme zejména v morálních otázkách, tedy ve věcech, z nichž budeme jednou skládat účet. Kritickým myšlením přistupujeme ke světu a ke všemu, co jsme neprozkoumali, o čem nevíme s jistotou, zda nám to pomůže, či ublíží, zda nás to potěší, či naštve. Kritickým myšlením poměřujeme sebe se svým okolím – chrání nás to před splynutím a ztrátou identity.

Zásadním předpokladem kritického myšlení je poctivost: jsme-li poctiví, dbáme hodnot, jsme přiměřeně tvární i zásadoví – měříme signály, vážíme argumenty, umožňujeme interakci, vybíráme to dobré; poskytne-li nám okolí něco lepšího, než máme sami, změkneme a dáme se vytvarovat, jsme-li si jisti, že jsme s to něco lepšího poskytnout svému okolí, zůstaneme pevní a čekáme, až se okolí přizpůsobí naší tvrdé formě (nebo odejdeme). Jsme-li nepoctiví, jsme líní podstoupit tříbení hodnot, jsme rigidní či amorfní – vůči všemu se zatvrdíme (já dobrý – to ostatní špatné), nebo obráceně před vším změkneme (já špatný – to ostatní dobré). Shrnu-li to, kritické myšlení nám slouží k výměně (konfrontaci i sdílení) hodnot s okolím a zaujímání potřebných postojů.

Naopak kritické myšlení nepotřebujeme v prostředí, které je pro nás komfortní, v přítomnosti toho, kdo nás má rád a koho máme rádi my, vůči tomu, po čem/kom toužíme, s čím/kým se ztotožňujeme. Tím se přesouvám k dalšímu pilíři tříbení hodnot.

Kontemplace
Jsou chvíle a místa, kdy jsme tam, kde chceme být, s tím, s kým chceme být, prostě „doma“ (v ideálním případě jsme „doma“ doma). Tehdy může kritické myšlení odpočívat, protože se ke slovu dostává první pilíř zájmu, úsilí a péče o hodnoty/Hodnotu – kontemplace. Opět pár etymologických asociací: kontemplace – patření na, usebrané nazírání... Templum – svatyně, chrám, ... a též Template – vzor, forma, šablona. Rozviňme to takto: kontemplace je stav nekritického, plně přijímajícího vnímání. Zdůrazňuji: celkového vnímání, nejen pouhého cítění. Tedy stav velké obohatitelnosti a zároveň velké zranitelnosti. Záleží tedy převelice na tom, co kontemplujeme. Jak jsme si ukázali v jazykové rovině – předmětem kontemplace je (má být) něco svatého, něco, co je nám vzorem, něco, podle čeho se celkově kalibrujeme, dokonalý etalon, z nějž přebíráme hodnotu.

Jak jsem uvedl, souvisí to i s touhou. Kontemplace je vlastně usměrněná, ušlechtile uskutečňovaná a hlavně sycená touha, která již zná svůj objekt, která chce patřit (na něj a jemu) a přestává prahnout po tom, aby patřil jí.

Shrnu-li to, kontemplace nám slouží k čerpání hodnot ze zdroje a sycení touhy. Kontemplujeme-li Boha, přijímáme jeho formu, šíříme jeho hodnotu, napodobujeme jej, stáváme se jeho obrazem. A právě k tomu jsme stvořeni, tudíž nám kontemplace Boha nemůže působit žádnou skutečnou újmu, byť můžeme jako určitou ztrátu pociťovat to, že tím přicházíme o nedokonalosti našeho já. Naopak získáváme – čím více jsme ztotožněni s Bohem, tím méně hrozí, že budeme při konfrontaci se světem prosazovat své ego.

Ne každý však kontempluje Boha a jen Boha. První přikázání vlastně varuje – budeš-li věřit v něco jiného a kontemplovat to, dobereš se jen pokřivené hodnoty a ublížíš si – přesytíš sebe, ale opravdová touha zůstane hladová (nedá se ukecat). Řečeno se sv. Augustinem: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“

Vojtěch Macek