Nemusíme být dokonalí

A zase jsou tací, kteří nesnesou kritiku, byť jemnou a s láskou míněnou. Nebo někteří myslí na to, jak vypadají v očích druhých. Jestli je neodsoudí. Jestli je nezavrhnou.

Protože největší cenností u druhých je pro mne upřímnost, tak je mi jedno, jestli dotyčný nebo dotyčná nemají například dokonale uklizeno. Nebo nestihli zalít kytky. To jsou přece tak podružné věci. Nikdo není dokonalý. Ani já. Jejda, kolik chyb by se na mně našlo! Jediný dokonalý je Bůh. A žádný z nás mu nesaháme ani po kotníky. S tím je holt potřeba se smířit.

Měl jsem v červnu zkouškové období. Na zkoušce u profesora Beneše jsme probírali i krále Davida. Mimo jiné to, jak porazil Goliáše. Nabízeli mu brnění a těžký meč, ale on se v tom necítil dobře. A nakonec použil to, co znal nejlíp a měl ověřené. Ačkoliv si všichni kolem mysleli, že je divný. A on vyhrál. A tak je tomu i v našich životech. Když vás někdo nutí chovat se nepřirozeně, necítíte se dobře. Když použijete vlastní „zbraně“ nebo dary, jste sami sebou – a vyhrajete.

Jen je potřeba si toto uvědomit. Být sám sebou neznamená podřídit se diktátu kdekoho z okolí. Ano, je fajn snažit se vidět své chyby. A jsem rád, že jsem se časem naučil přijímat oprávněnou kritiku. Také ne vždy v klidu, ale naučil a přemýšlím nad tím. Člověk má na sobě pracovat. Jít dál, zlepšovat se. Jak říkají svatí otcové, má pracovat na svém zbožštění.

Ale zbožštění je cíl. Jenže cesta je dlouhá, složitá, obtížná, nepříjemná, plná výmolů, zákrut, pádů, nejistot, vnějších masek. Ujdete dva metry a pak se metr vrátíte zpět. Ale důležité je jít dál. Pořád máte metr k dobru.

Jenže – a to je také potřeba si uvědomit – to není jenom o vás. Ale i o druhých. Nakolik vás dovedou brát s vašimi chybami. Protože i oni sami mají chyby. Ostatně, co si budeme povídat, v Bibli je to jasně popsané v podobenství o třísce a trámu v oku.

Ptal se mne nedávno kamarád, jak se vyrovnat s pocitem, že většina světa nedojde spásy. A divil se, že se jeho tvrzení divím. Říkám, že za prvé Bůh soudí podle toho, kolik komu nadělil. Někomu třeba nedal příliš rozumu a asi věděl proč. Ale soudit ho bude podle toho mála, nikoliv podle měřítek pro filozofy.

A za druhé mu říkám, my dva, kamaráde, nejsme Bůh. Nevidíme do srdcí lidí. Bůh ano. On zná každého do morku kostí. Může být, že někdo se nám může jevit jako darebák nebo pokrytec, ale přitom vnitřně je to ten nejpoctivější, či dokonce nejsilnější člověk. Který se třeba jen bojí. Světa kolem sebe. Sebe samotného. Zrady od druhých lidí. Všechno je možné. Jenže Bůh vidí jeho nitro, které my nedokážeme ani zdaleka posoudit. Můžeme se jen naučit umět je přijmout.

Tohle jsem si uvědomil tak před půl rokem a byl to pro mne takový „aha moment“, jak se dnes moderně říká. A začal jsem hledat na druhých to dobré. Je mi jedno, ale naprosto jedno, jestli někdo nedokáže mít zcela uklizeno. Jestli je zmatkář. Jestli zapomene občas zalít kytky. Protože na tom skutečně nezáleží. Nebo někdy něco provede, co navenek vypadá děsivě odsouzeníhodně, ale všechno může být jinak. Záleží na úhlu pohledu, že? Pak stačí jeden klidný rozhovor a člověk pochopí.

Starší syn se nedávno takhle bál, co řeknu na jednu věc, kterou udělal. Tedy, on sám si myslel, že udělal něco děsivého. Tak jsme si nad to v klidu sedli, v klidu probrali, do čtvrt hodiny se uklidnil, zjistil, že ho neodsuzuju, ale hledám spíše vysvětlení a možnosti jiné interpretace toho, jak to viděl on. Že to nemusí být tak horké. To se stalo v pondělí. Večer – ano ano, nad vaším hněvem ať Slunce nezapadá – už byl syn klidnější, společně jsme našli řešení i odpověď. Druhý den byl ještě napjatý, jaká bude odezva tam, kde udělal to, co si myslel, jak děsivé to bylo. A ve středu se mu dostalo odpovědi. Nic hrozného se nestalo. Nic děsivého neudělal. Došlo k pochopení i na druhé straně. Stačilo nebát se a říct svůj pohled.

Samozřejmě se na druhé straně ne vždy setkáme s pochopením. Ale proto je důležité začít u sebe. Nedělej druhému, co bys nerad dělal sobě. Což platí i naopak – dělej druhému tak dobře, jak se rád chováš k sobě. Nejde to určitě hned, občas člověk dá na pocity, na to, co vidí, a přitom to tak vůbec nemusí být. Proto je dobré hned neodsuzovat. Snažit se pochopit. Zkusit se vcítit do druhého. A – což je už vyšší level – zkusit mu být poté i oporou. Které může věřit. Která nebude odsuzovat. Která tě bude brát takového, jaký jsi. Chápat i přes možné zdánlivé překážky.

Takže říkat si, co když nejsem dost dobrý nebo dobrá, je sice fajn v přímém vztahu k Bohu, ale ne k lidem obecně. Lidé nejsou Boží soudci. Každý má ve svém oku trám. Můj „aha moment“ spočíval v tom, že jsem si uvědomil komplexnost lidských bytostí – a k té patří i nedokonalost. Pokud tuto naši nedokonalost nedokáže druhý přijímat – jeho problém. Protože i on je nedokonalý. O to cennější jsou pak na naší cestě lidé, kteří vidí i naše chyby, a přesto nás mají rádi stále takové, jací jsme. I přes jakékoliv naše průšvihy a vnitřní nedůvěru.

Zkuste to, je to nesmírně osvobozující. Brát druhé takové, jací jsou. Neodsuzovat. Chápat. Slovy Ježíše řečeno – milovat. Bez podmínek. Žádné něco za něco...

Jan Lipšanský