Církev ochrání Kristus, my však nesmíme mlčet

V rozhovoru pro The College of Cardinals Report z 28. června, jenž následoval po konzistoři svolané papežem Lvem ve dnech 26. až 27. června, kardinál Burke uvítal skutečnost, že se kardinálové opět společně sešli. Připomněl, že za pontifikátu papeže Františka se podobná setkání po mnoho let nekonala, a možnost intenzivnější bratrské výměny názorů označil za „velmi významný přínos“. Zároveň však vyjádřil obavy, že struktura jednání výrazně omezovala smysluplnou diskusi. Konzistoř totiž převzala model známý ze „synodálních“ procesů – kardinálové byli rozděleni do malých pracovních skupin a jejich debata se řídila podle předem připravených otázek.

Řízený proces
Podle Burkea tento způsob práce bránil hlubší výměně názorů a výsledkem byly pouze souhrny založené na dosaženém konsenzu. Takový postup podle něj může způsobit, že odlišné, ale důležité názory se k papeži vůbec nedostanou. „Zprávy obsahují pouze to, na čem se všichni kardinálové shodli,“ uvedl kardinál Burke a dodal, že stanoviska, která nesdílí většina, budou vynechána, přestože mohou mít zásadní význam. Za nejpřínosnější část celé konzistoře označil závěrečné jednání vedené tradičním způsobem – otevřenou debatou za přítomnosti papeže. Ačkoli bylo časově omezené, právě tento formát podle něj umožnil skutečnou výměnu názorů. Připomněl, že právě takto probíhaly konzistoře v minulosti. Celkově však označil průběh konzistoře za „velmi řízený“ proces, v němž byli zřejmě předem určení vedoucí diskusí a prostor pro spontánní vystoupení byl značně omezen. Podle jeho názoru tím dochází k oslabování role kardinálů jako poradců papeže.

Kardinál Burke se následně vyjádřil k stále častějšímu používání pojmu „synodalita“ v životě církve. Popsal jej jako pojem, který nemá jasnou definici ani oporu v církevní tradici. Připustil, že synody existují v církvi již dlouho jako příležitostná poradní shromáždění, ale zdůraznil, že nikdy nebyly chápány jako něco, co by tvořilo samotnou podstatu církve. „Neexistuje žádná definice synodality a v církevních dějinách pro ni nenajdeme žádný precedent,“ prohlásil. Zároveň vyjádřil znepokojení nad tím, že se zavedené církevní struktury, jako jsou konzistoře, propojují s konceptem, který podle něj postrádá jasný obsah. S odkazem na slova svatého Pavla o předávání víry: „Předal jsem vám to, co jsem sám přijal,“ Burke zdůraznil, že zachování kontinuity je pro církev zásadní a v současném pojetí synodality chybí. „Musíme tedy trvat na tom, aby se s celou touto záležitostí kolem synodality přestalo a aby byla velmi důkladně prostudována. Hovoříme totiž o samotném životě církve a o spáse duší,“ řekl.

„V církvi nedochází ke změnám paradigmatu“
Kardinál rovněž varoval před přetvářením zavedených církevních struktur podle toho, co označil za současnou a nedostatečně prověřenou myšlenku. „V církvi nedochází ke změnám paradigmatu,“ řekl a odmítl tak terminologii používanou při synodálních diskusích, která podle něj naznačuje radikální změnu směru v učení či poslání církve.

Současně upozornil, že přílišné zaměření na aktuální společenské otázky může vést k tomu, že se církev začne přizpůsobovat sekulárnímu způsobu uvažování, místo aby oslovovala současný svět z pozice vlastní naukové a historické kontinuity. „Jsem přesvědčen, že náš Pán církev ochrání,“ řekl. „Musíme však splnit svůj díl odpovědnosti a říci: ’Ne, tento koncept synodality, i když může vycházet z dobrého úmyslu reagovat na otázky dnešní doby, je ve svých základech chybný.‘“

Kardinálovo vystoupení
Značná část vystoupení kardinála Burkea během závěrečné volné diskuse na konzistoři se zaměřila na synodní studijní skupinu, která předložila sekretariátu synody zprávu, jež někteří pozorovatelé kritizovali jako pokus oslabit církevní učení tím, že v církvi normalizuje homosexuální vztahy. „Pravda se týká podstaty věcí a jejich správného cíle,“ uvedl kardinál Burke. „Nejde o mé osobní sklony, touhy či plány, které jsou velmi subjektivní. Nemohu přece přizpůsobovat učení církve svým touhám nebo sklonům.“ Dodal, že člověk nachází své skutečné štěstí tím více, „čím lépe poznává pravdu o sobě samém, o světě a o skutečném smyslu své existence“.

Kardinál, který poskytl rozhovor pro The College of Cardinals Report těsně před nedovoleným svěcením čtyř biskupů Bratrstva sv. Pia X., rovněž poukázal na to, že ani této záležitosti – kterou považuje za závažný schizmatický čin – ani dalším naléhavým otázkám, včetně postavení tradiční latinské mše, se konzistoř vůbec nevěnovala. Kritizoval omezení uložená dokumentem Traditionis Custodes a označil je za „pronásledování“ věřících, kteří čerpají duchovní sílu z bohoslužby slavené podle starší formy římského ritu. „Jedná se o formu římského ritu, která se slavila více než patnáct století,“ zdůraznil. „Je nesmírně krásná a tato forma latinského obřadu věřící duchovně posilovala. Měla by být svobodně dostupná.“

„Pro mě jako kněze a biskupa představovala velké duchovní obohacení,“ řekl. „Většinu věřících tvoří prostě zbožní katolíci, kteří se snaží žít svou víru co nejintenzivněji a předávat ji svým dětem. Jedním z charakteristických rysů společenství kolem tradiční latinské mše je množství dětí. Rodiče velmi dbají na to, aby svým dětem katolickou víru předali.“ Jako možné řešení navrhl zřízení samostatného vatikánského orgánu, jenž by se věnoval věřícím, kteří jsou spjati se starší formou římského ritu. „Potřebujeme dikasterium,“ řekl, aby katolíci, kteří si přejí slavit bohoslužbu podle mimořádné formy římského ritu, „mohli přijímat všechny svátosti“ podle dřívějších liturgických forem.

Přestože se kardinál Burke velmi kriticky vyjádřil jak k synodalitě, tak k průběhu samotné konzistoře, zakončil rozhovor s opatrným optimismem. Vyjádřil pevnou důvěru v Boží prozřetelnost a v to, že Kristus svou církev nepřestává vést. „Náš Pán je stále hlavou své církve. Zůstáváme s ním. Nevydáváme se jinými cestami jen proto, že nejsme spokojeni s tím, jak se některé věci v církvi vyvíjejí,“ řekl. „Především musíme na danou situaci nahlížet s moudrostí a poté mít odvahu o těchto záležitostech hovořit a dopátrat se pravdy.“

přeložil Pavel Štička