Mše svatá

O mši svaté – úvodní obřady
Mše svatá jakožto nekrvavé zpřítomnění Kristovy oběti nutně vyžaduje z naší strany přípravu. Máme účast na svatých, božských skutečnostech, a proto je nezbytné tomu upravit naši dispozici. Je třeba se očistit ode všeho špatného a přistoupit k oltáři s čistým, neposkvrněným srdcem. To je smysl vstupních obřadů.

Tato příprava ke mši svaté se konala již od dob apoštolů. Didaché z konce 1. století napomíná věřící: „V den Páně se shromážděte, lámejte chléb a slavte Eucharistii; napřed však vyznávejte své hříchy, aby vaše oběť byla svatá.“ Zmínka o vyznávání hříchů neznamenala svátost smíření, nýbrž všeobecné vyznání podobné modlitbě confiteor (vyznávám se). Ačkoli přípravné modlitby mívaly v dějinách Církve různou podobu, význam byl vždy stejný: důvěra v Boha, k němuž přicházím, pokorné vyznání chyb a lítost nad nimi, aby člověk mohl slavit svatá Boží tajemství s co největším užitkem.

Mešní obřad začíná znamením kříže. Tímto znamením se naznačuje, že eucharistická oběť je totožná s obětí kříže. Slovy „Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, Amen“ vyznáváme víru v Trojjediného Boha a zároveň vyznáváme, že oběť na našem oltáři je přinášená z ustanovení Nejsvětější Trojice, k její cti a chvále a s její pomocí. Znamení kříže je pro věřícího křesťana nesmírně cenné – je výrazem naší víry, je pro nás zdrojem pomáhajících milostí, posilou v životě z víry a ochranou proti úkladům zlých duchů. Slovo Amen má dvojí význam: „Staň se“ – přejeme si, aby nám Bůh udělil, co znamením kříže vyjadřujeme; a zároveň: „Ano – tak jest“ – čímž potvrzujeme svůj úmysl konat oběť mše svaté ke cti a chvále Nejsvětější Trojice. Znamení kříže má také hluboký symbolický význam: Když sestupuje ruka z čela na hruď, naznačuje se tím, že Kristus pro naši spásu sestoupil z nebe na zem; pohyb ruky zleva doprava naznačuje, že Kristus nás svou smrtí na kříži vykoupil, z levice – místa zavržení – nás přenesl na pravici – do věčné slávy. Znamení kříže má posvětit všechny naše myšlenky, naznačené čelem; všechny naše tužby, naznačené hrudí, a všechny naše skutky, naznačené pravicí, která činí toto posvátné znamení.

Úvodní obřady pokračují prosbou Kyrie, eleison (Pane, smiluj se). Tato modlitba je výrazem nehodnosti a slabosti, ve které kněz i věřící prosí trojjediného Boha o smilování a o pomoc ve všech potřebách. Modlitba Kyrie, eleison je převzata z litanií, které se věřící modlili přede mší svatou. Ve starých dobách byla v římské liturgii konána tzv. stationes (zastavení). Věřící se spolu s celebrantem shromáždili v některém z římských kostelů a procesím kráčeli ke kostelu, ve kterém měla být sloužena mše svatá. Během procesí se lid modlil litanie ke všem svatým, které jsou ve své kompletní verzi zakončené zpěvem Kyrie, eleison. A právě tato slova zaznívala, když lid vcházel do kostela. Odtud se pak tato modlitba dostala do úvodních obřadů mše svaté. Že se jedná o skutečně starobylou praxi Církve, dosvědčuje skutečnost, že se tato modlitba modlí v řečtině. V Římě se totiž v prvních stoletích sloužila mše svatá řecky a teprve později latinsky.

Při slavnostní mši svaté následuje chvalozpěv Gloria (sláva na výsostech Bohu). V první částí je oslavován Bůh Otec za to, že nám zjevil svou slávu; ve druhé části prosíme Syna, Beránka Božího, o smilování a vyslyšení našich proseb, a chvalozpěv končí oslavou Ducha Svatého. Tento hymnus tak naznačuje hned na začátku, že mše svatá je přinášena jako obětí díků, chvály a proseb. Původně se tento hymnus vztahoval pouze na Boha Otce (Sláva na výsostech Bohu...), ale později v souvislosti s ariánskými bludy (4. stol.), které popíraly Božství Pána Ježíše, byl text rozšířen na hymnus k oslavě celé Nejsvětější Trojice.

Úvodní obřady jsou zakončeny modlitbou zvanou collecta (sebraná). Toto označení má dva významy. První se týká věřících, kteří jsou společně účastni (sebráni a usebráni) na bohoslužbě. Druhý význam se vztahuje na kněze, který v této modlitbě předkládá Bohu (sebrané) úmysly věřících. Modlitba má vždy dvě části. První obsahuje skutečnost, kterou Církev ten den připomíná. Jedná se o události ze života Pána Ježíše a Panny Marie, svátky svatých a jiné příležitosti, jako je například posvěcení kostela, a druhá část pak již vyjadřuje samotnou prosbu. Takto například prosí modlitba o svátku svatého Aloise: „Bože, jenž rozdáváš své dary a v životě svatého Aloise jsi podivuhodně spojil nevinnost s kajícností; dej nám na jeho přímluvu a pro jeho zásluhy, abychom, když jej nenásledujeme v nevinnosti, snažili se mu podobat v kajícnosti.“ Úvodní modlitba je zakončena takzvanou doxologií, tedy oslavou Nejsvětější Trojice (skrze našeho Pána Ježíše Krista...). Církev se takto modlí, protože se před Bohem pokorně dovolává zásluh Pána Ježíše, a k nim připojuje své prosby. Tato skutečnost je nesmírně důležitá, protože odráží základní princip mše svaté a naší účasti na ní. Oběť mše svaté již nepřináší Pán Ježíš sám jako na kříži, nýbrž spolu s ním celá Církev. Kristus jako Hlava Církve je hlavním obětujícím, jeho oběť je nekrvavým způsobem přinášena posvěcenými služebníky a Boží lid se k této oběti připojuje, čímž vzdává Bohu nejvyšší chválu a zároveň získává potřebné milosti k řádnému životu zde na zemi a pro život věčný.

Při slavnostní mši svaté kněz po příchodu okuřuje oltář. Okuřování je projevem božské úcty. Kadidlo se spaluje pouze ke cti Pána Boha a nikde jinde se jako projev úcty neužívá. Důvodem je skutečnost známá již ve Starém zákoně, kdy se v oblaku zjevoval Bůh, a tento oblak Boží přítomnosti je symbolizován oblakem kadidlového kouře. Druhý význam je symbol modliteb – jako dým kadidla stoupají k nebi také naše modlitby.

K úvodním obřadům ještě důležitou poznámku. Velice často lidé přicházejí na mši svatou pozdě. Je jisté, že vznikají situace, ve kterých není možné přijít včas. Avšak zaviněné opoždění je hříchem, zvláště pokud tak někdo činí pravidelně. Jak tedy takový člověk začíná mši svatou? Jaká je jeho dispozice? Vstupní obřady a s nimi spojený úkon kajícnosti vynechal, neměl tedy příležitost vzbudit lítost a prosit o odpuštění dřívějších hříchů a navíc se dopouští dalšího provinění. Mše svatá má člověka posvětit a on ji naopak začíná hříchem; větší paradox snad ani být nemůže!

P. ICLic. Mgr. Šimon Polívka Ph.D.