Hřích, který přehlížíme: pomluvy

Není pochyb o tom, že sociální sítě přinesly mnoho dobrého. Bleskově propojují lidi, dávají prostor obyčejným lidem a dokážou odhalit skutečnou nespravedlnost mnohem rychleji, než by to kdy dokázala tradiční média. V dnešní silně polarizované online kultuře však lidé často nejprve obviňují a teprve poté ověřují – pokud vůbec kdy ověřují. Reputace se budují nebo ničí prostřednictvím snímků obrazovky, fám, neúplných informací vytržených z kontextu a emocionálně nabitých příspěvků sdílených cizími lidmi, kteří touží pobouřit svou internetovou komunitu a získat si její pozornost či uznání. Už dávno se neomezujeme jen na sdílení informací. Vynášíme soudy – rychle, veřejně a často bez znalosti celé věci. A někde uprostřed všeho toho hluku nám ničení lidí začalo připadat jako děsivě běžná věc.

Když se názory stávají zbraněmi
Sociální sítě nenechávají moc prostoru pro váhání. Všechno vás nutí reagovat – lajkovat, sdílet, komentovat, odpovídat. Kdo se neprojeví mezi prvními, ten je mimo hru. Kdo není dost pohotový, ten se ztratí v záplavě příspěvků. Jakmile se objeví nějaké video – například s křičícím člověkem v uličce supermarketu, napjatou výměnou názorů ve vlaku nebo záznamem pořízeným uprostřed hádky –, lidé se okamžitě zapojí do diskuse.

Totéž se děje i v našem bezprostředním okolí. Neshoda po nedělní mši. Farníci se hádají s duchovním před kostelem. Někdo natočí část konfrontace a zveřejní ji na internetu dřív, než si kdokoli vůbec uvědomí, co se vlastně stalo. A téměř okamžitě začínají padat první verdikty. „Je to násilník.“ „Lže.“ „Jsou odporní.“ „Zase ti migranti.“ „Většina kněží jsou násilníci.“ „Jak se k tomu staví biskup?“ Nikdo už nechce žít v nejistotě. Jen málokdo je ochoten dopřát druhému výhodu pochybnosti. Na internetu působí váhání jako slabost, a tak se lidé vyjadřují, jako by už znali celý příběh. A právě tam se tiše, téměř nepozorovaně vkrádá hřích pomluvy.

Pomluvy na sociálních sítích
Pomluva je víc než jen obyčejné klevety. Katechismus katolické církve ji popisuje jako šíření nepravdivých tvrzení o někom s cílem poškodit jeho pověst. Jedná se o přímé porušení osmého přikázání – „Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému“ – a ve své podstatě ničí pravdu i lásku zároveň. S tím úzce souvisí ukvapené soudy, kdy lidé bez skutečných důkazů předpokládají vinu či zlý úmysl, a znevažování, kdy jsou něčí chyby odhalovány bez oprávněného důvodu. Na internetu se hranice mezi všemi třemi hříchy téměř okamžitě stírají. Nemusí to vždy vypadat dramaticky. Někdy jde jen o sdílení příspěvku, protože se to „zdá být správné“, nebo o screenshot zveřejněný bez uvedení kontextu. Jindy jsou to spekulace vydávané za fundované postřehy. A jakmile se to rozšíří, oprava nebo uvedení na pravou míru už nikdy neputuje stejnou rychlostí.

Škody jsou skutečné
Digitální útoky se neohraničují pouze na sféru internetu. Mladiství trpí úzkostnými stavy poté, co se stanou terčem virálních útoků. Rodiny jsou zatahovány do veřejných bouří, o které nestály, a jsou nuceny se obhajovat v prostředí, kde si všichni už dávno udělali vlastní názor. Kněží, učitelé i obyčejní lidé mohou přijít o svou pověst kvůli videoklipům, které ukazují jen zlomek toho, co se ve skutečnosti stalo. A i když se nakonec vše vyjasní, málokdy se podaří ztracenou pověst obnovit.

Nedávný případ z indického státu Kérala ukazuje, jak rychle se situace může vymknout kontrole. Muž byl natočen v autobuse a na internetu obviněn z nevhodného chování. Videoklip se bleskově rozšířil a spolu s ním i odsudky. Během několika hodin si lidé udělali názor na to, co je zač. Dříve, než se cokoli řádně prošetřilo, čelil všeobecnému odsouzení. Později spáchal sebevraždu a případ vedl k vyšetřování jak původního incidentu, tak způsobu, jak byl na internetu zveličen. Co vám zůstane v paměti, není jen ona tragédie – ale i to, jak moc povědomý ten scénář je.

Církev není imunní
Tohle není jen problém „tam venku“, v sekulárním světě. Projevuje se i uvnitř náboženského prostředí – někdy dokonce výrazněji než kdekoli jinde. Diskuse na katolických internetových fórech mohou být velmi polarizované. Biskupové jsou kritizováni způsobem, který jim upírá jakýkoli respekt. Kněží buď veřejně kritizují biskupy, nebo se sami stávají snadným terčem útoků. O papeži se účastníci diskusí vyjadřují slovy, které spíše než nesouhlas připomínají soustavnou podezíravost. Lidé, kteří by při osobním setkání obvykle volili opatrné výrazy, se mohou u monitoru vyjadřovat úplně jinak.

Ještě před smrtí papeže Františka ukázala jedna kontroverze ve Španělsku, jak rychle se taková situace může vyhrotit. Skupina kněží v diskusi na YouTube napsala žertovné poznámky na jeho adresu, včetně komentářů o tom, že se modlí za jeho smrt. Na internetu se to rychle rozšířilo a vyvolalo ostré odsouzení ze strany vedení církve. Kněží se později omluvili, ale důvěra v širším společenství již byla nenávratně narušena. Nepříjemné na tom není jen to, že se to stalo. Ale jak snadno se to může stát komukoli.

Iluze „pouhé upřímnosti“
Jedním z nejčastějších vysvětlení chování na internetu je upřímnost. Lidé říkají: „Jen nazývám věci pravými jmény“ nebo „někdo to musel říct“. Někdy je to na místě. Jistě, jsou situace, kdy mlčet by bylo chybou. Ale upřímnost bez ohleduplnosti se stává něčím úplně jiným. Papež František hovořil o „slovním násilí“ v digitálním prostoru a varoval před tím, jak rychle lidé sklouzávají k pomluvám v domnění, že hájí pravdu. Toto napětí je důležité. Protože dobrý úmysl totiž automaticky nezaručuje, že nedojde k negativním důsledkům. Člověk může upřímně věřit, že odhaluje nekalé jednání, a přesto nakonec šíří neověřené informace. Výsledek je stejný: něčí pověst utrpí dřív, než se vyjasní skutečný stav věcí. A život na internetu málokdy věnuje pozornost opravám.

Proč se krutost na internetu tak rychle stupňuje
Jedním z důvodů, proč se sociální sítě tak snadno stávají toxickým prostředím, je odstup. Lidé mluví jinak, když je chrání obrazovka. Lidé by většinou nikdy nevstoupili do místnosti, aby tam před ostatními někoho veřejně ponížili. Na internetu se to však děje neustále. Fyzická vzdálenost odstraňuje běžné sociální zábrany. Lidské bytosti se ze skutečných osob stávají pouhými profilovými fotkami. A pak je tu také systém odměn. Hněv přitahuje pozornost. Ostré názory se sdílejí. Posměch vyvolává reakce. Klidná a vyvážená diskuse obvykle zapadne pod nánosem hluku. Takové prostředí pak postupně formuje naše chování.

Návrat k základní slušnosti na internetu
To však neznamená, že bychom se měli vyhýbat obtížným rozhovorům nebo mlčet tváří v tvář skutečnému bezpráví. Zneužívání, korupce, nespravedlnost – na tyto věci je třeba upozorňovat. Existuje však rozdíl mezi hledáním pravdy a přiživováním kolektivního pobouření. Zdravější online kultura začíná u sebeovládání, i když sociální sítě takové chování málokdy ocení. Některé návyky pomáhají víc, než si myslíme: před sdílením emotivního příspěvku se nejprve zamyslete; rozlišujte mezi tím, co se zdá být pravdivé, a tím, co lze skutečně ověřit; nedomýšlejte si motivy druhých lidí; a položte si otázku, zda byste totéž řekli dotyčnému do očí. A někdy je nejzodpovědnějším krokem prostě se do diskuse nezapojovat.

V centru toho všeho stojí lidská důstojnost. Jak nedávno zdůraznil papež Lev XIV. ve svém poselství k 60. světovému dni sdělovacích prostředků, technologie by měly v konečném důsledku sloužit pravdě o lidské osobě – a ne redukovat lidi na pouhý obsah, titulky nebo nástroje k vyvolávání pobouření.

Na co stále zapomínáme
Je snadné brát sociální sítě jako pouhý šum na pozadí, něco, kam občas nahlédneme, aniž bychom o tom příliš přemýšleli. Jenže internet není neutrální. Ovlivňuje to, jak vnímáme ostatní lidi, jak o nich mluvíme a jak rychle si na ně uděláme názor. Pomluvy a nenávistné projevy se málokdy objevují ve zjevné podobě. Vkrádají se nenápadně – prostřednictvím sdílených příspěvků, žertů, ukvapených závěrů a pobouření, které se rychle šíří dál. V daném okamžiku to nevypadá jako nic závažného. Působí to téměř neškodně. Ale pak se k tomu najednou připojí něčí jméno. A nepříjemné na tom je, že internet se rychle posune dál, zatímco ten, o kom se mluví, to obvykle nedokáže.

Možná že ta pravá otázka nezní, jak rychle na internetu reagujeme. Ale kolikrát jsme se měli zastavit – a neudělali to.

Lavoisier Fernandes
přeložil Pavel Štička