Jak to ti lidé zvládají?

Vím, co tím myslí. Tolik věcí v životě nemůžeme ovlivnit. Je tu ale také ještě depresivnější skutečnost. Tíží mě hřích. To by nikoho nemělo překvapovat, určitě ne lidi, kteří mě znají. Nečiním tady veřejnou zpověď (ačkoli mi to připomíná, že bych se nejspíš vyzpovídat měl). Ne že bych zabil miliony lidí nebo něco podobného. To je ale nízká laťka a já bych ji rád nastavil výš.

Řekněme prostě, že pokud je biblickým měřítkem, aby nám bylo odpuštěno sedmasedmdesátkrát, už jsem to dávno vyčerpal. A kdybyste se mě zeptali na nějaký strašný hřích slovy: „Říkáš, že na tohle jsi nikdy ani nepomyslel?“, pravděpodobně bych nemohl říct, že ne – aniž bych spáchal další hřích.

Na zpovědi je něco úžasného, ale opakovaně, týden co týden, vyznávat tytéž hříchy je také skličující. Nebudu říkat, že Boží milost nepřináší určité zlepšení, ale bojovat s hříchem je tak trochu jako snažit se na zahradě zbavit krtků. Jeden hřích porazíte a další se objeví někde jinde. Kde ses tady vzal?

Když lidé říkají: „Jsi strašný člověk,“ nebo: „Jsi zabedněný hlupák,“ mohu odpovědět jen: „Jejej, to vůbec nic netušíš!“ A budu-li upřímný, ani já nic netuším. Jak na to poukazuje C. S. Lewis, hřích člověka zaslepuje vůči jeho vlastní hříšnosti. Když svatí říkají: „Jsem hříšník,“ není to z jejich strany pouhý projev skromnosti. Jedině svatí mají tak čistou duši a jasný zrak, že vidí rozsah své vlastní hříšnosti. Uposlechnout výzvu „poznej sám sebe“ je pro většinu z nás ostatních jako podívat se do temné propasti. Možná tam je tu a tam několik rozsvícených svíček, ale víte, že tam dole žijí ošklivé příšery a nejraději byste se jim vyhnuli, natož abyste s nimi bojovali.

Vzhledem k této pochmurné skutečnosti je pro mě těžké slyšet, že „jakou měrou měřím, taková bude naměřena mně“. Nebo že mám „odpouštět, jako mi bylo odpuštěno“. Nejenže hřeším a chci odpuštění, ale neodpouštím, „jako mi bylo odpuštěno“ (což, jak jsem přiznal, bylo už mnohem víckrát než sedmasedmdesátkrát). To je tedy ještě další hřích. Je to jako dívat se na jeden z těch obřích displejů, kde se v reálném čase zobrazuje federální dluh. Čísla se tam jen vrší. Dost dobře tedy nerozumím lidem, kteří se radují, když odsuzují druhé a pak tomu říkají „křesťanská láska“.

Podobně jako moje známá si tedy dělám starost o ty, kdo nevěří v milujícího Boha, který nám nejen odpouští, ale také nám posílá milost k nápravě: „Co si počnou? Jak se vypořádají se skutečností, že je na světě a v našich vlastních srdcích tolik zla? Co zmírní to břemeno hříchu? Co jim dá naději tváří v tvář smrti?“

Žijeme v kultuře, která jako by byla z nějakého důvodu přesvědčena, že víra v křesťanského Boha je „břemeno“, jemuž je třeba se vyhnout. To je zvláštní. Člověk by si myslel, že víra v nesmyslný vesmír bez jakéhokoli morálního smyslu či hranic a bez opravdového odpuštění by byla větším břemenem. Křesťanský Bůh alespoň poskytuje morální standard, který nás vede, a když selžeme, prostředek odpuštění.

Kdybych si myslel, že chození do katolického kostela je veřejným vyhlašováním bezhříšnosti, nikdy bych tam nevstoupil. Protože to ale chápu tak, že chození do katolického kostela je veřejným vyhlášením, že „jsem hříšník, který potřebuje Boží odpuštění a milost“, chodím tam rád.

Ve stejném duchu čekám ve frontě na zpověď, a i když mi je trapně, že už jsem tam zase, dívám se na ostatní ve frontě a připomínám si: „Nejsem sám. Tito lidé jsou jistě také hříšníci, jinak by sem nepřišli vyznat své hříchy.“ Všichni tam tiše stojíme, posouváme se dopředu, věříme v Boží odpuštění a doufáme, že ta svátost třeba promění to, co se jeví jako ledové srdce, spojené se slabým kouskem žádostivého a popudlivého těla.

A až konečně dojdeme ke zpovědnici, musíme, jak píše T. S. Eliot, „odložit / rozum a poznání“ a uznat:

Nejsi tu proto, abys ověřoval, aby ses poučil, uspokojil svou zvědavost či podal zprávu. Jsi tu proto, abys poklekl, neboť toto je místo modlitby. [Z básně Little Gidding, přel. Martin Hilský.]

Naději mi dodává, když si vzpomenu na modlitbu Thomase Mertona:

Můj Pane Bože, netuším, kam jdu. Nevidím cestu před sebou. Nevím jistě, kam vede. A neznám doopravdy ani sebe, a to, že si myslím, že následuji tvoji vůli, neznamená, že tak skutečně činím.

Ale věřím, že touha tě potěšit tě skutečně těší. A doufám, že tuto touhu mám ve všem, co dělám. Doufám, že nikdy neudělám nic bez této touhy. A vím, že když tak budu činit, povedeš mě po správné cestě, i když o tom nemusím vůbec vědět.

Proto ti budu vždy důvěřovat, i když se mohu zdát ztracený a ve stínu smrti. Nebudu se bát, protože ty jsi vždy se mnou a ty mě nikdy nenecháš, abych svým nebezpečím čelil sám.

Randall B. Smith
přeložila Alena Švecová